Jedna paní tvrdí, že za vysokou spotřebou antidepresiv ve Skandinávii může tamější sociální stát. Ale proč se potom nejvíce antidepresiv konzumuje v USA? Miluji severní nebe!
Kdy už to všechno skončí, a já budu zase normální, normální bude tento svět a všichni lidé na něm, kdy už pomine to mučivé šílenství, jež rozežírá lidský mozek?!
Musel jsem asi usnout, protože když jsem se probudil, seděla na proti mne ženská s kojencem v náruči.
Nemluvně zatínalo své pěstičky, jako by někomu hrozilo.
Ale komu může hrozit tvor tak bezbranný a bezmocný , jakým je bezesporu lidské mládě?
Maximálně jen tak bohu!
Napadlo mne hned, že ta ženská je přízrak. Tak náhle se, doslova zničehonic může zjevit jen přízrak, nic jiného. Ale vzápětí jsem si všiml, že ženské stoupá od úst pára.
Copak by přízraku stoupala v mrazivém vzduchu (bylo dobře mínus deset) od úst pára?
Pára stoupá od úst živým lidem, bytostem z masa a kostí, kterým v tepnách koluje krev, jejichž srdce ještě bije.
Ale přízraky jsou jen přízraky, zplodiny churavého mozku niv víc!
„Musel jsem usnout. A zatímco, co jsem spal, sedla si na protější lavičku ta ženská,“ našel jsem logické vysvětlení toho.
Ženská však vzápětí, jako by nebylo ani mínus deset, vytáhla hbitým, evidentně dobře osvojeným pohybem zpod svršků své prsy. Byly to velké pytlovité útvary. Ano, nejvíce ze všeho mi připomínaly jutové pytle naplněné k prasknutí hořčičným nebo lněným semínkem.
„Snad nechce v tom mrazu kojit!“ napadlo mne a mým mozkem při té myšlence prosvištěla bolest tenká jako injekční vpich.
Ta ženská opravdu začala kojit nemluvně, které se s neskrývanou a zrůdně chlípnou rozkoší přisálo k prsní bradavce.
„Smrt během šestinedělí není nic více než smrt ve jménu vznešeného díla a poslušnosti bohu. A že ženy porody unavují, dokonce zabíjejí, to ničemu neškodí. Jen ať je zabíjejí, ženy jsou od toho,“ citovala ženská, kdoví proč, Luthera, a kojíc své dítě, pokračovala, „já bych si nikdy nevzala od státu ani korunu porodného, ani korunu rodičovského příspěvku, já nechci od státu ani jeden den mateřské dovolené. Mateřská dovolená je největší zlo, protože sociální stát je největší, bestiální zlo!
Raději budu v šestinedělí šlapat chodník, než abych nechala ze sebe dělat sociálním státem tupé stádo!
Jen ať si stát nechá své sociální výdobytky pro sebe, já se koupit nenechám!
Svoboda mne a mých dětí je mi nade vše!“
Poslední slova vykřikla žena už ve zjevném afektu.
„Laktační psychóza,“ bylo mi hned jasné, protože která žena by odmítla porodné, která by nesáhla po penězích, které jí dává stát, když je na mateřské dovolené?
Ale v tom si všimnu, že dítě, které žena kojí, je dvakrát větší!
„Zbláznil jsem se snad i já!“ zarazím se, protože dítě evidentně roste, už to není nemluvně, už je to dítě v předškolním věku, které by mělo povinně nastoupit do posledního ročníku mateřské školy.
Ale růst dítěte se nezastavuje, dál pokračuje. Dítě, je mužského pohlaví, roste a mohutní.
„Zbláznil jsem se!“ jsem si již zcela jist svým šílenstvím, neboť něco takové je přece za normálních okolností nemožné.
„Ale já jsem nad stát vyzrála, já se bez jeho tatíčkovské péče o matky obejdu! Já mám velrybí mléko! To je tajemství é svobody! Mé děti vmžiku vyrostou, stanou se dospělými dřív, než mne stát stihne zkorumpovat jednou jedinou korunou!
Já svou duši státu nezaprodám!“ vykřikne žena nepříčetně a má vskutku u svého prsu již mladého muže, dle všeho studenta prvního nebo druhého ročníku VŠE.
„Velrybí mléko!“ udeří mne do hlavy poznání pravdy a já se probudím.
Celé to byl jen sen.
Chvíli tupě hledím před sebe, ale pak se mi v hlavě přece jen zažehne plamen vědomí a já vykřiknu: „Trudnomyslnost!“
Ano, ten sen, tak hloupý, není ničím než jen zvěstování trudnomyslnosti, která se již jistojistě vkrádá do mého mozku, aby z něj učinila své panství, svou državu.
Vyskočím ze starého rozvrzaného otomanu potaženého voskovaným plátnem.
Musel jsem spát po obědě dobré tři hodiny, protože teď je už půl třetí odpoledne.
