Bláznivá ženská, která je proti zavedení eura.

Tento článek, to je vám ale hotový román. Jako by tady nebylo dost bláznů, duševně chorých lidí i beze mně

            Krátce před půlnocí, vím to dobře, brzy na to jsem zřetelně zaslechl údery zvonu z nedalekého orloje, přišla v naší společnosti řeč na šílenství.

            Zprvu unisono silně převládal názor, že šílenství je cosi mystického, ba posvátného, už jen z toho prostého důvodu, že všichni proroci a spasitelé byli šílení, že je branou do jiných, pochopitelně metafyzických světů, takže šílencům vlastně nelze než závidět, ježto jsou vždy minimálně o krok před námi, zcela normálními a jako tuřín duševně zdravými lidmi.

            Zkrátka a dobře, pěli jsme ódy na šílenství. Oslavovali blázince div ne jako chrámy, důmyslné katedrály, v nichž teprve je lidský duch vysvobozen z pout rozumu, v nichž teprve stává se člověk zrcadlovým obrazem božím, atd., atd., jaký div, že jsme z toho velebení šílenství sami nezešíleli.

            Ale krátce před půl jednou, i to vím dobře, brzy na to jsem opět zřetelně zaslechl údery zvonu z nedalekého orloje, získal navrch sytý, a nadobyčej zvučný baryton pana N., jenž bez přestání kouřil pravý kubánský doutník.

            „Pánové, to, co tady říkáme o šílenství, je jistě nad pomyšlení pěkné, líbivé a lahodící uším všech romantických duší,“ bylo slyšet pana N., jenž při těchto slovech vypouštěl ze sebe oblaka doutníkového dýmu, „ale pokud mám i já svobodně vyjádřit svůj názor, a jsme tady přece všichni skuteční demokraté, tak říkám, sám za sebe, a doufám, že mne kvůli tomu neprohlásíte za blázna, že není šílenství jako šílenství.

            Kdo z nás, pánové, přišel do styku se skutečným šílencem, kdo z nás strávil proti své vůli a nějakým tragikomickým omylem noc na uzavřeném oddělení nějakého toho blázince, k němuž je tady s úctou a obdivem vzhlíženo takřka jako k Pražskému hradu?

            Ano, troufám si tvrdit, že přišedší do styku se skutečným šílenstvím, šílenstvím docela všedním a fádním, na němž není ani krapet nic mystického, mluvili bychom docela jinak.

Ano, kdybychom měli strávit třeba jen půl hodinky s nějakým docela obyčejným šílencem, rázem by se nám veškeré šílenství zprotivilo, protože i u šílenců platí, že géniem je sotva jeden blázen z deseti, ne-li ze sta miliónů bláznů.

Svět a myšlenkový obzor, a za tím si, pánové, stojím, je u většiny šílenců stejně tak hovadský, jako u nás, normálních lidí. Nebo, přesněji řečeno, je ještě více hovadský, než ten náš, protože je právě ke všemu ještě zakalen šílenstvím.

Nechci nikoho soudit, ale i ti, kteří nyní velebí Ježíše, a víme přece, pánové o kom je řeč, dali by ho nakonec taky s nesmírnou úlevou zavřít do blázince.

Tím vším chci říct jen tolik, že si šílenství lakujeme příliš narůžovo.“

To se ví, že slova pana N., evidentně upřímně myšlená, vzbudila značný rozruch, neboť narušila dosud platné paradigma, ne-li rovnou dogma, že šílenství je a musí být vždy víc než zdravý rozum, který je toliko čímsi přízemním.

„A vy jste se snad setkal s nějakým skutečným šílencem, totálním bláznem, s mešuge, jak se říká, že je vaše stanovisko docela opačné než stanovisko většinové?“ zeptal se s neskrývanou jízlivostí jeden z největších zastánců šílenství, básník, kterému vyšly tiskem již tři sbírky, jež vzbudily, nutno přiznat, jistý rozruch mezi kritiky.

