Radostí mi praskla žilka, když jsem se dozvěděl, že nejsem tady na blogu jediným zarytým liberálním demokratem, že je nás tady povícero
Nestejným krokem kráčeli tehdy lidé, kteří mne mlčky, beze slova omluvy, míjeli.
„To jsou obyvatelé jednopokojových bytů, těch těsných klícek na pomezí skutečných snů a mrákotné reality,“ poznal jsem brzy, o koho jde v této podivné hře na docela všední a obyčejný život, „vyšli si na špacír, opustili svoje nory. Ale nestejný krok je prozradil.
Nejsou ze svých garsonek uvyklí otevřenému prostoru.
Mají problém s rytmem, kadencí, tvarem svých kroků a konec konců, mají problém, to především, i se splácením hypotéky.“
Mé postřehy byly naprosto správné.
Napsal jsem o tom následně vcelku slušný esej, který byl otištěn v sobotní příloze jedněch novin.
Jmenoval se: „Obyvatelé garsonek vyšli si na špacír.“
„Název eseje plně vystihuje jeho obsah, tak to má být,“ chválili mne všichni ti, kteří si esej omylem, jsouce pod narkózou, přečetli, dodávajíce, „ne vždy se to takto podaří.
Byly časy, a není to tak dávno, kdy všeobecné pojmy vůbec reálně neexistovaly jako konkrétní věci.
Krušná doba!
Stačilo tehdy málo a člověk zešílel, skončil v blázinci.
,Schizofrenie,’ řekli mu tam a bylo dokonáno.
Ale tobě, tobě se to podařilo, dát konkrétnímu obecný pojem!
Zůstaň však na zemi, skromnost především!
Nezpychni!
To by byl tvůj konec!“
Bral jsem to varování příliš vážně.
Honoráře, který mi za esej obratem poslali, jsem se ani nedotkl.
Abych snad nezpychl!
Já!
Ležel si na účtu, kdežto mne mnohdy sužoval autentický hlad.
Rád bych si něco koupil k jídlu, možná i zašel do nekuřácké restaurace na oběd. Ale neměl jsem čím zaplatit než jen právě tím honorářem, mým jediným poctivým příjmem.
Ale pak se mne naštěstí v této svízelné životní situaci ujala jedna žena, samoživitelka.
Bydlela v garsonce i s kupou dětí, které sama živila.
„O jeden hladový krk víc nebo méně, na tom přece nezáleží,“ řekla srdečně, aby rozptýlila mé pochopitelné rozpaky, jakkoliv jsem nikdy nebýval, co se týče příživnictví, příliš úzkoprsý.
Takto jsem prožil deset let, živen ženou samoživitelkou, zatímco její děti odrůstaly.
Ale ani jednou, za celých těch deset let, jsem se nedotkl těch peněz z mého honoráře.
„Skromnost především. Hlavně nezpychnout, to by byl konec!“ povzbuzoval jsem se.
Po deseti letech se se mnou žena rozloučila, protože její nejstarší děti šly na vysokou.
„Je toho už příliš. Příliš na jednu ženu, která je na všechno sama. Kdyby mi otcové mých děti platili řádně a včas, nechala bych si vás klidně u sebe.
Ale vysoká škola, to je ta nejvyšší samoživitelská liga.
A taky, naše garsonka by už potřebovala znova vymalovat,“ řekla mi jednoho rána.
Můj život se tak vrátil do starých kolejí.
Je to jen lokální trať, zralá na zrušení, žádný vysokorychlostní koridor.
Tu a tam sednu si na lavičku v parku a zadumaně pozoruji špičky svých bot.
Ale moje boty jsou pořád stejné, nejeví žádné známky opotřebení.
„Ještě aby tak byly papírové!“ napadne mne vždy přitom a trochu se té myšlenky zděsím, i když vlastně není proč.
Pak se zase zvednu.
Čekám, že někdo na mne křikne: „Kam bys chodil, člověče blbá! Poseď ještě chvíli, nebuď blb! Kam tak spěcháš jako chuj! Nic ti přece, vole, neuteče! Nemá kam, do prdele, hehe!“
Ale zatím jsem se nedočkal.
Nikdo na mne nic takového nevykřikne a přitom je to jen pár nevinných slov.
Lidé jsou dnes opravdu divní.
Přestávám jim rozumět.
Nejsem sám, kdo to říká.
Všichni to říkají.
Kdo si dnes zatluče hřebík do hlavy bez zbytečných a hlavně hloupých řečí, že je taky zarytý liberální demokrat?
Nikdo!
Ostatně, jsme-li u toho, já jsem taky zarytý liberální demokrat. Člověk se, docela proti své vlastní vůli, tím plíživým hnusem stane, ani pořádně neví jak...
