Syrské vesnice v Česku? Proč ne, mně se ten nápad líbí

Na Syřanech mi, nemůžu si pomoci, nic nevadí. Byli to dokonce oni, kdo se jako jedni z  mála účastnili černobylského Závodu míru v roce 1986. Ale třeba se mýlím, jako Zeman v politice, vždy a ve všem

            Ne nadarmo se o nás, Češích, říká, že jsme nejpohostinnějším a nejsrdečnějším národem na světě, a kdo ví, možná i v celém universu, ne-li rovnou jsoucnu (viz spor o univezálie).

            „Nikde, ba ani u Inuitů či Pygmejů, nesetkáte se s takovou pohostinností a srdečností jako v té malebné zemičce v samém srdci Evropy,“ můžeme se dočíst v každém jen trochu populárnějším cestopisu od každého, jen trochu renomovanějšího autora.

            I jeden z nejslavnějších současných cestovatelů nešetří na adresu našeho českého národa slovy chvály.

            „Přibyl jsem do Česka, té podivuhodné země v samotném srdci Evropy, uprostřed těch nejkrutějších mrazů, které je, jak jsem se dozvěděl od místních obyvatel, sužovaly už třetí den.

Kdybych byl býval přiletěl zpoza polárního kruhu, nebyl byl to žádný problém. Jenže já se v Česku ocitl po mnohahodinovém, vskutku únavném letu z Thajska, čemuž odpovídala i moje výstroj. Neměl jsem na sobě žádné termoprádlo, natož aby mi na hlavě trůnila kožešinová čepice.

Po pravdě řečeno ocitl jsem se v Česku takřka nahý. Ovšem cesta sem byla jen důsledkem náhlého nápadu, dalo by se říct osvícení, když jsem se v Thajsku šel kolem letiště a prostě si nasedl jen do letadla, které právě odlétalo.

,Rychle odtud pryč! Zpátky do tepla!’ chtěl jsem už naskočit zase do letadla, které mělo za půlhodiny odletět do Egypta.

Ale svůj záměr už nestihl jsem uskutečnit, neboť mne v mžiku obklopilo místní obyvatelstvo. Vidouce mne nahého a třesoucího se zimou, začali lidé okamžitě ze sebe strhávat své oblečení, aby mne mohli do něj zabalit. Za malou chvíli jsem byl navlečený jako sněhulák, nemoha se takřka pohnout, ale zima mi už nebyla.

,Kam se na Čechy hrabe Martin, ten lakomý světec, který věnoval žebrákovi jen půlku svého pláště!’ pomyslil jsem si.

Ale to už se davem, jenž mne obklopil, prodral nějaký muž v kožené, perziánem podšité bundě.

,Přibyl jste k nám zdaleka, milý pane?

Jsem zdejší taxikář, odvezu vás, kam budete chtít.

Nic od vás nechci. Můžete mi po cestě vyprávět o tom, jak to vypadá v cizích krajích, jací tam jsou taxikáři,’ nabídl mi, plácnuv mě přátelsky po zádech.

„Já jsem taky taxikář a taky vás, šéfíku, odvezu natotata, kam budete chtít a taky za to nic nechci,“ nabídl mi okamžitě další muž.

Záhy jsem tak byl obklopen houfem taxikářů, kteří mi nabízeli odvoz zdarma kamkoliv, nechtíce po mně nic, jen abych jim vyprávěl o vzdálených krajích.

Nechal jsem se odvézt do jakéhosi, asi sto kilometrů vzdáleného města, kde mne hned obklopili lidé, nabízející mi, že mne ubytují u sebe doma.

,Škoda, že jste sám.

Že nemáte sebou rodinu, nebo že jste nevzal sebou i celou svoji vesnici, nebo aspoň kamarády. Hned bychom je taky vzali k sobě, o všechno se s nimi rozdělili,’ litovali Češi, že jsem sám a že jejich pohostinnost a srdečnost, o níž jsem se tak osobně přesvědčil, nebude zcela a bezezbytku využita.“

Tolik známý cestovatel, který procestoval celý svět křížem krážem, ba dokonce i v Iránu byl, o nás, Češích.

Ale proč o tom mluvím?

Mluvím o tom, jelikož naše srdečnost a pohostinnost má i své stinné stránky. Jak snadno a radostně hosty přijímáme, tak těžko a bolestně se s nimi loučíme.

Ano, je třeba si přiznat pravdu, totiž to, že v naší srdečnosti a pohostinnosti je i kus sobectví. Nejraději bychom si ty, které hostíme, přivlastnili, nejraději bychom si je nechali, už nikdy nepustili z naší přátelské náruče, osobujíce si právo být na celém světě jedinými pohostinnými lidmi, a zároveň tak toto právo upírající i všem ostatním lidem.

Taková je už prostě naše národní povaha. Nedokážeme připustit, aby i jiní lidé byli stejně tak pohostinní a srdeční jako my. Čert ví, kde se v těch našich, českých srdcích bere tolik, někdy až příliš vroucí lásky.

To se v plné nahotě projevilo i nyní, když měli jsme se rozloučit s našimi syrskými uprchlíky, již u nás našli svůj druhý domov.

