Čunkův svatý boj za tradiční rodinu proti LGBT ohavnostem

Je-li nějaký boj svatý, a vede-li jej navíc tak svělý muž jako hejtman Ing. Čunek, tak musí být, dle zákonů přírody, bojem vítězným. Není o tom proto nutno nijak pochybovat, tradiční rodina bude zachráněna!

            Spal jsem klidným a nanejvýš sytým, dle všeho kataleptickým spánkem.

Pokud si pamatuji, nic se mi nesnilo

Spal bych nejspíše i dál, kdyby mi kdosi nezatřásl mým širokým ramenem.

Procitl jsem a spatřil anděla, jehož výraz byl velmi rozrušený.

„Vstávej, svatý Václave, patrone české země. Policajti su nuceni buzerovat pokojne obyvatelstvo! Nerobici hovada se enom směju! Vstávej, už je nejhůř!“ přikázal mi anděl.

Okamžitě jsem vyskočil ze svého lože a chytil anděla za jeho nehmotné tělo, jež ponejvíce připomínalo světlo předního, bílého blikátka, kterému pomalu dochází jeho tužkové baterie.

„Co že, to už je Česko na tom tak špatně?“ vykřikl jsem, jsa už zcela probuzen.

„Hůř už být nemůže!

Země je zpustošená a vydrancovaná, tradiční hodnoty jsou ve psí,“ odpověděl mi anděl, a pak, prudce mávaje svými perutěmi, dodal, „situace je kritycka!

Poctivy policista, kery chce dosahnut maximalního počtu pokut je pod tvrdym tlakem polityckych nul!“

„Cože?

Politických nul?

Nevymýšlíš si?

Něco takového je přece v demokratickém státě zcela nepřípustné, navíc ve státě, jehož jsem patronem, aby politické nuly zůstávaly u válu!!“ vykřikl jsem, rozhněván na nejvyšší možnou míru.

„Nelžu!

Nevymýšlím si!

Je to tak, jak říkám!“ děl anděl.

„Na koně!“ nečekal jsem už ani chvíli a rozkázal své družině, svým věrným hochům, svému svatováclavskému vojsku, udatným a svobodným mužům do třiceti let.

Jako divoká voda vyřítili jsme se z nitra hory opředené tolika pověstmi a jali se objíždět na své spanilé jízdě všechny kraje, abychom je vyčistili od politických nul, všeho liberálního a hipsterského neřádstva a dali republiku do pořádku, udělali z ní lepší Česko, takové, o kterém se může lidem i zdát, aniž by se museli budit hrůzou.

Práce jsme měli všude nad hlavu, státní a úřednická hydra bránila se ze všech sil, ale Pravda vždy zvítězí.

Tak jsme po mnoha úporných bojích a slavných vítězství nad státem a vládnoucími elitami, jakožto i ČNB, jejíž politika zpustošila zemi víc než husitské války, konečně dorazili, já a moji hoši, do Z.-ského kraje, který nám zbyl jako poslední k této svaté očistě.

Překročivší jeho hranice, jako bychom se však ocitli ve světě zcela jiném, než jaký jsme dosud měli možnost poznat na své předcházející pouti.

Lidé tady nejenže nereptali na vrchnost, ale dokonce ji vynášeli do nebes.

„Zachovej nám, Hospodine, pana hejtmana na věčné časy a nikdy jinak!“ modlil se kdekdo za vrchnost, neposílal vládnoucí elity do horoucích pekel jako jinde.

I život byl v Z.-ském kraji na první pohled bohabojnější, idylický, jakoby se širokým obloukem vracející do bájných časů mé vlády, než mne můj bratr úkladně zavraždil u kostelních vrat.

Projíždějíce Z.-ským krajem, neměli jsme najednou co na práci, připadajíce si jako partička poflakujích se vousatých darmojedů, která ujídá ze společného chlebíčka, a která zneužívá sociální dávky, ze kterých si pořizuje rytířskou zbroj a koně.

Byl to příšerný pocit, který bych nikomu nepřál.

Konečně jsme však přijeli k sídlu krajského úřadu, k vysoké budově s pohodlným, několikapatrovým parkovištěm.

„Sesedat!“ nařídil jsem svým hochům a sám, seskočiv z koně, vydal se za hejtmanem, který byl i zároveň senátorem, ačkoliv Senát je zcela zbytečná instituce, jak už bylo mnohokrát dokázáno.

Hejtmana jsem zastihl v pilné práci. Právě se pilně zaměstnával americkým morem prasat, který byl do kraje zavlečen multikulturními agenty (jak jsem se později dozvěděl).

„Promiňte, že vás ruším, hejtmane.

Ale jsem svatý Václav, patron české země, a taky kníže, můj otec byl totiž taky kníže a děd taky.

Byl jsem vzbuzen andělem, abych se vydal na pomoc české zemi.

Prošel jsem už všechny kraje a tvrdě tam bojoval za lepší Česko.

Ale přišed do vašeho kraje, ocitl jsem se náhle jako v Jiříkově vidění.

Nikde a nikdy jsme si, já a moji, hoši nepřipadali tak zbyteční jako tady u vás.

Jak to, že se u vás žije tak dobře, že poddaní nereptají na vrchnost?

Abych se přiznal, je to pro mne, jako raně středověkého feudála, ač jistě svatého, nepopiratelnou záhadou,“ řekl jsem.

