Bůh je mrtvý! A my taky!

Zase nicotná erekce!  Zase dvě A4 trapností! Tady už jsou jen dvě řešení. Buďto zvýšení medikace na maximální možnou míru, nebo konec světa! Další z cyklu „náboženských“ článků. Poslužte si!

            Kam se v létě podíváte, tam se vždy nejen někdo přes den koupe v burkinách, ale tam se také vždy navečer poctivě a upřímně griluje.

            A kde se griluje, tam se také filosofuje.

            Pravda, mnohdy naivně a směšně diletantsky, ale přesto filosofuje.

            Určitě jste si toho všimli, neříkejte, že ne!“

            Jako by vůně, jež stoupá z kusů byvší živé tkáně, které se škvíří v na grilovacím roštu v „ohni pekelném“, dráždila nosní sliznice natolik, že mozek, jenž se v mnohém ohledu podobá oněm tepelně zpracovávaným kusům masa ( ty by jinak, hnijíce, ovšem vydávaly nesnesitelný puch jako všechny zdechliny, včetně těch lidských, které jsou „božím obrazem“), nemůže než filosofovat.

            Účastnil jsem se mnoha takových grilování, vím, o čem mluvím.

            Ovšem účastnil jsem se jich jaksi neoficiálně, neboť jsem dokonalý příživník a parazit. Čekám schován někde poblíž, tu v hustém křoví, tu v koruně rozložitého stromu či jiném příležitostném úkrytu, na zbytky z těchto opulentních hostin, abych se i já jimi mohl naprat k prasknutí, byť jsou to jen zbytky.

            Avšak čistému vše čisté!

            Páni, co já už takto vyslechl všelijakých filosofických keců!

            Kdybych je bral všechny vážně, tak už jsem dávno v blázinci.

            Naštěstí mě ale hlavně zajímají ty zbytky. Na nějakou filosofii, respektive filosofování už dávno zvysoka prdím.

            A tak tomu  je, nebo by aspoň mělo být, i teď.

            Ležím pevně přitisknut k zemi, a doufám, že ti, co jen pár metrů ode mě grilují, nesežerou všechno do posledního drobku a do poslední bílkoviny.

            To je v tuto chvíli jediná moje naděje. Jinou naději, např. život v život věčný, v tento okamžik nepěstuji.

            „Až to přijde, tak to přijde!“ to je moje filosofie.

            Tamti, ti grilující se totiž právě o tom baví.

            Grilují kus masa, kterým se pak naperou a řeší u toho „základní“ existenční, respektive existenciální otázky.

            Z toho by se jeden posral, vážně!

            „Hlavně, aby všechno nesežrali!“ nemyslím na nic jiného, zatímco ke mně doléhají jejich kultivované hlasy.

            Musím být přitisknut k zemi, abych nebyl zpozorován a zahnán zprvu snad jen výstražnou střelbou do vzduchu. Nevím, tedy komu konkrétně patří jednotlivé hlasy, a po pravdě řečeno, nezajímá mě to ani trochu. Vůně půdy, onoho nenasytného hrobu, jenž se jednou otevře a vyplivne ze sebe všechny mrtvé, se půvabně mísí s vůní grilovaného masa.

            Slintám jak blázen, marná sláva, zatímco tamti u grilu žvaní a žvaní.

            „Dobytku smíchu netřeba, protože nemá duši. A nemá-li duši, a vlastně všechno živé nemá duši, vyjma člověka, obrazu božího, tak i to, co právě grilujeme je docela bezcenný kus masa.

            Něco jiného by ovšem bylo, kdybychom grilovali maso lidské.

            Na první pohled by to snad bylo maso, jako každé jiné, a přece čímsi se líšící, neboť ono je onou porézní hmotou, něčím na způsob houby, jež do sebe, byť jen na krátkou dobu, vsákne lidskou duši,“ slyším, jak kdosi vykládá.

            „Co tím chcete říct, profesore?“ slyším, jak se ptá nějaký ženský hlas.

            „Chci říct, že z hlediska teologického není maso, jako maso,“ slyším ten mužský hlas.

            „Mohl byste, prosím, tu myšlenku trochu více rozvést, profesore?“ slyším tentokrát jiný ženský hlas.

            „Ale, ano, ovšem!

            Velmi rád!

Kdybychom konzumovali lidské maso, nikoliv maso zvířecí, dotkli bychom se svým trávícím ústrojím bezprostředně a doslova těch nejzákladnějších metafyzických otázek, jež nás trápí ve dne v noci, jež nám v noci nedávají spát a ve dne nás odvádějí od práce, nejsme-li tedy ovšem duchovní osoby, či rovnou teologové, hehe!“ slyším jak se mužský hlas zasměje a pak pokračuje, „například je zde problém, zda by člověk, jehož maso bychom zkonzumovali, vstal z mrtvých, neboť jeho tělo bychom takto proměnili ve výkaly, nebo-li, dámy, prominou, v hovna.

            Z hlediska čistě fyzického není samozřejmě rozdíl mezi tím, zda se tělo rozloží v zemi, promění v popel, či stane se z něj hovno.

            Ale z hlediska metafyzického, či, chcete-li teologického, to už tak jednoznačné není.