Mysleli jsme si, že ta chvíle nikdy nenajde, a ona přece nadešla. Dějiny jsou nemilosrdné a kruté, zvysoka kašlou na naše přání, dělají čáru přes náš rozpočet.

Byly zrovna žně, zvláště žita bylo tolik, jako už dlouho ne.

V pravé poledne, kdy Slunce zdá se být nejvýš, a mocné znojné veletoky pramenily na našich tělech, přišli za námi Syřané, opatrně postávající na okrajích strnišť.

Spatřiv je, zvolal jsem na ně: „Proboha, schovejte se někam do stínu, ať nedostanete úpal!“

Syřané, celá jejich vesnice, však ústy svého stařešiny odpověděli: „Přišli jsme se rozloučit.“

„Cože!?“ vykřikl jsem a krve by se ve mně nedořezal.

Všechna žeň se v tu chvíli zastavila, úroda, neúroda, lidé se bosí začali sbíhat po strništích ze všech stran.

„Válka v naší zemi se dnes ráno skončila. Můžeme se tam vrátit,“ řekl stařešina.

„Válka ve vaší zemi skončila? To není možné!“ vydechli ohromeně naši lidé, nechtějíce věřit té smutné novině.

Stařešina přikývl: „Ano, v naší zemi je už mír.“

„Kam byste chodili?

Zůstaňte tady u nás! Slušných a dobrých lidí není nikdy dost, i když nejíte vepřové!

Co si bez vás počneme?

Koho budeme milovat jako sebe sama, když odejdete?

Pro koho se budeme obětovat?“ začali jsme všichni hořekovat.

Stařešina však byl, jako všichni orientálci v určitých věcech, neoblomný: „Nemůžeme tady zůstat. Srdce nás táhne domů, na smutek po domovu není léku.“

„Jakýpak domov! Vždyť to tam máte rozmlácené na cimprcampr, vždyť vám tam z infrastruktury nezůstal kámen na kameni.

Co byste tam dělali?

Zůstaňte u nás, na rukou vás budeme nosit,“ snažili jsme se přece jen zlomit odpor Orientálců.

Ale ti si vedli svou.

„Musíme se tam vrátit, abychom mohli být pohřbeni ve stejné půdě jako naši předkové. Postavíme si nové domy, vybudujeme novou infrastrukturu.

Neplačte, vždyť můžete do obnovy naší válkou zničené země napumpovat miliardy,“ snažil se nás utěšit stařešina.

Po těch slovech se nám přece jen trochu ulevilo, sami jsme viděli, jak moc se Syřané chtějí vrátit domů.

„Počkejte, ještě vám nabalíme jídlo na cestu, ať neumřete hlady,“ nechali jsme žito žitem a běželi Syřanům nachystat jídlo na cestu.

„Děkujeme. Děkujeme moc. Alláh vám to zaplať,“ děkoval stařešina dojatě, když jsme Syřany vyprovodili na jejich cestě domů až k březovému hájku na návrší, kde se polní cesta stáčí prudce doleva a opět klesajíc, vstupuje na katastr sousední vesnice.

„Rádo se stalo. Za málo. Kdyby u vás zase byla válka, přijďte zas,“ loučili jsme se s našimi Syřany.

„Tady. Tady to je pro vás, za všechno, co jste pro nás udělali,“ podával nám najednou stařešina nějakou knihu, jež však byla mnohem tlustší než korán, „když jsem prchal z domova, nevzal jsem si na cestu nic jiného než jen korán a tuto knihu, která byla tím nejcennějším, co jsem doma měl.

Nic jiného se mi zachránit nepodařilo.

Jsou to ,Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války’ přeložené do arabštiny a vydané u nás v Sýrii v předvečer občanské války. Nebýt této knihy, síly a víry, kterou nám dávala, nikdy bychom na své anabázi nedošli až sem, skončili bychom někde na maďarské hranici u ostnatých drátů.

Ale jako se Švejk nakonec dostal ke svému regimentu v Českých Budějovicích, tak jsme i my došli sem, do země zaslíbené. Ale teď už se není čeho bát. Cestu zpátky známe. Jako vy jste se s námi dělili o všechno, dáváme i my vám teď to nejcennější, co máme.“

S těmito slovy nám podával syrský stařešina Švejka.

Dojetím jsme ze sebe nebyli schopni vypravit slovo. Když jsme se vzpamatovali, byli Syřané už dávno pryč. Zbyla tady po nich jen prázdná mešita udělaná z bývalé hospody, která se stejně tak jako tak musela zavřít kvůli EET a zákazu kouření.

Ještě téhož dne jsme napsali do Bruselu, aby k nám přednostně poslali další uprchlíky, třeba i z Afriky, ale nejen proto, aby se mešita po Syřanech využila.

„Jsme Češi a nedokážeme žít ve své zemi sami, trpí tím naše pohostinnost a srdečnost. Nehledě na to, že máme letos tolik žita, že i když umeleme a upražíme, tak nevíme, co s ním,“ zdůvodnili jsme svoji žádost, modlíce se k našim pradávným pohanským bohům za její kladné vyřízení.