Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Uprchlíci jsou jako zvířata

11. 09. 2017 17:09:23
Není tvrzení v nadpisu příliš zevšeobecňující a proto se vymykající realitě? Není přece uprchlík jako uprchlíky, i mezi uprchlíky je třeba rozlišovat, třídit je na spravedlivé a nespravedlivé

„Člověk se snadno vyplaší, přecení nebezpečí, které mu hrozí. Podlehne strachu, myslí si, že kdo uteče ze svého domova, ten vyhraje, dá se proto na bezhlavý útěk, aby si zachránil život, stane se, prchaje, vykořeněným, věčně bloudícím.

Anebo prostě neopustí svůj domov, ať je nebezpečí, které mu hrozí sebevětší, protože je příliš zakořeněný. Jeho hrdost mu nedovolí stát se uprchlíkem, nechce se stát vykořeněným, vydaný napospas cizotě a nesmyslnosti svého bludného života.

Prožije spoustu plodných let na jednom místě, a kdyby měl toto místo opustit, byla by to jeho smrt, takový má aspoň pocit.

Blíží se katastrofa, všichni kolem balí kufry, nasedají do aut a prchají po ucpaných silnicích do bezpečí, chvatně se odřezávají od svých kořenů, opouštějí všechno, co mají, jen aby si zachránili holý život.

Ale k čemu je holý život?

Není holý život jen živořením?

Jistě někdo může začít žít znova na jiném, zcela novém místě, zapustit tam kořeny, stát se zase zakořeněným, ovšemže jen mělce, aby v případě potřeby a nutnosti opět zvedl kotvy, opět prchal, protože, kdo je jednou uprchlíkem, je jím už navždy.

Ale mohou tak existovat všichni, mohou se tam, kam uprchli, stát opět lidmi, kterým byli před svým útěkem?

Kolik lidí, ač si zachránilo svůj holý život tím, že opustilo své domovy, netrpí pocitem zmaru a beznaděje a kolik lidí, kteří sami nikdy nic nezažili, dívá se na takové uprchlíky skrz prsty, považujíce je za zbabělce, ne-li rovnou vyděrače, kteří utekli ze svých domovů jen proto, aby se jim mohli pověsit na krk, kteří se domáhají soucitu a solidarity způsobem, který hraničí s vydíráním?

Co si, například, myslet o ženě, která pořád před vás strká svých pět dětí a ječí, že jí jakási katastrofa připravila o všechno, o manžela, o dům, o prosperující firmu, a ona teď nemůže své děti nakrmit, utišit jejich hlad a děti taky přece dovedou mít zběsilý hlad?

Nepomyslí si snad devadesát devět lidí ze sta: ,Tak proč máš tolik děcek, když je nedokážeš uživit? Máme je snad živit my, máme se s nimi dělit o to málo, co máme, máme snad kvůli tvým dětem šidit své děti?‘

Narážejíc na odmítavé pohledy snad žena posléze pochopí, že bylo lepší zůstat doma, tam, kde ji ona katastrofa připravila o všechno, ale kde by přece jen nebyla uprchlíkem, protože takto přišla ještě navíc o vlastní důstojnost, stala se poběhlicí, fenou, která jen rodí děcka, o která se nedokáže postarat, řvoucí a odporná děcka, která každého jen obtěžují svým pláčem a taháním za rukáv s prosbou o pomoc.

Ne, lepší je nikam neutíkat, zůstat tam, kde je člověk doma, ať už je nebezpečí sebevětší. Jistě, je v tom kus bláhovosti a naivity, jež jsou vždy spjaty s nadějí, nejzákeřnější ze všech drog, že snad nebude tak zle, že se nenaplní ty nejhorší scénáře, že se přese všechno, zůstane-li člověk doma navzdory varování, podaří něco zachránit, že se nakonec všechny hrozby ukážou být planými.