„To je to, o čem chci mluvit,“ usmál se pan N., a zapáliv si další kubánský doutník, pokračoval, „jak jistě, pánové, víte, sedím v dozorčí radě České exportní banky.

Jsou lidé, kteří mi to místo závidějí, ale sám za sebe vám říkám, že není větší rasoviny.

Kdybyste jen viděli to moře nesplacených úvěrů, které jsme poskytli v dobré víře, rázem by vám ztuhl úsměv na vašich rtech člověka!

Kolikrát se vracím domů zbitý jako pes, docela zlomen marností a nesmyslností té práce. A ke všemu jsem ještě nucen hodně cestovat právě v pracovních záležitostech.

Bože, kolik já už se najezdil po všech čertech od jedné skořápkové firmy ke druhé kvůli těm zatraceným exportním úvěrům, které nikdo nesplácí.

Jednou jsem jel služebně zrovna tak, kamsi až na východ, k samotným hranicím. Byl již krátký podzimní den, brzy se stmívalo, ale já pořád nebyl ještě u cíle své služební cesty, neboť náramně jsem se zdržel na dálnici, D1 byla zasraná auty snad jako nikdy předtím, nejspíše proto, že rostly houby.

Aniž bych si toho všiml, zavedla mne navigace na jakési boční cesty, mezitím už se zcela setmělo.

,Kde to jsem? V jaké řiti, kua?’ uvědomil jsem si náhle, že vůbec nevím, kde jsem, dálková světla vylupovala ze tmy jen pustou krajinu a nic víc.

A pak to přišlo.

Moje chytré auto přestalo jet. Marně jsem otáčel klíčem v zapalování, vydával hlasové příkazy v zoufalé snaze dát se opět do pohybu, být mobilním. Auto stálo a výsměšně mlčelo, jen palubní deska blikala jako, inu, jako by se moje auto zbláznilo.

Nu, ovšem, byla to vzpoura robotů, auto mne odmítlo respektovat jako autoritu.

Ale mohl jsem mu to vyčítat?

Pánové, ruku na srdce, kdo z nás by respektoval jako autoritu někoho, o kom bezpečně ví, že je mnohem hloupější než on sám, a ruku na srdce, pánové, kdo z nás si to nemyslí o většině lidí?

Chyba byla na mojí straně. Chtěje prezentovat svůj společenský status, který chtě nechtě, jako člen dozorčí rady České exportní banky mám, pořídil jsem si příliš chytré auto, a teď jsem jen sklidil plody své pýchy. A pak jsem, pánové, udělal další chybu.

Totiž vystoupil jsem z auta, abych se rozhlédl kolem. Ano, byla to hloupost už jen proto, že ve tmě nic nevidíte. Ale já tu hloupost udělal. Vystoupil jsem z auta, poodešel trochu stranou. A v tom momentě auto samo nastartovalo a frnklo mi. Nemohl jsem tomu samozřejmě nijak zabránit. Jen blázen by se vrhl před auto, které mu vypovědělo poslušnost, aby jej zastavil vlastní tělem, nota bene, když je to SUV.

Ocitl jsem tak zcela sám ve tmě, bez jediné sirky, bez zapalovače, to všechno zůstalo v autě. Bez kousku světla, bez jakýchkoliv finančních prostředků a ovšem taky bez mobilu, i ten zůstal v autě. Ovšem nedivil bych se, kdyby se i on zločinně spikl s autem proti mně, vždyť to byl iPhone X a u těchto zmetků nikdy nevíte, na čem jste.

Co teď?

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude byla jen tma, ba dokonce ani obloze nebylo jedno jediné letadlo, jen samé, v tu chvíli pro mne fyzicky nekonečně vzdálené hvězdy. Už jsem chtěl propadnout bezbřehému zoufalství, ale náhle se mi zdálo, že v dálce vidím jakési mihotavé světlo.

,Kde je světlo, tam jsou i lidé!’ oddychl jsem a začal klopýtat tmou k onomu světlo, ani tři králové se netáhli lačněji za betlémskou hvězdou jako já za tím světélkem.

