Proč jsem nenavštívil festival české kultury v Koločavě

Vydal jsem se do Koločavy na festival české kultury, který nikdo kvůli znásilnění neruší, to ano. Ale osud mi postavil do cesty prozaickou, a přece fatální překážku  

            Někdy kolem letního slunovratu letošního roku 1438, dozvěděl jsem se zcela náhodou, že se v Koločavě koná festival české kultury.

            „Česká kultura, to může být, v ostrém kontrastu s multi-kulti běsněním, zajímavé.

A nejen zajímavé, ale i velmi poučné!

Doma máme české kultury ještě pořád, díky bohu a navzdory Bruselu, celkem dost (viz např. hudební klip „Planeta opic“), i když s dobou Hannigovy normalizace se to už asi srovnávat nedá. Jenže ji nejsme schopni vnímat v jiném kontextu než jen domácím. Chceme-li si naši, českou, kulturu náležitě vychutnat, musíme se v ní setkat v prostředí, kde její české kontury zřetelně vyniknou, tedy jedině někde na cizí půdě.

Ano, teprve v cizině se při setkání s českou kulturou, můžeme dozvědět, kdo skutečně jsme.

Nikoliv snad doma, ale mimo svůj domov můžeme si (a možná taky i musíme) především uvědomit svoji českou, tak jedinečnou identitu, teprve mimo domov můžeme si nahmatat pod kůží své české kořeny a být na ně patřičně hrdí.

,Člověče, ani nevíš, jak já byl najednou hrdej, že jsem Čech! Vždyť ta naše kultura, to je něco fantastického,‘ řekl mi kdysi jakýsi člověk, jenž navštívil v New Yorku koncert Bambini di Praga, tehdy ještě se sbormistrem Kulínským.

,No to jsi, kamaráde, mohl jít rovnou na Alexandrovce,‘ pomyslil jsem si tehdy, i když samozřejmě jsem se tvářil, že tomu rozumím, že s tím souhlasím, nechtěje popudit ono známého, který měl jakýsi vliv a proto by nebylo dobré si ho znepřátelit poznámkou o tom, že Bambini di Praga jsou sračka.

Vida, a pak najednou stačila pouhá informace o festivalu české kultury v Koločavě a moje srdce zahořelo touhou po bezprostředním setkání s českou kulturou právě tam, kde je česká kultura nejvíce českou, totiž za hranicemi naši drahé a ze všech chabých sil našeho, jinak kulturně vyspělého národa, milované vlasti.

Od té chvíle, kdy jsem se o festivalu dozvěděl, nedokázal jsem myslit na nic jiného. Chodil jsem jako duše bez těla. Nejedl. Nespal. Pečlivě se neholil co druhý den na čelistech. Ani se nemyl, nebo jen velmi ledabyle. Není divu, že moje změněné chování neuniklo pozornosti okolí.

Třetí nebo čtvrtý den, co jsem takto vegetativně přežíval, zavolal si mne v práci můj nadřízený.

„Co je to s vámi, Karle?“ otázal se mne bez okolků, rovnou přecházeje k věci, „nejenže vypadáte jako duše bez těla, jako byste nejedl, ani nespal, neholil se pečlivě na lícních kostech, nemyl, nebo jen velmi ledabyle, ale také podle všech možných ukazatelů rapidně klesla i vaše pracovní výkonnost.

Býval jste přece ještě před třemi nebo čtyřmi dny naším nejlepším agentem, na jehož práci jsme byli, celá naše korporace, náležitě hrdí.

Ale teď?

Ne, Karle, něco se s vámi děje. To mi nevymluvíte, já se v lidech trochu vyznám.

Co je vám?“

„Myslím na festival české kultury. Koná se v Koločavě. Rád bych jej navštívil. Setkal se na něm s českou kulturou. Mám pocit, utkvělou myšlenku, že by toto setkání mohlo být v mnoha ohledech iniciační.“

„Safra, safra, to je to nejhorší, co nás mohlo potkat!“ poškrábal se nadřízený na hlavě, a bylo vidět na jeho tváři, že situace je opravdu vážná, „kdyby to byl multikulti festival, sám bych vám řekl: ,Co tady ještě děláte? Na nic nečekejte a jeďte! Až se vrátíte, uspořádáme o tom besedu s promítáním!‘

Ano, kdyby to bylo aspoň něco jako Colors of Ostrava, nebylo by co řešit.

Jenže festival české kultury?

To je náramně ožehavá věc.

Budou tam aspoň bubeníci ze Senegalu?

Ty jejich nespoutané rytmy, to jejich magické bubnování, to dokáže zvednout člověka z prdele!“

Nadřízený při zmínce o senegalských bubenících slastně zamlaskal.

„Obávám se, že ne,“ řekl jsem smutně a dodal, „ale já si nemůžu pomoct. Něco mne tam táhne. Asi to bude volání krve. Tak rád bych viděl českou kulturu třpytit se jako krůpěj jitřní rosy na podloží z brokátu karpatských vrcholů, hor a úbočí. Když tam nepojedu, zahynu jako kaktus bez vody, protože i kaktus potřebuje ve finále aspoň kapku vody.“

Nadřízený po těch slovech vstal a začal nervózně přecházet sem a tam.

Nakonec řekl: „Hm, co se dá dělat. Je vidět, že jste opravdu nemocný, že tam musíte jet. Jeďte tedy, není-li jiného zbytí. Vaši práci po tu dobu rozdělím mezi jiné zaměstnance tak, aby tím co nejméně utrpěly jejich rodiny.

Ten týden to tady bez vás snad nějak vydržíme.

Kdyby se po vás někdo ptal, řeknu mu, že jste sice jel na Ukrajinu, ale ne do Koločavy, nýbrž do Luhanské republiky na krátkou, ale intenzívní zdravotní dovolenou.

Ostatně tam vám taky, raději pro všechny případy, napíšu i cestovní příkaz.

Nemusíte mi za to děkovat.“

„Nebudu vám za to děkovat,“ řekl jsem.

Nadřízený si zase sedl a chvatně vyplnil cestovní příkaz do Luhanské republiky.

„Tady máte,“ podal mi jej, dodávaje, „kdyby tam byli aspoň senegalští bubeníci! Hned bych jel s vámi!“

Vzal jsem cestovní příkaz, strčil jej do kapsy, a nic už nečekaje, pelášil do Koločavy.

Cestou tam se mi však stala taková věc.

Doraziv vlakem do Chustu, nenapadlo mě nic lepšího, než zajít okamžitě na trh a koupit si kilo chalvy.

„Jeden kilogram chalvy,“ řekl jsem doslova prodavačce.

S tímto pokladem jsem se posadil na nejbližší volnou lavičku a okamžitě se do něj pustil. V tu chvíli mne opustila veškerá sebekázeň.

Cpal jsem se sladkou chalvou a vše mi bylo najednou docela lhostejné, ba i dokonce česká kultura, její festival, naprosto jsem ochabl.

Ba dokonce jsem se nechápavě ptal: „Co je to vlastně česká kultura?“

A pokud mě to někam ještě aspoň trochu táhlo, tak vůbec ne do Koločavy, ale mnohem spíše k blízké ukrajinsko-rumunské hranici!!!

„Byla to chyba. Neměl jsem jet vlakem do Chustu, ale raději do Mukačeva, a pak přes Volovec a Mižhiriji, to by byla o moc lepší a taky pěknější trasa.“ napadlo mě v jedné světlejší chvilce, ale už bylo pozdě.