Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

Málokdo by ve mně hledal vášnivého milovníka pozdní gotiky.

Většinou mne lidé tipují na nevzdělaného burana, který si vozí prdel v BMW i8, a o pozdní gotice nemá ani páru.

Mýlí se však hluboce ve mně.

V noci se mi zdává, že nejsem nikým jiným než Benediktem Rejtem, že si pohrávám s detaily pozdně gotických staveb, dávám jim vymazlenou dynamiku, o které se předchozím stavitelům ani nesnilo, jako se sní mně, že jsem pozdně gotickým géniem...

Rozpad osobnosti?

Snad.

Je však pravdou, že mé sny jsou stále živější, plastičtější.

Pak by to znamenalo, že to se mnou bude už jen horší a horší, že se jednoho rána probudím a budu skutečně Benediktem Rejtem a dnešní doba už nebude dnešní dobou, ale zmírajícím středověkem...

Buď, jak buď, pocítil jsem dnes nutkavou touhou vypravit se do Vladislavského sálu a prostudovat tam jistý detail jeho klenby, který jsem této noci ve svém snu vytvořil. Bez váhání jsem tedy skočil do svého BMW i8 a za několik hodin jízdy, jejíž rychlost odpovídala výkonu tohoto supersportu, vjížděl do ústí Nerudovy ulice.

Bez problému jsem dojel až do prudké pravotočivé vracečky, kde mne však zastavila zuřivě gestikulující babka s otepí klestí na zádech.

Zastavil jsem a stáhl okénko.

„Vraťte se, pane, je-li vám život milý!“ vyhrkla na mne babka.

„Proč pak, babičko?“ zeptal jsem se.

„Řádí nám teď na Hradě divoká svině, je to pěkná bestie, už pár lidem roztrhala jejich trenýrky. I já ji před malou chvíli slyšela. Byla jsem v Jelením příkopě na klestí a najednou slyším strašlivé funění. Na nic jsem nečekala, popadla klestí a pelášila jak o život,“ vykládala babka, dodávajíc, „snad nemáte namířeno na Hrad, mladý pane?“.

„Chci navštívit Vladislavský sál, babičko,“ odpověděl jsem.

„Probůh, říká se, že tam má ta svině svůj pelech! Nikdo se tam neodváží!“ pokřižovala se babka.

„Nemějte strach, babičko. Mám u sebe zbraň, podívejte,“ řekl jsem a ukázal ji svoji zbraň.

„Probůh, snad to není Calico M960 A!?“ spráskla ruce babka.

„Bingo, babičko!“ odpověděl jsem.

„Vás nám seslal sám bůh! To by na tu svini mohlo platit! Kdybyste věděl, jak nás trápí a mučí. Tolik let jsem chodila na Hrad pro klestí a taky na všelijaké býlí. Ale co je tam ta svině, člověk, aby se bál, že už nikdy nespatří své vnoučky, a ani ten turistický ruch už není, co býval,“ dojatě mi začala babka líbat kapotu mého supersportu, žehnajíc mi, „vy tu svini určitě vyřídíte, vy ano, s takovou bouchačkou.“

Rozloučil jsem se s babkou a dojel až na první hradní nádvoří, dál jsem musel už pěšky.

Mé kroky se rozléhaly prázdným Hradem, bylo slyšet křupání žaludů, které mi praskaly pod nohama. Bez problémů jsem se dostal až ke vchodu do Vladislavského sálu.

Pamětliv babčina varování odjistil jsem svoji zbraň a dobře jsem udělal, protože v příštím okamžiku se opravdu na mě vyvalila nestvůrná svině, funící jako dobře sto ježků. Její malá, krví podlitá očka na mě nenávistně hleděla, její tlama svým šklebem hravě překonávala všechny chrliče na svatovítské katedrále.

„Váží dobré dva metráky,“ pomyslel jsem si, ale to už byla svině tak blízko, že mě ovanul její smrdutý dech.

Namířil jsem na ni svoji zbraň a vyprázdnil do bodu, jenž se nalézal ve středu úsečky vymezené jejími očky, celý zásobník.

Bylo po svini.

Otevřel jsem okna a pustil do pozdně gotického skvostu čerstvý vzduch. Svině nehybně ležela a já si v klidu asi dvě hodiny studoval onen detail na klenbě.

Pak jsem se vrátil na první nádvoří, sedl do svého supersportu a vydal se zase domů.

Ona babka, jež mne varovala, seděla v Nerudově ulici před svým domem a škubala slepici.

Zastavil jsem, stáhl okno a řekl: „Už je po ní, po svini. Už se nemusíte ničeho bát.“

Babka se mi chtěla vrhnout k pneumatikám mého supersportu, aby je mohla zlíbat. Ale já jsem na to šlápl, aby se, už stará osoba, nemusela hrbit přede mnou, přece jen mladším člověkem.

Za několik hodin jsem byl již doma.

V ulicích však bylo nezvykle rušno. Lidé se shlukovali kolem kamelotů, již měli své paže obtěžkané štosy čerstvých novin.

Zastavil jsem u jednoho takového kamelota, zbývaly mu už jen poslední neprodané noviny.

„Co se děje?“ zeptal jsem ho.

„Zabili prezidenta republiky! Ve Vladislavském sále! Celý zásobník mezi oči! Pachatel zatím nevypátrán!“ zakřičel mi kamelot v odpověď docela již ochraptělým hlasem.