Ano, člověk rád uvěří tomu, že jej tato naděje spasí a zachrání, že cosi, co je nad ním, se přece jen slituje, zatímco se na něj valí katastrofa nedozírných rozměrů.

Ti, co před ní utekli, měli strach.

Ale člověk zachvácený strachem přestává být člověkem, stává se zvířetem a zvířata nemají duši.

Člověk zachvácený strachem přestává být vládcem světa, tím, kdo má vše pod kontrolou, přestává být hybatelem, tím kdo uvádí vše v pohyb, a sám se stává nepatrnou a zcela pasívní částečkou, jež je hnána slepými silami z místa na místo tak dlouho, dokud neklesne svým obličejem k zemi a nevydechne naposled.

Utéct, to znamená ztratit duši.

Proto se lidé dívají tak nevraživě na uprchlíky, kteří se jednoho krásného dne objeví u nich doma, tam, kde vždy vládl pokoj a mír, kde nehrozí, ovšem jen domněle, žádné nebezpečí.

,Proč jste utíkali? Jistě jen proto, abyste nás o vše připravili! Ale vy, vy nejste nic než jen zvířata!‘ myslí si lidé o uprchlících a nic jiného si o nich myslet ani nemohou, když jejich zemi zaplavují stáda těchto zvířecích tvorů, kteří připomínají lidské bytosti toliko svým vnějškem, protože to základní a podstatné, co dělá člověka člověkem, totiž lidská duše, jim chybí, protože tu nechali doma.

Nikdy nebudu uprchlíkem!

Nikdy nepřetrhnu své kořeny, neztratím svou duši, nebudu terčem nevraživých lidských pohledů, nebudu na stejné úrovni jako matka žebrající na ulici chléb pro svých pět vyhublých dětí!“ usmyslil jsem si, že neuteču ze svého domova před blížícím se hurikánem gigantické síly.

Byl jsem jediným, kdo tak v našem městečku smýšlel. Všichni se sbalili a prchli do bezpečí, bez ohledu na věk či pohlaví, zaměstnaní i nezaměstnaní, přizpůsobiví i nepřizpůsobiví, všichni se dali do zoufalého pohybu, aby si zachránili svoje životy.

Zachránili životy, hehe, a přitom utíkali jen z jednoho pekla do druhého, protože pro uprchlíky není život, který si zachránili, ničím než peklem!

Procházel jsem se prázdným a opuštěným městem, zatímco na obzoru kupila se již těžká, zlověstně vypadající mračna. Byl jsem zrovna na náměstí, podivuhodně prostorném, protože jako z města zmizeli lidé, zmizela z něho všechna jen trochu pojízdná auta, když vítr začal sílit.

Jeden jeho prudký náraz mě srazil rozverně k zemi.

Vstal jsem, chtěje větru vzdorovat vší silou svého lidského těla. Ale už to nešlo, ba právě naopak, vítr hnal mě bezmocného ke zdem domů, na které mě přimáčkl, jeho hukot zesílil tak, že neslyšel jsem vlastní chechot.

Smál jsem se totiž, protože se mne zmocnila šílená euforie, kterou měli na svědomí nejspíše endofirny.

Vůbec to nebylo tak hrozné, ba právě naopak.

Vítr už strhával střechy, jejichž kusy padaly vedle mne, i mariánský sloup uprostřed náměstí zlomil se ve své půli a stejně tak i stromy, jež byly na náměstí vysazeny před deseti lety při jeho rekonstrukci za peníze z eurofondů, byly vyvráceny do jednoho ze svých kořenů.

Vítr stále bez přestání sílil, až mne vzdušný vír prudce uchopil a napřed vymrštil do výše a pak se mnou udeřil o zem tak prudce, že mohl jsem to přežít jen, kdybych nebyl z masa a kostí, ale z nějaké amorfní, extrémně tvárné hmoty, třeba hrnčířské hlíny.

