Proč pan Větvička podněcuje k nenávisti vůči křečkům a žábám?

Dovoluji si nesouhlasit s naším panem Větvičkou. Za katastrofální dopravní situaci v městech a na silnicích nemohou ani žáby, ani křečci, ba ani „Děti Země“, ale jedině a pouze lidé, kteří v těch autech sedí

            Zahulil jsem si, ale něco muselo být do hulení přimícháno, ježto jsem se náhle ocitl na pěšině, kol níž rostla zelená travička.

            Byl slunný, podzimní den, babí léto.

Listí na stromech počalo již žloutnout, ale tráva se ještě zelenala. Slunce na jasné obloze bez jediného letadla vesele, avšak již neškodně, plápolalo, všude kolem bylo náramné ticho, veškerá krajina, jakož i samotná přítomnost an sich, tonula v nevýslovném klidu a pokoji.

Z děr na mezích, jež lemovaly pěšinu, po níž jsem kráčel, vykukovali křečci a jiná havěť, na níž se v lidských obydlích líčí důmyslné dluhové pasti, tu a tam přes pěšinu bezstarostně přeskočila žába.

„Co je to za divnou krajinu, že je v ní takové ticho, že v ní panuje tak nevýslovný klid a pokoj?“ ptal jsem se sám sebe.

Netrvalo však dlouho a to ticho, mír a pokoj všude kolem, to všechno, co činilo tuto krajinou přízračnou, stalo se nesnesitelným, infernálně tísnivým a děsivým, neboť zcela nepřirozeným. Skrz bezstarostnost havěti, která žila si svůj bezduchý, jakéhokoliv vyššího smyslu prostý, zvířecí život, prosakovala nehybnost tak transcendentální, že to nemohla být než nehybnost samotného prvotního hybatele.

„Snad nejsem již po smrti a tato tichá a pokojná, protože dokonale liduprázdná krajina není než oním světem!“ napadlo mne a já se, ohromen tím poznáním, zastavil.

Ale v zápětí vryl se mi ostře do uší břinkot dechové hudby a slova sborově zpívané písně: „Okolo Frýdku cestička, a na ní se zelená travička, a na ní se zelená travička!“

Dal jsem se opět do chůze a pěšina mě brzy přivedla na prostranství, na němž se konala jakási veselice.

Muzikanti foukali do svých nástrojů, tváře se jim nadouvaly, bubeník, celý rudý ve svém kulatém obličeji, urputně bušil do velkého bubnu, který měl zavěšený na svém obřím břichu, všichni přítomní pořád dokola zpívali: „Okolo Frýdku cestička, a na ní se zelená, a na ní se zelená travička.“

Konečně, asi po čtvrt hodině, hudba i zpěváci utichli.

„Kde to jsem?“ zeptal jsem se člověka v černém nátělníku, který mi byl nejblíže.

„U Frýdku. To je Frýdek,“ odpověděl, a ukázal na město v dálce.

Ale i to město bylo podivně tiché, nevzlínal z něho žádný hluk, jako by bylo mrtvé, zbaveno svých lidských obyvatel, vydáno zcela na pospas náletovým dřevinám a zvířecí havěti.

„Frýdek? To je Frýdek? Spíš mi to připomíná hřbitov,“ řekl jsem.

„Frýdek to je, kdeže krchov. A tady ta pěšina, co jste po ní přišel, to je okolo Frýdku cestička,“ ujistil mne onen člověk.

Ale to už se k nám přitočila nějaká žena, podávajíc mi odlivku plnou jakési čiré tekutiny.

„Dejte si na zdraví. Oslavujeme dnes otevření cestičky okolo Frýdku,“ řekla a ukázala na pěšinu, „povedla se náramně, co myslíte?

Je tak měkká, a ta travička, co se na ní zelená!

Je dobře, že už nemusíme chodit přes ten zkurvený Frýdek, že si ho můžeme pěkně obejít.

No tak si cvakněte, ať nám ta cestička a zelená travička vydrží ještě tisíc let!“

Jen to dořekla, začala hudba opět hrát a všichni se dali do zpěvu: „Okolo Frýdku cestička, a na ní se zelená travička, a na ní se zelená travička!“

Vzal jsem si od ní odlivku a obrátil čirou tekutinu do sebe. Jakási nestvůrná síla, již nebylo se lze jak bránit, mi okamžitě podrazila nohy a já jsem upadl do bezvědomí zrovna tak čirého, jako ona tekutina, kterou jsem pozřel.

