Útok na Severní Koreu je jen otázkou času

Má-li jednou přijít konec světa, ve který doufají např. křesťané, protože se tím měrou vrchovatou naplní jejich víra, proč by nemohl přijít už teď? Na co chceme vlastně ještě čekat? Jen hezky tněme do živého!

            Mezinárodní úspěch a neutuchající ovace na otevřené scéně, které jsem sklidil za svůj raketový útok na Severní Koreu, mi potvrdily, že cesta, kterou jsem se vydal, je správná.

            Tento útok, o kterém se mluvilo snad v každém živém vysílání, o němž donekonečna, jak mám spolehlivě ověřeno, debatovali zřízenci všech márnic, byl ovšem pouze jen testem toho, zda se mé myšlenky ubírají kýženým směrem, neboť přese všechnu svoji, nyní tedy už i oficiálně potvrzenou genialitu, jsem a zůstávám k sobě velmi sebekritický.

            Samozřejmě, byl jsem připravený i na eventualitu, že můj počin, tedy raketový útok na Severní Koreu, nebude přijat příznivě, že se na mě za něj, za tento raketový útok na Severní Koreu, kritika, chytivší díky němu druhý dech, jaksepatří vyřádí.

            Byl jsem na to připraven, a proto se mne nijak nemohly negativně dotknout případné reakce typu: „Raketový útok na Severní Koreu nemá se skutečným uměním nic společného. Jeho autor, známý diletant, plete si vytrvale skutečný obsah s prázdnou formou. Tam, kde by jiní, skutečně nadaní umělci dokázali vytěžit maximum, dokázal nám autor nabídnout pouze líbivý, ale naprosto povrchní, efekt, který nás však nijak, což je především posláním umění, nenutí zamyslet se hlouběji nad stavem dnešního světa, natož aby nás smrtelně znepokojoval.“

            Ale jak se ukázalo, můj koncept se osvědčil. Kritika, široká umělecká veřejnost, ale i docela prostí, od sebe takřka nerozlišitelní, lidé byli mým raketovým útokem bezmezně nadšení.

            „Tento den se mi navždy vryje do paměti. Už jsme nečekali, já a moje rodina, manželka, děti, ba ani tchyně, že uvidíme v televizi ještě, kromě všech těch pitomých krimiseriálů a ještě pitomějších Pustin a Her o trůny, skutečné umění.

            Přejeme vám proto, já, moje rodina, manželka, děti, tchyně, co nejvíce invence při vaší další tvůrčí práci, vždyť jste jeden z největších konceptuálních umělců všech dob, ne-li vůbec ten největší.

            S pozdravem Váš David Černý,“ psal mi například nadšeně jakýsi člověk.

            Můj raketový útok na Severní Koreu byl jednak testem a jednak, jsa úspěšným, předehrou k mému, nebojím se říct vrcholnému dílu, jímž měl být triptych na způsob Růžencové slavnosti.

            Na sekundu přesně týden po raketovém útoku na Severní Koreu jsem ve stejný okamžik (ovšem v rozdílných hodinách místního času) zaútočil superzbraněmi i na USA, Rusko a Čínu (na USA superzbraněmi americkými, na Rusko ruskými, na Čínu pak ruskými a americkými).

            Byl-li můj předchozí kousek přijat s nadšením, nyní se radost, kterou vyvolal můj další umělecký počin, blížila takřka šílenství.

            I jinak k mé osobě vcelku zdrženlivé Parlamentní listy nadšeně psaly: „Geniální umělec vyřešil 99% mezinárodně politických problémů. Přijde teď na řadu Izrael?“

            Světoznámý politický komentátor o mém triptychu na ČT 24 prohlásil: „Souběžné vyřazení světových velmocí ze hry se ukazuje na geopolitické šachovnici jako geniální tah. Troufám si říct, že se, svět a my s ním, díky tomu ocitá na prahu zcela nové éry svého vývoje.“

            Načež se ho moderátor zeptal: „Chcete říct, že svět už po útoku superzbraněmi na USA, Rusko a Čínu už nebude nikdy takový, jaký býval?“

            Načež politický komentátor přikývl: „Ano, to chci říct. Předně bude nutno překreslit politickou mapu světu.“

            Načež se moderátor zeptal: „Mohl byste našim divákům přiblížit, co to přesně znamená?“

            Načež politický komentátor přikývl: „Samozřejmě. Tam, kdy se dřív nacházely ambiciózní světové velmoci, to jest, USA, Rusko a Čína, respektive jejich sféry zájmu,  které teď už ovšem fakticky neexistují, jsou teď zcela bílá místa, neboli hic sunt leones, jak říkají staří latiníci.“