„Dobře, že jsem nikam neutekl, hehe!“ byla moje poslední myšlenka, zatímco mne hurikán zasypával vším možným, co mu přišlo pod ruku, tím, co bylo ještě před několika minutami naším městečkem, v němž jsem prožil všechen svůj život, a které se teď ocitlo kdoví na jak dlouho bez elektrického proudu, než budou jeho dodávky obnoveny, budou-li vůbec obnoveny.

Autor: Karel Trčálek | pondělí 11.9.2017 17:09 | karma článku: 11.35 | přečteno: 871x

Další články blogera

Karel Trčálek

Míšení kultur je obohacující, píše se v tomto článku

Kdoví, kdo všechno si tento můj článek přečte, a kdoví, co všechno z toho vyvodí! Možná jsem ho měl nechat rovnou přeložit do němčiny nějakým rodilým mluvčím

20.9.2017 v 18:17 | Karma článku: 11.23 | Přečteno: 695 | Diskuse

Karel Trčálek

Komu je určena propaganda synka z Poruby?

Podle pamětníků býval prý synek z Poruby celkem vtipným pozorovatelem života. On sám nejlíp ví, proč se dal na propagandu, poněkud směšnou ve své předstírané nevážnosti

19.9.2017 v 18:42 | Karma článku: 20.99 | Přečteno: 1333 | Diskuse

Karel Trčálek

Uber nebo smrt!

Komu by se chtělo chodit všude pěšky? Párkrát ťuknete do mobilu, ani nepotřebujete hotovost (však už ji nám taky brzy zruší) a už se vezete. Kdepak, pokrok nikdo nezastaví!

19.9.2017 v 17:40 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 410 | Diskuse

Karel Trčálek

Čeští voliči jako obětní beránci demokracie

Po pravdě řečeno, čím více se blíží parlamentní volby, tím menší je moje naděje, že to dobře dopadne, a tím větší je můj strach, že z nás budou obětní beránci

18.9.2017 v 17:15 | Karma článku: 16.01 | Přečteno: 1113 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslav Nedobitý

Odstřelovací puška SV-99, malorážka v rukách profesionálních “sniperů“

Píše se leden roku 2000. Druhá čečenská válka dosahuje svého krutého vrcholu. Ruské síly jsou blízko dobytí města Groznyj, které už několik týdnů obléhají. Město samotné je téměř srovnáno se zemí.

21.9.2017 v 10:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 13 | Diskuse

Ladislav Jakl

Zničili Klaus s Mečiarem Československo?

Nezničili. Bylo už zničené a vlastně už de facto rozdělené. Oni se jen postarali, aby bylo toto rozdělení co nejhladším způsobem vypořádáno i de iure a po technické stránce.

21.9.2017 v 9:31 | Karma článku: 15.57 | Přečteno: 216 | Diskuse

Klára Leuthold

We are all foodies.

To mě tak napadlo, když jsem si dneska ráno u kafe otevřela Facebook a místo stalkování lidí mi vyskočilo tolik receptů, že bych si s nimi vystačila až do Vánoc.

21.9.2017 v 9:24 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 83 | Diskuse

Jana Slaninová

Nejkrásnější obrazovka na světě

Má malou úhlopříčku, vůbec není na dálkové ovládání a vysílá jen jeden jediný program. K jejímu spuštění není nutné mačkat tlačítko, nepotřebuje přívod elektřiny.

21.9.2017 v 9:19 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 146 | Diskuse

Tomáš Králíček

Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich

Reinhard Heydrich. Blonďatá bestie, pražský kat, řezník z Prahy, archanděl zla... Přezdívek měl zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava řadu. Co předcházelo atentátu, jak k němu došlo a jaké měl důsledky?

21.9.2017 v 8:35 | Karma článku: 8.51 | Přečteno: 300 | Diskuse
VIP
Počet článků 462 Celková karma 15.75 Průměrná čtenost 971

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.