Když jsem se probral, všechno předchozí bylo fuč.

Zmizela klidná a pokojná krajina, zmizeli lidé zpívající „Okolo Frýdku cestička“, zmizela i sama cestička.

Místo toho jsem stál u silnice plné aut, která pořád jezdila sem a tam, namísto dřívějšího mrtvolného ticha a pokoje, byl jsem nyní obklopen horečnatým pohybem a nepřetržitým hlukem.

„To je přece silniční obchvat Frýdku! Nejsem mrtvý!“ pochopil jsem hned, ale v tom se opět zarazil, stejně jako prve, když se mi do vědomí vryly hudba a zpěv.

V autech, jež se řítila sem a tam, neseděli totiž lidé, ale křečci a žáby!

Ano, v každém autě, seděl buď sám, nebo naopak s celou rodinou, za volantem křeček nebo žába!

A čím bylo to auto větší, tím byl tvor sedící za jeho volantem menší, a čím byl menší, tím také rychleji jel!

„Copak jsem se zbláznil? Odkdy jsou křečci a žáby aktivními účastníky silničního provozu? Vždyť ti jsou na světě jen od toho, stejně jako ostatní bezduchá havěť, aby je auta rozmačkávala svými koly ku větší slávě člověka, obrazu božího!“ zvolal jsem.

Ale bylo tomu opravdu tak, v autech skutečně seděli jen křečci a žáby, ani jeden člověk.

Spolu s tím jsem ovšem náhle pocítil nutkavou touhu přejít silnici, to co bylo za ní, neprozkoumaný prostor, mne začalo neodolatelně přitahovat a vábit.

„Musím se tam dostat! Je to výzva!“třeštila mi hlavou šílenou touhou po překonání této výzvy.

Ale silnice se nedala přejít, protože provoz na ní byl nadmíru hustý, křečci a žáby pořád někam spěchali.

Ohlédl jsem se doleva, a viděl, že ta silnice je dlouhá tisíce kilometrů, a že je po své délce zaplněná nepřetržitou řadou aut.

Ohlédl jsem se doprava a viděl totéž.

Zdálo se být nemožné, abych v dohledné době silnici přešel.

Jenže výzva čekající na její druhé straně byla palčivější a palčivější, už jsem ji nemohl odmítnout.

„Buď, anebo!“ vykřikl jsem ve chvíli, kdy se mi zdálo se, že se mezi auty objevila skulina, kterou bych se mohl jako kuna nebo lasička hbitě protáhnout.

První pruh jsem ještě stačil přeběhnout, ale ve druhém se najednou jako šílený vyřítil z pravé strany křeček v osobním autě tak obrovském, že by se do něho naskládalo i deset tisíc křečků, a, aniž by se pokusil brzdit, mne srazil a vesele uháněl dál.

„To je konec!“ stihl jsem si ještě pomyslit, než se mi vypařilo vědomí.

Když jsem se probral, seděl jsem tentokrát v autě už i já, na místě spolujezdce, v trabantu.

„Připoutej se, hochu. To víš, to musí být,“ řekl mi dědeček, který auto řídil.

Jeli jsme po nějakém obchvatu, snad to byl obchvat Frýdku, snad to byl úplně jiný obchvat, možná to byl obchvat celého našeho světa.

Připoutal jsem se a zeptal se: „Kam to jedeme, dědečku?“

Dědeček se usmál, rejdě s řadicí pákou pod volantem: „Do blázince, kam jinam, hochu? To víš, to musí být. Každý, kdo se zblázní, patří do blázince!“

„A kam jedou ti ostatní, dědečku?“ zeptal jsem se, protože jsme byli ze všech stran obklopeni auty.

„Taky do blázince, hochu. Kam taky jinam?“ odpověděl dědeček, ale v tom jsme se zastavili.

„Proč nejedeme, dědečku?“ zeptal jsem se.

„Cesta se ucpala, hochu. Všude je tolik aut, že se všechny cesty, dálnice i obchvaty ucpaly,“ odpověděl mi dědeček.