            Ostatně někdy si říkám, zda svaté příjímání není hříchem, proměňujeme-li takto Tělo Páně, v, dámy prominou, hovno!“

            „Ježíš si ale výslovně přál, abychom jej takto proměňovali, promiňte, profesore, v hovno,“ slyším, ženský hlas.

            „Ano, přál si to. A nám, chceme-li žít věčně, nezbývá, než Jeho tělo skutečně v hovno proměňovat,“ slyším mužský hlas, který si škytne, aby však nepřestal mluvit, „ostatně, budeme-li k sobě upřímní, pak nemůžeme nevidět, že veškerá naše naděje, všechno to, co nazýváme duchovními záležitostmi, se vlastně smrskává na otázku, toho, co bude po naší smrti, to jest po našem fyzickém konci.

            Není to paradoxní, jestliže víme, že duše je nesmrtelná, respektive jsme o tom přesvědčeni, a přitom se všechno točí kolem smrti těla, které není než jen kusem masa?

            Hnacím motorem naší víry je strach.

            Ale čeho se bojíme?

            Je-li duše nesmrtelná, pak se není čeho bát.

            A neexistuje-li duše, jsme-li jen krátkým záchvěvem, čehosi, co se nám zdá býti inteligentním životem, je to taky jedno.

            A přece se toho strachu nedokážeme zbavit, proto věříme v boha, který nás má zachránit, udržet při životě věčném, kterého máme a musíme, jak jsme přesvědčeni, zcela jistě spatřit po své smrti!“ slyším onen mužský hlas a v tu chvíli mě něco, docela proti mé vůli přinutí vyskočit z mého dokonalého úkrytu.

            Vyskočím a vykřiknu: „To je blbost! Kravina! Pičovina!“

            „Pičovina?“ zeptá se mě jedna z žen, které obklopují jakéhosi vousatého chlápka, nejspíše onoho profesora.

            „Ano, pičovina!“ přikývnu, sám na sebe nasraný, že jsem se prozradil kvůli takové blbosti, ale cosi mě nutí, abych se přel, „říkám, že je to pičovina!

            Proč bychom se právě po smrti měli střetnout s bohem?

             Vždyť je v tom rozpor, tak typický pro monoteistická náboženství a nejvíce snad především pro křesťanství!

            Byl to přece bůh, který člověku vdechl život, dle nauky víry, tak proč bychom se měli osobně střetnout s bohem až po smrti, pochází-li náš život právě od něho?

            Stvořil nás bůh jen proto, abychom následně zemřeli, a teprve pak se s ním setkali, je-li právě tento náš život atributem, dá se říct, apriorním, boží existence?

            Kde je v tom nějaká boží logika?

            Kdyby tomu bylo tak, proč by nám bůh tento život vdechoval, proč nás rovnou nevsadil do božího království, které samozřejmě nelze ztotožňovat s pozemskou rajskou zahradou, z níž byli vyhnáni první lidé?

            Proč mezi sebe, Boha všemohoucího, a nás vložil izolační vrstvu v podobě našeho života, který my sami považujeme za tu nejvyšší hodnotu, ačkoliv nás odděluje od boha?

            Měli-li bychom se po smrti, to jest, právě a výlučně po smrti, setkat s osobně s bohem, pak by náš život neměl žádný smysl, protože, je-li smyslem existence setkání s bohem, je-li nejvyšší blažeností hledět bohu do tváře, pak by tento život vezdejší musel být něčím, čeho bychom se my sami museli nadšeně zbavovat jen proto, abychom už byli s bohem!

            A jaký smysl by pak mělo zmrtvýchvstání, v které urputně věří křesťané, je-li, za a) duše tak jako tak nesmrtelná, a za b) máme-li se tedy po své smrti nevyhnutelně setkat s bohem, pak už musí být jakékoliv další zmrtvýchvstání zcela zbytečné!

            Ale proč bychom se vlastně měli setkávat s nějakým bohem?

            Ne, po své smrti nesetkáme s žádným bohem, leda bychom tímto bohem byli my sami.

            Jenže bůh je mrtvý, mrtví jsme i my!“

            Po tomto mém výkřiku zrudne profesor jako krocan.

            „Pane, tady je soukromé grilování!

            Okamžitě se vzdalte do bezpečné vzdálenosti, nebo zavolám zmrtvýchvstalou inkvizici!“ vyzve mne.

            „Inkvizici?“ podivím se.

            „Ano, zmrtvýchvstalou inkvizici! Jsou věci, o kterých se nežertuje,“ přikývne profesor a dodá, „nikdo není na vaše pranice s bohem zvědavý. Máte-li potřebu se s bohem prát, čiňte tak, prosím, v soukromí, nikoliv na akademické půdě, jinak vás nechám spráskat jako prašivého psa!“

            „Je to blázen!“ pomyslím si, ale to už po mě ženy začnou házet kameny.

            „Táhněte, dobytku jeden!“ křičí na mě.

            „Trochu příliš povyku kvůli jedinému bohu!“ křiknu na ně ještě při ústupu.

            Ale co je mi to platné, když jsem se takto hloupě prozradil a připravil se o kus žvance, kterým jsem chtěl udržet své směšné tělo při umělém životě!

            Vzdaluji se od těch lidí a  proklínám sám sebe, posílám se do horoucích pekel, zdá se, že dnes večer budu po hodně dlouhé době nestydatě hladovět!