Hejtman Č., neboť to nebyl nikdo jiný, se usmál svým dobrotivým úsměvem a začal mi vysvětlovat:„Poddaní u nás nereptají na vrchnost, protože u nás v kraji jsme vsadili na tradiční hodnoty.

Práce, rodina, vlast ve smyslu půdy, jíž obdělávali po staletí naši předkové, to je u nás v kraji svatá trojice. Ta sázka se nám nadmíru vyplatila.

Není u nás v kraji nikoho, kdo by nepracoval, kdo by nemiloval svoji vlast, kdo by nežil v tradiční rodině,“

„Cože, všichni u vás žijí v tradiční rodině?

Vždyť ta se už přece rozpadla, ta už neexistuje!“ zvolal jsem nevěřícně.

„Jinde snad ano, ale ne u nás,“ odpověděl hejtman Č.

„Není možná!“ nemohl jsem pořád uvěřit.

„A přece je to tak! Tradiční rodina, to je u nás v kraji posvátná hodnota,“ řekl hejtman Č.

„Jak jste to dokázal, pane hejtmane?“ hleděl jsem obdivně na hejtmana.

Ten se opět usmál: „Předně jsem politik. Jako politik musím vědět, co si přeje zdravé jádro společnosti, a taky musím vědět, jak tato přání uskutečnit.

Ovšem, je za tím především tvrdá práce, ale kdo nepracuje, ať nejí!

Předně jsme v našem kraji zlikvidovali všechny buzeranty, lesby, bisexuály, transky, prostě všechnu tu úchyláckou pakáž, jejímž cílem byla demontáž tradiční rodiny, a která si přisvojovala všechna možná práva na úkor většiny, aniž by se podílela na rozmnožování pracovní síly, bez které se neobejde žádná společnost.

Napřed jsme zlikvidovali ty, kteří se ke svému uchýláctví hrdě hlásili a pak i ty, na které nás upozornili bdělí občané.

U nás v kraji totiž razíme demokratickou presumpci viny.

Nežiješ v tradiční rodině?

Pak dokaž, že nejsi úchyl!

Hned poté, co jsme zavedli příslušná opatření do praxe, se nám v kraji skokově zvedla sňatečnost o tři sta procent a porodnost taktéž, jakžo se spolu s tím snížila i rozvodovost na nulu. To je jasný důkaz, že ti, o nichž mluvím, byli škůdci tradiční rodiny.

Rodina, ne dva homosexuálové, jsou základ státu a stát, to jsou úředníci, policie, všechen soudní a donucovací aparát, a stát, to jsem i já!

Tam, kde je tradiční rodina, tam je i láska, a kde je láska, je i bůh, a kde je bůh, je i požehnání.

To je můj recept na prosperující kraj.

Řekněte sám, může být nějaký člověk skutečně šťastný a ovšem i užitečný, nežije-li v tradiční rodině a není-li zaměstnán?“

„Máte pravdu, pane hejtmane, práce a tradiční rodina osvobozuje.

Vždyť i já, svatý Václav, kníže, kolikrát zatoužím, vždy tak na večer, po té nejtradičnější rodině, jaká může existovat. I mí hoši zasloužili by si, po tom všem, co jsme spolu prožili, napřed spánek tam v hoře, pak tvrdý boj tady, hodnou a plodnou ženu.

Ale co mohu ženě nabídnout, jak ji uživím, když už je v Česku zase všude dobře, a u vás, hejtmane, vůbec nejlíp, a já jsem teď zase bez práce?“ povzdechl jsem si.

Hejtman Č. se však ukázal být člověkem nanejvýš ušlechtilým.

„U nás v kraji je práce vždy dost, milý kníže!

Namísto zbroje můžete si navléci reflexní vestu, namísto mečů můžete popadnout metly a lopaty! U nás o své pracovní návyky nepřijdete!“ dal mi hejtman Č. naději na spořádaný rodinný život.

„Cože, opravdu je to možné?

Opravdu můžu i nadále konat veřejně prospěšnou práci, nebýt vyvrhelem?!“ radostně jsem vykřikl.

„Ovšemže, u nás v kraji to je nejen možné, ale taky nutné,“ usmál se hejtman Č.

„Teď už se můžu oženit, když mám zase práci.

A moji hoši taky!

Naše svatá mise je u konce!

Nyní začíná se nová, neméně radostná kapitola našich životů!

Buďte pochválen, hejtmane, až navěky, amen!“ poklekl jsem před hejtmanem, políbiv jeho boty.

Krátce na to na to hejtman znovu zuřivě vrhl do své práce.

Já šel ven za svými hochy a řekl: „S lajdačením je konec, kamarádi. Oženíme se, založíme rodiny, zbroj i meče hodíme do smetí, vyfasujeme místo nich reflexní vesty a metly.

To je to, co teď národ po nás žádá, a to, co si národ přeje, je pro nás, svatováclavské vojsko, rozkazem!“

Má slova byla přijatá ohromným jásotem mých věrných hochů.

„Co bude ale s koňmi, kam je teď dáme, když se oženíme?“ zeptal se rytíř Podiven, nadobyčej chrabrý a sličný bojovník.

„Koním utneme hlavy. Tak se to vždy dělává, když nastane konec,“ řekl jsem a sám jako první uťal svému koni hlavu, načež z něho vyletělo hejno bílých holubic a rozprchlo se na všechny strany.