Moje bezprostřední osobní vzpomínka na 21. srpen 1968

Ano, je dobře, že si srpen 1968 pořád dokola připomínáme. Proto se i já pŕidávám svou osobní vzpomínku na tu dramatickou noc a následné časné ráno

Dávno se už setmělo, tak nějak podivně rychle, nepozorovaně.

Ve tmě svítily ohýnky našich cigaret, otevřeným oknem marně se dobýval dovnitř noční srpnový vzduch.

V tom se rozsvítilo, někdo otočil vypínačem a pokoj zalilo světlo žárovky, stovky.

„Co tady schůzujete tak potmě, táto? Ještě si zkazíte oči. A proč už nejdete spát? Vždyť už brzy bude půlnoc! Vy se z tý politiky jednou zblázníte!“ stála ve dveřích paní Větvičková, na sobě květovaný župan, který měla ledabyle přehozený přes noční košili.

„Nepleť se nám do toho, mámo.

Řešíme důležitý věci, rozumíš?

Jdi spát,“ nařídil soudruh Větvička své ženě, ta jej mlčky poslechla, soudruh Větvička měl autoritu nejen na pracovišti, ale i doma.

Teď, když se svítilo, bylo vidět, i přes hustý cigaretový kouř, jak jsme všichni unavení a přepadlí, ale kdo poctivý a čestný by nebyl unavený a přepadlý v této těžké hodině?

Sama existence socialismu v naší zemi byla ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi byly nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

Tisk, rozhlas a televize, mainstreamová média, která se prakticky ocitla v rukou pravicových sil, ovlivnila veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začaly bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcovaly vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávaly antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

A soudruzi na ÚV tomu jen nečinně přihlíželi, nebo dokonce s pravicovými silami spolupracovali, povolně jim ustupovali.

Kam ale chtěli ještě ustupovat?

Dobře to řekl soudruhu Větvička, předseda naší závodní stranické organizace a taky velitel naší závodní jednotky Lidových milicí předtím, než soudružka Větvičková rozsvítila.

„Soudruzi,“ řekl soudruh Větvička a jeho cigareta opisovala ve tmě divoké kruhy, „my už víme, kdo je nepřítel. Jsou to ti soudruzi z ÚV, kteří, kteří zradili marxismus-leninismus, kteří zradili proletářský internacionalismus, ano, jsou to ti soudruzi z ÚV, a nemusím je jmenovat, kteří se přidali na stranu antisocialistických sil.

Víme, kdo je nepřítel, a víme už, co od něj můžeme očekávat, soudruzi.

Ale my se oklamat a koupit nenecháme, jako tito soudruzi z ÚV.

Nikdy nepřipustíme, aby se vrátily předúnorové a předválečné poměry.

Nikdy nedovolíme, aby si buržoazie vzala zpět své továrny, nedovolíme, aby se kulaci vrátili z pohraničí a rozbili nám naše družstva, tak jak to chtějí soudruzi z ÚV pod rouškou socialismu s lidskou tváří.

Ale to se soudruzi z ÚV, a všichni ti, kteří jim uvěřili, kteří sedli na lep západním imperialistům, náramně mýlí!

Jako oko v hlavě střežíme podle slov soudruha Gottwalda naše přátelství se SSSR.

Nenecháme nikoho beztrestně špinit a pomlouvat toto naše přátelství, ať sedí na místě sebevyšším!“

A zrovna, když soudruh Větvička složil za nás za všechny přítomné tuto přísahu věrnosti socialismu a SSSR, vešla soudružka Větvičková do kuchyně, ve které jsme, my milicionáři z naší fabriky, schůzovali a rozsvítila.

„Dobře jsi to řekl, soudruhu. Já sám bych to líp nesvedl, vyjádřit pocity nás všech poctivejch členů strany,“ řekl soudruh Olšák předválečný člen strany, když jsme zase na svý schůzi osaměli, a pokračoval, „naši nepřátele se nemění. Jsou to pořád ty samý imperialisti a jejich rozvědky. Jenže jsou teď zkušenější než v osmačtyřicátým, když jsme je hnali z republiky, kterou chtěli rozvrátit Marshalovým plánem, svinským krokem.

Jsou zkušenější a tím pádem i nebezpečnější.

My ale nikdy nezapomene na zradu, který se na nás dopustili buržoazní politikové v čele s Benešem v roce 1938, když odmítli pomoc Sovětskýho svazu. To jejich vinou padlo 25 tisíc komunistů, věrných synů a dcer naší strany, to voni zapříčinili smrt tisíců našich občanů, voni zavinili potupnou okupaci našeho státu a ztrátu suverenity.

A teď by se chtěli zase vrátit, a zase nás zaprodat!“

Soudruh Olšák domluvil a sedl, když předtím v návalu spravedlivého rozhořčení vstal.

„Dobře´s to řekl, Láďo“, pochváli soudruh Větvička soudruha Olšáka, a zapáliv si další lípu, pokračoval, „proto jsme se tady dnes sešli. My, všichni, jak tady sedíme, jsme poctivý soudruzi, kterejm není lhostejný, jakým směrem se ubírá politický vývoj v naší zemi, jakým způsobem je ohrožován socialismus.

