Pan Nohavica dostane metál od Zemana! Sluníčkáři, pukněte zlostí!

Jeden porubský synek už má metál potvrzený, ale dostat by ho měl po správnosti i další porubský synek. Přej a bude ti taky dopřáno „Za zásluhy“!

Nu, co se dá dělat, anděl při mně stál.

Už nemám na rtu jen jizvu, už tam mám i metál.

Metál za zásluhy pro sluhy dvou pánů.

Stalo se to takto.

Spal jsem po obědě, mysle na básníky české země.

A taky na Kryla, samozřejmě.

Ze sna mě probudí telefon, zprostředkovatel cizích vlivů.

„Haló, pan Nohavica? Tady Jirka Ovčáček!

Chci vám říct o metálu, ale slova se mi pletou, jak čínské družice nad planetou.

Z plakátu na záchodě, odkud volám, vypasené prase na mě kyne, osmadvacátého vám pan prezident na ret metál připne,“ oznamuje mi hlas v telefonu.

Dvacet minut mluvil, ale mně už se mluvit nechce.

Sahám si na rty, jestli už na nich metál není, zdali mám ještě štěstí, nebo jsem na Hradě a Zeman má voskované boty, 28. říjen, co 28. říjen stejné probuzení do nicoty.

„Ale co se dá dělat?“ říkám si a zase už spím po obědě, ze spánku ještě zamumlám, někteří lidé mají fakt divné chutě! Dávat si metály nejen na rty, ale i na hrudě!“

Jo, a kdyby se vás někdo ptal na anděla, tak mám metál na rtu, když při mně stál.

On při mně stál, když mi ho Zeman na ret připínal.