Možná už to víte, že největším Rusem (byť ne etnickým) je opět Stalin. Navíc se ke všemu na Putina dotáhl i Puškin. Co na to Stone?
Nic netušící Vladimir Vladimirovič vstal jako vždy, v jedenáct.
Pořádně se nasnídal a pak si zašel do bazénu. Plaval v něm sem a tam dobrou hodinu.
Když z něho vylezl, vzal si ručník, utřel se, a, už suchý, si to zamířil rovnou do posilovny.
Tam se zdržel taky skoro celou hodinu, zdvihal činky a kontroloval si svůj tep.
Ukázalo se, že Vladimir Vladimirovič má ve svých pažích pořád nelidskou sílu. Takto se o tom sám přesvědčiv, vydal se nic netušící Vladimir Vladimirovič do práce.
Přijde tam, sedne za stůl a pustí se do četby zpráv tajné služby FSB, přičemž nehne ani brvou.
Pak následují zprávy FSO, která pečuje o jeho bezpečnost, ani při jejich četbě nehne Vladimir Vladimirovič brvou.
Nakonec sáhne po novinách.
Jako první čte Komsomolskou Pravdu, druhý na řadě je Moskevský komsomolec, nasledují Vědomosti.
Shrňme tedy dosud nám známá fakta.
Nic netušící Vladimir Vladimirovič vstal, nasnídal se, šel si zaplavat, potom posiloval a nakonec odešel do práce.
V práci napřed přečetl zprávy FSB, po nich zprávy FSO a nakonec sáhl po novinách v tomto pořadí Komsomolská Pravda, Moskevský Komsomolec a Vědomosti.
To jsou veškerá dosud známá a zjevná fakta o nic netušícím Vladimiru Vladimiroviči.
Po nich následují tato fakta.
Nic netušící Vladimir Vladimirovič odloží Vědomosti a chce sáhnout po Kommerssantu, když v tom do jeho kanceláře vcházejí dva muži v kožených kabátech, doprovázení vojákem se samopalem.
„Vysvlečte se do trenýrek a pojďte s námi,“ vyzvou Vladimira Vladimiroviče.
„Co to má znamenat? Jsem ruský prezident!“ upozorní nicnetušící Vladimir Vladimirovič příchozí.
„Hovno seš!“ pronese jeden z mužů v koženém kabátě a ubalí nic netušícímu Vladimiru Vladimiroviči takovou, až ten ztratí rovnováhu a upadne na zem.
„Vidíš, že seš jen hovno!“ zasměje se druhý muž, kopne do Vladimira Vladimiroviče, dodávaje, „do trenýrek a jdeme!“
Vladimir Vladimirovič vstane, chce se bránit, ale zase dostane takovou, až se skácí k zemi.
„Sám sis o to řekl,“ pronese jeden z mužů v koženém kabátě.
„Nedělej fóry, nemáme jen tebe, taky chceme jít domů, k rodině!“ kopne druhý muž v koženém kabátě do ležícího Vladimira Vladimiroviče.
„To si zodpovíte, jsem ruský prezident!“ zasípe Vladimir Vladimirovič.
„Tvoje chyba! Mohl sis ušetřit kvádro!“ řekne muž v koženém kabátě a serve z Vladimira Vladimiroviče jeho oblek.
„Jdeme!“ zavelí druhý muž v koženém kabátě.
Muži v kožených kabátech vyjdou s Vladimirem Vladimirovičem z jeho pracovny a zapečetí ji. Vladimir Vladimirovič je naložen do auta a odvezen tam, kam se odvážejí všechny nechutné případy tohoto druhu.
Tak se během chvilky stal z nic netušícího Vladimira Vladimiroviče nepřítel lidu, agent imperialismu, odporný zločinec, který nezasluhuje nic jiného než zastřelit.
Na příkladu nic netušícího Vladimira Vladimiroviče se tak jasně ukazuje, že člověk by prostě nikdy neměl ztratit kontrolu nad svým jednáním.
Ano, kdyby byl Vladimir Vladimirovič třeba jako Puškin, ovládal se a psal verše, možná by ho ti dva chlápci v kožených kabátech nesebrali.
Ale oni ho sebrali, a tak už o něm raději nemluvme, jistota je jistota.