Soudruzi, strana nám dala zbraně, abychom hájili všechno, co strana ve svým zápase vybojovala pro pracující lid. Soudruzi, řeknu vám otevřeně, seshora už žádnou pomoc čekat nemůžeme. Mluvil jsem dnes o tom s okresním tajemníkem, a ukázalo se, že soudruh tajemník už je taky na straně pravicových sil.

Ale my jsme komunisté, nevzdáme se!

Proto jsem na svou odpovědnost, a na svou komunistikou čest rozhodl, že dnes v noci, my všichni poctivý komunisté, příslušníci Lidovejch milicí, obsadíme náš podnik a budeme jej hájit se zbraní v ruce proti všem nepřátelům.

Soudruzi, ta hodina, kdy zase budeme bojovat na život a na smrt s našimi nepřáteli, přichází!“

„Víte co, soudruzi, zazpívejme si Internacionálu!“ navrhl soudruh Olšák.

„Již vzhůru, psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad shnět,“ začali jsme zpívat, ale náš zpěv zanikl v hukotu, který se najednou začal ozývat z nebe.

Utichli jsme a nahrnuli se k oknu.

Vysoko na letním nebi sunula se velká dopravní letadla.

„Okupace! To jsou okupanti! Imperialisti nás obsazují! Pravicové síly nás zaprodaly, vydaly nás bez boje, bez jedinýho výstřelu, Sudeťáci dostanou všechno zpátky!“ vykřikl soudruh Větvička a celý zbrunátnělý spravedlivým hněvem dodal, „do zbraně, soudruzi! Neprojdou!“

Hukot sílil, v kuchyni se zase objevila vyděšená paní Větvičková.

„Co se to děje, táto?“ zeptala se ustrašeně.

„Imperialisti, západní mocnosti nás obsazujou! Jdeme s chlapama bránit fabriku!“ stačil ještě křiknout soudruh Větvička a vyběhl ven, a my všichni ostatní za ním.

Běželi jsme do fabriky, vzali si skladu LM naše zbraně a zaujali obranné pozice.

Nebe na východním obzoru už začínalo blednout, když se začal k našemu městečku přibližovat, a tedy i k továrně, kterou jsme bránili, rachot tankové kolony.

„Už jsou tady, k boji připravit!“ zavelel soudruh Větvička a chvíli na to, se už k naší továrně blížily první tanky.

Vypadaly hrozivě, a my se samopaly jsme vlastně byly proti nim zcela bezbranní.

Ale stalo se cosi neuvěřitelného.

Tanky už byly sto metrů od nás, když se zastavily a my na ně nevěřícně hleděli.

„Ale to jsou přece T-55! To nejsou imperialisté, to jsou naši! Naši! Sovětští bratři!“ vykřikl soudruh Olšák.

Opravdu!

Tanky, natřené pruhy bílé barvy, byly sovětské T55!

Radostí by se nás v té chvíli krve nedořezal.

„??????! ??????? ??????!“ vykřikl soudruh Větvička a vyběhl vstříc tankům, radostně stříleje ze svého samopalu do vzduchu.

            Uběhl ale asi jen dvacet metrů, když se z čelního tanku ozvala dlouhá kulometná dávka a soudruh Větvička se jako podťatý skácel k zemi, kde se pod ním brzy udělala velká kaluž nádherně rudé krve.

            „Promiňte, moc mne to mrzí. Ale myslel jsem si, že je kontrarevolucionář. Kdybych věděl, že je to komunista, tak bych nestřílel, ale bratrsky se s ním objal a políbil,“ omlouval se nám pak o pár hodin později podporučík Voloďa Makarov, velitel toho tanku, sympatický mladý muž (ostatně všichni vojáci, kteří obsadili naše městečko byli sympatičtí molodci), když už se všechno vysvětlilo a my jej hostili v kuchyni u soudruha Olšáka, ale v tom se najednou jeho tvář zachmuřila, „mám strach, aby toho nevyužila propaganda anglického kapitálu! Abyste pak, třebaže naši bratři, nezapomněli na naše oběti při potlačování kontrarevoluce a nepostavili se zase proti nám, svým bratrům, Velkorusům, Malorusům i Bělorusům!“

            To se nikdy nestane! Už jsme se dostatečně poučili z krizovýho vývoje!“ ujišťovali jsme Voloďu, který ostatně hrál i báječně na tahací harmoniku, takže se u nás po několik týdnů každý večer, až do chvíle, kdy byl pobyt vojsk legalizován, konala družba u garmošky, kdy naše děvčata netančila se sovětskými vojáky o nic hůř než v pětačtyřicátém západní propagandou pomýlená plzeňská děvčata s Američany, kteří při osvobozování přišli k hotovému, a teď se jim do Plzně zachtělo podívat znova...

            Tolik moje osobní vzpomínka na srpen osmašedesát.

            Neuplynulo od té chvíle ještě ani ne půlstoletí, a obava usměvavého Volodi Makarova je zase až mrazivě aktuální. To je vlastně ten důvod, který mne přiměl k tomu, abych se o tuto vzpomínku podělil i s vámi, kteří jste možná už docela zapomněli...