„Tak proč se nerozšíří dálnice o další a další pruhy, proč se nepostaví obchvaty obchvatů, aby byl silniční provoz plynulý, dědečku? Jsou ty kolony kvůli křečkům a žábám?“ otázal jsem.

„Ale vždyť už žádné žáby, ani žádní křečci nejsou, hochu, všechna havěť už přece dávno zhebla. Silnice se nerozšiřují, protože je už není kam rozšiřovat. Celý svět je jedna velká silnice, jeden velký obchvat,“ vysvětlil mi dědeček.

„A proč vlastně lidé jezdí pořád auty, když jsou silnice ucpané, dědečku?“ zeptal jsem se.

Dědeček se usmál: „Lidé jezdí auty, protože musejí. Co by jinak, hochu dělali?

Jezdí autem do práce, ráno tam, odpoledne zase zpátky, jezdí za zábavou i za poznáním.

Kolik máš jen o víkendu všude akcí, leteckých dnů, historických průvodů a jiných pičovin, jak by se tam jinak dostali než autem?

Nebo do přírody?

Když chceš jet do přírody, musíš tam jet autem!

Vzpomínáš, když v létě otevírali lanovou stezku korunami stromů v Peci pod Sněžkou?

Silnice tam byla úplně ucpaná, kolona aut měřila patnáct kilometrů, přece bys nechtěl, hochu, sedět o státním svátku doma a čučet do zdi.

Ne, lidi, o ženských ani nemluvě, se dnes bez auta už neobjedou, to víš, to musí být.“

„Ale aspoň v městech by mohli lidé chodit pěšky nebo jezdit na kole,“ namítl jsem.

„Co tě nemá, hochu zlatá?

Jak chceš třeba v Praze chodit pěšky, nebo na kole, když je tam tolik aut?

A pak, hochu zlatá, auto je přece droga.

Když jdeš ve městě padesát metrů od jednoho obchodu k druhému pěšky, tak jdeš jen pěšky. Ale když jedeš autem, musíš nasednout, nastartovat, zařadit, popojet těch padesát metrů, vysednout, zavřít dveře, na to si rychle zvykneš, staneš se na tom závislý, to všechno je magický rituál.

Snad bys nechtěl, aby lidé těch padesát metrů šli pěšky jen tak, snad bys jim jejich auta nechtěl vzít, a nechtěl je nechat bezbranné a bezmocné napospas všem vzdálenostem, a hlavně sobě samotným, všemu tomu prostoru a tichu, co by ve městech bylo, kdyby z něho zmizela všechna auta!

To by opravdu nebylo od tebe, hochu, pěkné. To už ať opravdu raději všechno ostatní na světě vychcípá, aby lidé mohli jezdit auty, protože člověka, ne všechnu tu havěť, jsem stvořil k obrazu svému,“ řekl dědeček.

Ale to už jsme zase jeli, i když strašlivě pomalu, určitě ne rychleji ne hlemýžď.

Trvalo dobře tři dny, než jsme dojeli k obřímu nákupnímu a zábavnímu centru, vedle kterého stálo gigantické nadzemí parkoviště o tisíci patrech a dědeček za volantem tak mohl zvolat: „Tak jsme tady, v blázinci. Jen aby bylo kde zaparkovat.“

Jenže zatímco to dědeček říkal, nevěnoval pozornost řízení a ťukl trabantem do Hummeru, který jel před námi. S Hummeru vyskočil jakýsi rozčilený svalovec s baseballovou pálkou v ruce, otevřel dveře našeho trabantu a vytáhl mne od volantu, protože si dědeček stačil bleskurychle se mnou vyměnit místo.

„Kam to čumíš, ty zmrde?!“ zařval na mě a přetáhl mě pálkou po hlavě tak, až jsem ztratil vědomí.

Když jsem se probral, byl jsem zase doma.

„Fuj, to hulení je ale fakt hnus! Nejvyšší čas s tím přestat!“ zvolal jsem a, vysypav všechno zbylé hulení do hajzlu, šel jsem se projít po obchvatu, kde nedávno položili hezký nový asfaltový koberec, a pokud jsem přitom viděl nějaké křečky nebo žáby, či jinou havěť, tak jenom přejetou, naštěstí!

Námět byl převzat z článku: Hrdinny Brňan zablokoval obchvat Frydka Mistka