            Načež se moderátor zeptal: „Chcete říct, že tím ve světě vzniklo velmocenské vakuum?“

            Načež politický komentátor přikývl: „Ano, to tím chci říct, že pro dnešní situaci je typické naprosté velmocenské vakuum.“

            Načež se moderátor zeptal: „A kdy bude toto velmocenské vakuum opět zaplněno?“

            Načež politický komentátor odpověděl: „Na to myslím, dnes, nedokáže nikdo přesně odpovědět, pokud není šarlatán.“

            Načež se moderátor zeptal: „Mohla by se nyní Česká republika stát jedním ze světových lídrů?“

            Načež politický komentátor odpověděl: „Při příznivé souhře okolností a náhod to samozřejmě možné je. Záleží také na tom, jak dopadnou prezidentské volby. Jedno je však jisté, že nově zvolený prezident, ať už se jím stane kdokoliv, bude muset zformulovat nové paradigma naší zahraničně politické orientace, protože dřívější model, buďto na USA a Tibet, nebo na Rusko a Čínu, není již možné praktikovat.“

            Můj triptych útoků na světové velmoci ovšem nebyl aktem primárně politickým, ale uměleckým, i když ho lze do jisté míry chápat jako čin angažovaného umění, které má vždy co do činění s politikou.

Avšak mým apriorním cílem nebylo překreslení politické mapy, jak o tom mluvil onen komentátor, ale zkoumání toho, co umělci zpravidla zkoumají, tedy především možností samotného umění a samozřejmě  mi taky o důkladné ohmatání čím dál prchavější hranice mezi realitou a fikcí, důvěryhodným a neuvěřitelným, podstatným a libovolným, řádem a chaosem.

  V případě mého triptychu se ukázalo, že možnosti umění, a tedy především umění konceptuálního, jsou takřka neomezené, stejně jako se ukázalo, že hranice hranici mezi realitou a fikcí, důvěryhodným a neuvěřitelným, podstatným a libovolným, řádem a chaosem, je už tak prchavá, že už ani možná neexistuje, nebo respektive existuje už jen v hlavách duševně chorých lidí, v tom spočívá genialita mého díla.

            Ale dle jednoho, polozapomenutého teoretika umění, není geniální dílo takové dílo, které je srozumitelné jen hrstce expertů a znalců (a proto nemůže být geniální žádný z opusů současné vážné hudby, jestliže je nutno před vlastním poslechem podrobně studovat jejich partitury, ale bylo zřejmé, o čem je hudební řeč, aby se člověk mohl pokochat nějakým tím kontrapunktem nebo disharmonií), ale geniální je takové umělecké dílo, které ocení nejen expert a znalec, ale taky i ten nejobyčejnější člověk, pro něhož jsou vrcholem umění Mona Lisa nebo Andy Warhol a jeho svaté obrázky.

            I v tomto ohledu mohl jsem být nanejvýš spokojen.

            „Šak už ty velmoce sraly nejen mňa, ale každého. Co bordéla na tem světě nadělaly! Dobře, že už sú srovnané se zemú, šak už sa na ty zprávy ze zahraniční v televizi ani čučať nedalo, člověk aby sa enem pořád bál, co zaséj ty velmoce na téj planetě vymamlasíja!

Enem velká škoda, že sa toho nedožil Brzezinski!“ ocenil moje dílo na facebooku jakýsi pasekář.

            Svého uměleckého vrcholu jsem použitím superzbraní dosáhl.

            Co teď?

            Stáhnout se do ústraní, opustit scénu globálního umění, které se mým činem dost možná vyčerpalo, neboť i případné vyhození celého světa do vzduchu bude už jen rozvíjením mé myšlenky, nikoliv myšlenkou zcela novou, revoluční, a vrátit se ke kořenům umění, to jest nikoliv snažit se o expanzi ven, ale pokoušet o ponor do nitra, samozřejmě ponor co nejhlubší?

            Kašlat na všechno, co je vně, a místo toho objevovat krásu toho, co je uvnitř, a nechávat si všechny tyto objevy, a to je to hlavní, jen pro sebe, těšit se z nich v tichém zadumání zcela sám?

            „Co myslíš?“ zeptal jsem se své družky.

            Neodpověděla, mlčela, jen se celá třásla.

            Když menstruuje, je vždy taková.

Bez zájmu o okolní svět, myslící kdoví na co, zcela omámená bolestí,  a taková bude ještě nejmíň dva dny.