Tak a máme po lithiu. Díky socanům!

O lithiu si už můžeme jen nechat zdát, už nám neříká, pane. Memorandum je podepsáno a nám zbyly jen oči pro pláč, abychom se dívali, jak jsou na vagónech z naší republiky odváženy bilióny korun českých

            Vzpomínám si velmi dobře na ten podzimní bílý den roku 2017.

            Právě jsme večeřeli, když to prasklo s tím lithiem.

            Byl jsem ještě dítě, takže jsem nebyl čerstvou zprávu o tom, že nám bylo ukradeno za bílého dne lithium, otřesen.

            Ale dospělí hrůzou oněměli, zkameněli, proměnili se v solné sloupy.

            První se vzpamatovala matka, která zalomila rukama: „A máme po lithiu!

Za 21 let jsme mohli vytěžit až 37 miliónů tun rudy a místo toho...!

Já to věděla, že to tak skončí!“

Matce se zlomil hlas.

            I prababička usedavě plakala: „Tři, ale možná i čtyři bilióny korun jsou v čudu. Shrábli je nějací protinožci!

Copak já, já už tady dlouho nebudu, maximálně tak dvacet let, vždy mi letos bylo osmdesát, ale vy, mladí, nebudete mít na důchody!

A taky se z toho mohl zaplatit státní dluh, konečně bychom dohnali Německo!

Jak vám to, mladým, mohli jenom udělat, podepsat společné memorandum s firmou, kterou nikdo nezná, ani ministr životní prostředí, který jim prodloužil licenci na průzkum!“

Ale otec se nedal.

Jeho mohutná postava se vztyčila v kuchyni a mozolnaté ruce se zaťaly v pěst: „Já to tak nenechám!

Takovou krádež za bílého dne!

Čtrnáct dní před volbami!

Já budu volit Babiše, lithium musí zůstat doma!“

Jen praděda nic neříkal, shrbený nad svou dřevěnou mísou, do které se mu dávalo jídlo, aby nerozbil talíře z čínského porcelánu, už se mu trochu třásly ruce.

Soustředěně žvýkal potravu, jako by to byla hlušina z lithiového dolu, to bylo jediné, co ho zajímalo.

Když sousto polknul, poskočil mu ohryzek...

To lithium nám samozřejmě nakonec ukradli, i když otec volil Babiše.

Teď už jsem dospělý, a vím, jak skandální byl tehdy podpis onoho memoranda, a ještě teď, čtyřicet let po tom nemám slov pro ty, kteří to pak ve volbách hodili socanům.

Bohužel, byl mezi nimi i můj praděda, proto tehdy mlčel, protože je chtěl volit, přiznal se k tomu až na smrtelné posteli, prosil nás za odpuštění, prý je volil proto, aby měl důstojné stáří...

Cha, cha, důstojné stáří v republice vybrakované tradičními stranami, kam dal dědek, blbá, rozum!?

Troufnu si tvrdit, že kdyby to bylo ve stavu válečného ohrožení, tak by pradědu za to, že volil socany, kteří nás o lithium připravili, bez rozsudku zastřelili.

Právem...

Ale dost vzpomínek!

Pětiminutová přestávka na oběd končí a ten nový robotický dozorce, co nás teď hlídá, abychom se neflákali, je na nás jako pes. Musím jít zase krmit přestárlé německé a australské seniory, aby mě nevyhodili z práce, z luxusního starobince, na který předělali montovnu, v níž celý život dřeli moji rodiče, a kde dřu teď za pár pětek šestnáct hodin jako nějaký kuli i já.

„Zkurvení socani!“ zatínám v duchu své pěsti jako tehdy otec, zatímco cizí senioři, kteří kdysi zbohatli na našem lithiu, otevírají svá ústa s perfektními zubními protézami, jako hladová ptáčata.

Správně to mělo být přitom naopak. Němci a Australané, všechna ta nenažraná pakáž by měla krmit nás, my bychom otevírali svoje ústa, kdyby se tenkrát onoho podzimního dne podpisem nějakého papíru nevyvedl biliónový byznys z Česka.

Ale já vím, že už to nebude dlouho trvat...

Jednoho dne všechny ty prachaté babky a dědky, co musím krmit, otrávím lithiem, stačí jen pár gramů, už jsem si to zjistil.

Ano, otrávím vás, slyšíte, vy cizácké mumie, otevírající na mě svoje ústa, otrávím, okradli jste nás o všechno naše lithium, máte ho mít, nasypu vám ho do žrádla, ještě se uvidí, kdo se bude smát naposled!