Čeští voliči jako obětní beránci demokracie

Po pravdě řečeno, čím více se blíží parlamentní volby, tím menší je moje naděje, že to dobře dopadne, a tím větší je můj strach, že z nás budou obětní beránci

            Většinou jsem se s panem Milým jen míjel takřka beze slova.

            Pozdravili jsme se jako sousedé, jejichž rodiny mají v komunitní zahradě své záhonky příliš daleko od sebe na to, aby se poznali trochu důvěrněji, natož aby se společně navštěvovali, či sdíleli společně auto či nebo domácí nářadí.

            Ale tentokrát, když jsem vcházel do dvora, kde máme svůj záhonek, na kterém pěstujeme vše možné, mne pan Milý zastavil, chtěje mi už na první pohled říct něco důležitého.

„Letošní volby jsou osudové, ony rozhodnou o naší budoucnosti,“ řekl mi pan Milý a jeho tvář byla víc než zachmuřená.

            „Každé volby přece rozhodují o naší budoucnosti,“ namítl jsem a pokračoval, „kdybychom v těch posledních volili jinak, byla by přece jiná i naše přítomnost.

Kdybychom volili někoho schopnějšího, měli bychom se lépe, kdyby někoho neschopnějšího, je-li to ovšem možné, měli bychom se mnohem hůře.  Především by pak rostl státní dluh, který by museli splácet, skřípějíce u toho zuby, ti, co přijdou po nás, zatímco my už budeme dávno mrtví.“

„Letošní volby rozhodnou o naší budoucnosti zásadním způsobem,“ trval na svém pan Milý a jeho tvář už nemohla být snad více zachmuřená, „stojíme totiž už zase na křižovatce dějin.

V letošních volbách se rozhoduje o našem bytí či nebytí.

Součet hlasů, jež budou vhozeny do volebních uren, vyřkne nad námi definitivní ortel.

Nedáme-li své hlasy těm nejstatečnějším a nejudatnějším z nás, je po nás veta.“

„Nejstatečnějším a nejudatnějším z nás?“ řekl jsem udiveně a dodal, „já, abych, se přiznal, dosud váhám mezi Rozumnými, Svobodnými a Realisty, jejich programy mne velmi oslovují, třebaže každý trochu jinak.

Ale když jsem je četl, příjemně mrazilo v zádech. Představa, že by mne tak příjemně mrazilo v zádech po celé čtyři roky, mi není vůbec proti srsti.

Nadto jejich lídři ve mne vzbuzují naprostou důvěru.

Kdyby u mne zazvonili o půlnoci a chtěli, abych jim půjčil svoji Berettu 93R a tři zásobníky ostrých nábojů k tomu,  že mi ji ráno v pořádku vrátí, neváhal bych ani chvíli a klidně jim tu pistolku svěřil

Kdybych mohl, kdyby to jen trochu, šlo, dal bych svůj hlas i Rozumným, i Svobodným, i Realistům. Ostatně nechápu, proč se nespojili, mohli by se klidně jmenovat Rozumní a svobodní realisté, a v tu chvíli bych neváhal ani v tom nejmenším.“

Ale pan Milý, jako by ne zcela rozuměl tomu, co mu chci říct.

„Musíme volit ty nejstatečnější a nejudatnější z nás,“ zopakoval svoji tezi a hlasem nápadně vzrušeným pokračoval, „nebo nás podřežou jako obětní beránky!“

„Podřežou jako obětní beránky? Kdo nás podřeže jako obětní beránky? Imigranti? Eurofašisté? Eurokomunisté? Lidl?“ podíval jsem se tázavě na pana Milého.

Ale ten jako by už byl úplně mimo sebe, třásl se po celém těle a přitom deklamoval: „Podřežou nás na tom obětním místě, na němž se poráží i dobytče pro zápalnou oběť. Naší krví pokropí oltář dokola. Pak přinesou všechen tuk z nás a tuk pokrývající naše vnitřnosti, dále obě ledviny s tukem, který je na nich i na slabinách, a jaterní lalok, odejmutý nad ledvinami.

To všechno obrátí v obětní dým jako ohnivou oběť za svoji vinu.

Ale co my s tím máme společného?

Musíme proto tomu ve volbách zabránit, aby se z nás stali obětní beránci. Musíme volit i srdcem i rozumem, nesmíme se stát obětními beránky, musíme volit...“

Pan Milý se zalkl, neschopen slova, jakoby jej kdosi, nějaký démon schválně umlčel.

Bože, proč to nestačil doříct!?

Chytil jsem pana Milého a začal jím třást, doufaje, že se vzpamatuje.

„Koho mám volit? Koho, abychom nebyli obětním beránkem za cizí vinu?“ křičel jsem na celou komunitní zahradu.

Ale pan Milý již mlčel, a nejen to, zdálo se mi, že nadobro zešílel, protože začal ukazovat na něco za mými zády.

Bleskurychle jsem vytáhl Berettu a otočil se, ale nikdo za mnou nestál.

Pustil jsem pana Milého a běžel domů, abych si znovu podrobně přečetl všechny volební programy.

Někde v nich se přece musí skrývat odpověď na zásadní otázku, před kterou nás nyní postavily dějiny, a kterou musíme správně zodpovědět, abychom se po volbách nestali obětními beránky. A mezi těmi, kteří kandidují do sněmovny, musejí být ti, kteří nás zachrání svou statečností a udatností.

Ale kdo to je?

Jsou mezi Rozumnými?

Jsou mezi Svobodnými?

Jsou mezi Realisty?

Nebo je to sám Franta Čech?

„Kdo!? Řekněte mi, kdo?! Kdo jsou ti nejodvážnější a nejudatnější, ať jim můžu dát svůj hlas!?“ slyším sám sebe, jak zoufale křičím na celé kolo, nejspíše snad již také zešílevší z tíhy své odpovědnosti za naší budoucnost.

„Ještě chvilku tak budu hulákat a jistě mě nejbližší Uber odveze do blázince a tam mne odzbrojí, zavinou do prostěradla, zbaví volebního práva a nakonec podřežou jako obětního beránka!“ vím moc dobře, ale nemůžu s tím nic dělat, můžu jen někomu dát svůj hlas, ale komu, to kdybych věděl, moc rád věděl!