Slunce, bledé a bez citu, už končí svou mrtvolnou pouť po severním nebi a noří se za obzor. Celodenní šero zhoustlo a ztučnělo tak, že opravdu připomíná velrybí mléko, jež zalilo okolní krajinu bez jediného ovocného stromu, z něhož by si člověk mohl utrhnout šťavnatý plod a s chutí se do něj zakousnout.
Lišejníky, kterými je všechno porostlé, připomínají tvář mrtvoly, která už navždy bude prožívat svou lásku jen ve snech a vzpomínkách.
Smutek zavátých cest udeří do mne plnou silou, zapotácím se, div neztratím rovnováhu. Vnitřnosti se mi stahují, potím se a přitom cítím sucho v ústech.
Kam se podívám, vidím jen šero, lišejníkové tváře mrtvol, úzký okraj slunečního nebožtíka, který již takřka zcela zapadl za obzor.
„Úzkostná porucha!“ rozezní se mi v hlavě hlas nějaké ženy, nejspíše nějaké expertky, ne-li rovnou psychiatričky, „neurotické poruchy s úzkostmi v čele mohou být i projevem nějaké bazálního strachu z budoucnosti.“
Nu, ovšem, to co mi říká, už přece dávno vím. Tady na dalekém severu, pod severním nebem, snad ani jinak nejde žít, zde je trudnomyslnost ledovou královnou, jež nezná slitování.
Přece se však jen vzbouřím proti její vládě. Vezmu si antidepresiva a vyrazím za sousedy, abych všechny chmury spálil v ohni lidské pospolitosti. K sousedům to mám jen půlhodiny po úzké stezce kolem fjordů. Znám ovšem na ni každý kámen, a proto si na cestu svítím jen docela malou kapesní svítilnou, zatímco pode mnou hučí moře, na které kdysi Vikingové spouštěli své lodě.
V dálce se mihne světlo, to jsou mí sousedé, manželé Munchovi.
Paní Munchová je velmi milá žena, matka pěti dětí, ostatně jsem do ní zamilován.
Její manžel je malíř. Maluje úzkost. Úzkost, která bez přestání svírá lidskou duši. To je jediný motiv jeho obrazů.
Klepu na dveře, otevírá mi paní Munchová, v náruči drží své nejmenší dítě. Vcházím dovnitř, u stolu sedí pan Munch. Hlavu má, jako vždy, v dlaních.
„Tak co, sousede?
Máte nějaký nový kousek?“ ptám se pana Muncha, zatímco paní Munchová v rohu kuchyně kojí.
„S malováním je konec,“ mávne rukou pan Munch.
„Cože, konec?“ nevěřícně se zeptám.
Pan Munch se propadne do mlčení (nikdy toho moc nenamluvil), takže za něj odpoví jeho žena: „Ale ten náš slavný severský sociální stát nám zase zvýšil dětské přídavky. V Munchovi to rázem umrtvilo veškerou tvůrčí iniciativu.
,Proč bych maloval, když si za ty peníze, co teď dostávám od státu, můžu koupit jednou tolik antidepresiv, a nemusím se tak dřít s nějakým obrazem, abych ze sebe tu úzkost dostal?‘ řekl si a od té chvíle už nevzal štětec do ruky.
„Hm, mně taky zvedli příspěvek na bydlení, aniž bych se o to prosil,“ podotknu a dodám, „a od té chvíle, už celý týden, mívám odpoledne příšerné sny a moje myšlenky jsou o poznání trudnomyslnější. A to máme teprve začátek podzimu.“
„Nemáme to tady na dalekém severu s tím naším sociálním státem lehké.
Nu snad ale začíná svítat na lepší časy. Říká se přece, že cena ropy bude, s přechodem na elektromobily, prudce klesat a tedy i náš sociální stát už nebude mít tolik peněz. My se toho ještě asi nedožijeme. Ale naše děti už snad nebudou vědět, co je to mateřská dovolená a dětské přídavky či starobní důchod,“ řekne paní Munchová a schová si prsy.
„Snad, doufejme, že cena ropy opravdu natolik klesne, že naším dětem nezbude nic jiného, než aby staraly samy o sebe, aby zase vyplouvaly na moře jako naši předkové, nebo aspoň kočovaly se stády sobů,“ odpovím.
Paní Munchová vstane a zeptá se: „Dáte si antidepresiva? Venku už je zase úplná tma.“
„Ano, dám,“ odpovím.
Paní Munchová vytáhne z kredence plechovku s antidepresivy.
Nasype jich hrst manželovi, pak mně, a nakonec sobě.
„Tak na zdraví!“ řeknu a vysypu prášky do sebe.
„Na zdraví!“ odpoví paní Munchová i za manžela, a vysype prášky do sebe, pan Munch rovněž.
Za malou chvilku máme už hladinu serotoninu a noradrenalinu takovou, že naše úzkost je ta tam, dokonalé rozpuštěná ve tmě polární noci, ze které je rázem jedna velká rajská zahrada, za níž se tak rádo vydává každé peklo...
