Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proč jsem nenavštívil festival české kultury v Koločavě

7. 07. 2017 18:11:04
Vydal jsem se do Koločavy na festival české kultury, který nikdo kvůli znásilnění neruší, to ano. Ale osud mi postavil do cesty prozaickou, a přece fatální překážku

Někdy kolem letního slunovratu letošního roku 1438, dozvěděl jsem se zcela náhodou, že se v Koločavě koná festival české kultury.

„Česká kultura, to může být, v ostrém kontrastu s multi-kulti běsněním, zajímavé.

A nejen zajímavé, ale i velmi poučné!

Doma máme české kultury ještě pořád, díky bohu a navzdory Bruselu, celkem dost (viz např. hudební klip „Planeta opic“), i když s dobou Hannigovy normalizace se to už asi srovnávat nedá. Jenže ji nejsme schopni vnímat v jiném kontextu než jen domácím. Chceme-li si naši, českou, kulturu náležitě vychutnat, musíme se v ní setkat v prostředí, kde její české kontury zřetelně vyniknou, tedy jedině někde na cizí půdě.

Ano, teprve v cizině se při setkání s českou kulturou, můžeme dozvědět, kdo skutečně jsme.

Nikoliv snad doma, ale mimo svůj domov můžeme si (a možná taky i musíme) především uvědomit svoji českou, tak jedinečnou identitu, teprve mimo domov můžeme si nahmatat pod kůží své české kořeny a být na ně patřičně hrdí.

,Člověče, ani nevíš, jak já byl najednou hrdej, že jsem Čech! Vždyť ta naše kultura, to je něco fantastického,‘ řekl mi kdysi jakýsi člověk, jenž navštívil v New Yorku koncert Bambini di Praga, tehdy ještě se sbormistrem Kulínským.

,No to jsi, kamaráde, mohl jít rovnou na Alexandrovce,‘ pomyslil jsem si tehdy, i když samozřejmě jsem se tvářil, že tomu rozumím, že s tím souhlasím, nechtěje popudit ono známého, který měl jakýsi vliv a proto by nebylo dobré si ho znepřátelit poznámkou o tom, že Bambini di Praga jsou sračka.

Vida, a pak najednou stačila pouhá informace o festivalu české kultury v Koločavě a moje srdce zahořelo touhou po bezprostředním setkání s českou kulturou právě tam, kde je česká kultura nejvíce českou, totiž za hranicemi naši drahé a ze všech chabých sil našeho, jinak kulturně vyspělého národa, milované vlasti.

Od té chvíle, kdy jsem se o festivalu dozvěděl, nedokázal jsem myslit na nic jiného. Chodil jsem jako duše bez těla. Nejedl. Nespal. Pečlivě se neholil co druhý den na čelistech. Ani se nemyl, nebo jen velmi ledabyle. Není divu, že moje změněné chování neuniklo pozornosti okolí.

Třetí nebo čtvrtý den, co jsem takto vegetativně přežíval, zavolal si mne v práci můj nadřízený.

„Co je to s vámi, Karle?“ otázal se mne bez okolků, rovnou přecházeje k věci, „nejenže vypadáte jako duše bez těla, jako byste nejedl, ani nespal, neholil se pečlivě na lícních kostech, nemyl, nebo jen velmi ledabyle, ale také podle všech možných ukazatelů rapidně klesla i vaše pracovní výkonnost.

Býval jste přece ještě před třemi nebo čtyřmi dny naším nejlepším agentem, na jehož práci jsme byli, celá naše korporace, náležitě hrdí.

Ale teď?

Ne, Karle, něco se s vámi děje. To mi nevymluvíte, já se v lidech trochu vyznám.

Co je vám?“

„Myslím na festival české kultury. Koná se v Koločavě. Rád bych jej navštívil. Setkal se na něm s českou kulturou. Mám pocit, utkvělou myšlenku, že by toto setkání mohlo být v mnoha ohledech iniciační.“

„Safra, safra, to je to nejhorší, co nás mohlo potkat!“ poškrábal se nadřízený na hlavě, a bylo vidět na jeho tváři, že situace je opravdu vážná, „kdyby to byl multikulti festival, sám bych vám řekl: ,Co tady ještě děláte? Na nic nečekejte a jeďte! Až se vrátíte, uspořádáme o tom besedu s promítáním!‘

Ano, kdyby to bylo aspoň něco jako Colors of Ostrava, nebylo by co řešit.

Jenže festival české kultury?

To je náramně ožehavá věc.

Budou tam aspoň bubeníci ze Senegalu?

Ty jejich nespoutané rytmy, to jejich magické bubnování, to dokáže zvednout člověka z prdele!“

Nadřízený při zmínce o senegalských bubenících slastně zamlaskal.

„Obávám se, že ne,“ řekl jsem smutně a dodal, „ale já si nemůžu pomoct. Něco mne tam táhne. Asi to bude volání krve. Tak rád bych viděl českou kulturu třpytit se jako krůpěj jitřní rosy na podloží z brokátu karpatských vrcholů, hor a úbočí. Když tam nepojedu, zahynu jako kaktus bez vody, protože i kaktus potřebuje ve finále aspoň kapku vody.“

Nadřízený po těch slovech vstal a začal nervózně přecházet sem a tam.

Nakonec řekl: „Hm, co se dá dělat. Je vidět, že jste opravdu nemocný, že tam musíte jet. Jeďte tedy, není-li jiného zbytí. Vaši práci po tu dobu rozdělím mezi jiné zaměstnance tak, aby tím co nejméně utrpěly jejich rodiny.

Ten týden to tady bez vás snad nějak vydržíme.

Kdyby se po vás někdo ptal, řeknu mu, že jste sice jel na Ukrajinu, ale ne do Koločavy, nýbrž do Luhanské republiky na krátkou, ale intenzívní zdravotní dovolenou.

Ostatně tam vám taky, raději pro všechny případy, napíšu i cestovní příkaz.

Nemusíte mi za to děkovat.“

„Nebudu vám za to děkovat,“ řekl jsem.

Nadřízený si zase sedl a chvatně vyplnil cestovní příkaz do Luhanské republiky.

„Tady máte,“ podal mi jej, dodávaje, „kdyby tam byli aspoň senegalští bubeníci! Hned bych jel s vámi!“

Vzal jsem cestovní příkaz, strčil jej do kapsy, a nic už nečekaje, pelášil do Koločavy.

Cestou tam se mi však stala taková věc.

Doraziv vlakem do Chustu, nenapadlo mě nic lepšího, než zajít okamžitě na trh a koupit si kilo chalvy.

„Jeden kilogram chalvy,“ řekl jsem doslova prodavačce.

S tímto pokladem jsem se posadil na nejbližší volnou lavičku a okamžitě se do něj pustil. V tu chvíli mne opustila veškerá sebekázeň.

Cpal jsem se sladkou chalvou a vše mi bylo najednou docela lhostejné, ba i dokonce česká kultura, její festival, naprosto jsem ochabl.

Ba dokonce jsem se nechápavě ptal: „Co je to vlastně česká kultura?“

A pokud mě to někam ještě aspoň trochu táhlo, tak vůbec ne do Koločavy, ale mnohem spíše k blízké ukrajinsko-rumunské hranici!!!

„Byla to chyba. Neměl jsem jet vlakem do Chustu, ale raději do Mukačeva, a pak přes Volovec a Mižhiriji, to by byla o moc lepší a taky pěknější trasa.“ napadlo mě v jedné světlejší chvilce, ale už bylo pozdě.

Autor: Karel Trčálek | pátek 7.7.2017 18:11 | karma článku: 13.32 | přečteno: 1191x

Další články blogera

Karel Trčálek

Čeští vojáci nemohou být pěšáky plánů NATO!

Jak to, že vysíláme do Pobaltí sto nebo kolik vojáků?! Ztratili havloidi definitivně poslední zbytky zdravého rozumu!?

21.7.2017 v 21:08 | Karma článku: 22.56 | Přečteno: 904 | Diskuse

Karel Trčálek

Hledání ztraceného šílenství

Může mi někdo vysvětlit (rozumně samozřejmě), proč dobrá polovina lidí pod mými blogy mluví stylem, jako by byli z nějaké ujeté maloruské sekty?

20.7.2017 v 17:27 | Karma článku: 11.08 | Přečteno: 354 | Diskuse

Karel Trčálek

Nad lidskými zrůdami můžeme zvítězit! Když budeme taky zrůdami

Ze všech zrůd dosud poznaných a objevených jsou nejzrůdnější, málo platné, zrůdy lidské. Někdy to díky nim vypadá, že náš svět není ani tak světem lidským, jako světem démonů

19.7.2017 v 17:18 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 581 | Diskuse

Karel Trčálek

Bůh je mrtvý! A my taky!

Zase nicotná erekce! Zase dvě A4 trapností! Tady už jsou jen dvě řešení. Buďto zvýšení medikace na maximální možnou míru, nebo konec světa! Další z cyklu „náboženských“ článků. Poslužte si!

18.7.2017 v 16:37 | Karma článku: 10.28 | Přečteno: 442 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Radka Kielbergerová

Čas táborových letních lásek

Na vnitřek víka sbaleného kufru na tábor si nalepit seznam věcí, přibalit krémy, čepici proti slunci a do seznamu to připsat. Ale žádná holka tam nepřipíše sbalenou tajnou naději, že by se na táboře mohl vyloupnout kluk...a láska

22.7.2017 v 11:07 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 372 | Diskuse

Libuse Palkova

Podobá se současná vlna protiislamismu dřívějšímu antisemitismu?

Vše se opakuje jen pokaždé trochu jinak. Když pročítám blogy o burkinách a muslimech a soudy lidí všeobecně, mám pocit, že něco podobného jsem už někdy někde četla...jen v bleděmodrém.

22.7.2017 v 9:53 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 2667 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Blondýnka v kabriu

Je letní hezké odpoledne. Provoz jako vždy hustý. Přijedu ke křižovatce. Mám signál stůj. Tak se tak rozhlížím kolem a kousek přede mnou a díky výšce umístění mé kabiny i pode mnou, si stojí zlatý mercedes kabriolet.

22.7.2017 v 9:45 | Karma článku: 9.96 | Přečteno: 449 | Diskuse

Jiří Turner

Neúprosné zákony trhu fungují

Václav Klaus senior a možná i junior by ze mě mohli mít konečně radost, protože jsem po letech pochopil, že s neúprosnými zákony trhu se nedá nic dělat. Je nutné je akceptovat a smířit se z jejich důsledky, ať jsou jakékoli.

22.7.2017 v 9:35 | Karma článku: 9.04 | Přečteno: 342 | Diskuse

Helena Vlachová

Rodiče a děti

Děti tak rychle dospějí, vylétnou z hnízda a bývají rády, že jsou samostatné. To je bezesporu můj případ

22.7.2017 v 7:19 | Karma článku: 13.87 | Přečteno: 412 | Diskuse
VIP
Počet článků 398 Celková karma 17.81 Průměrná čtenost 975

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.