A opravdu jsem asi za deset minut došel k jakémusi stavení.

Říkám stavení, ale jaképak to bylo stavení?!
Ani lékaři a inženýři z afrických slumů by nechtěli v něčem takovém bydlet!

Byla to spíš chatrč. Ano, chatrč, bez komína a tvořena toliko jednou místností, kde byla místo plovoucí podlahy jen udusaná holá hlína. Koupelna se tam nevyskytovala vůbec, a potřeba se konala do plechového kýblu v rohu.

Ale to není ještě všechno!

V té chatrči, vstoupiv do ní, jsem našel kojící, evidentně negramotnou ženu a pět dětí, včetně kojence, v roztrhaných hadrech!

,Tak to nevypadá ani na Slovensku po zavedení eura! Tam lidé aspoň umí jakžtakž číst a psát!’ napadlo mne jaksi automaticky.

Vysvětlil jsem ženě svou situaci, požádal ji, zda zde mohu přenocovat, ježto ráno je moudřejší večera a nakonec se jí zeptal, kde má manžela. Manžel šel hledat zatoulanou kozu, měl by se vrátit každým okamžikem, tolik jsem vyrozuměl z odpovědi té ženy.

Byl jsem z desetiminutové chůze nadmíru unaven, proto jsem se rozhodl, že na manžela, pána domu, počkám vevnitř. Požádal jsem o to ženu, ta přikývla. Sedl jsem si na hrubou lavici a čekal, pozoruje vše kolem. Hygienické podmínky byly samozřejmě příšerné. Na vzdělání dětí se zde taky evidentně kašlalo, protože jsem nikde nezahlédl žádný tablet, tudíž bylo jasné, že děti sotva mohou něco vědět, nemají-li k dispozici nejmodernější vzdělávací mobilní aplikace.

Mlčel jsem, po očku pozorující kojící ženu. Její postava byla statná, i když kostnatá, ramena široká, ňadra, jak se dalo čekat, nad pomyšlení plná, prostě typický rurální typ ženy, jak jej známe z předminulého století, negramotná, ale i ve vysokém stupni těhotenství vitální pracovní síla.

Takto uběhlo asi pět minut čekání na pána domu, když žena konečně promluvila, odloživ kojence do plachty, jež visela zavěšena ze stropu, zatímco ostatní děti už taky usínaly, všelijak rozloženy po zemi.

,Sobotka o mně říká, že jsem blázen,’ řekla ta ženská zcela nečekaně.

,Prosím,’ vytřeštil jsem na ni oči, protože Sobotka byl v tu dobu dosluhující premiér, ale vlastně již politická mrtvola, račte vědět, jsa už jednou nohou v politickém hrobě, pardon, Bruselu.

,Protože jsem proti přijetí eura. Z mnoha důvodů, má negativní vliv na produktivitu práce, přes vliv na úrokovou  míru, na cenovou i mzdovou hladinu, náchylnost k finančním infekcím,’ řekla ta negramotná žena, jako by byla nějaké věhlasná ekonomka.

,Nevím, sedím v dozorčí radě České exportní banky, o ekonomii nemám proto ani páru. Ale nedávno jsem četl nějaký článek, od nějaké ženské, která prej té ekonomii rozumí.

A ta psala, že Česko je spálená země díky měnové politice ČNB. Tím chci říct, že máme sice korunu, která by nás teoreticky snad ušetřila a ochránila od toho všeho, o čem zdánlivě fundovaně mluvíte. Ale co z toho, když to tady šlo, aspoň podle té ženské, stejně do kopru, když nás před tím nezachránila ani koruna?’ řekl jsem spíš pro sebe, než že bych polemizoval s tou ženskou.

To, co přišlo pak, se nedá snad ani popsat.

,Jóóó, ahaaa! Takže na Slovensku se mají líp než my!’ vybuchla ta ženská jako Vesuv, vrhla se na mne, chtějíc mne vyškrábat oči, řvoucí jak raněná tygřice, „ve Španělsku chtějí umlčet Katalánce!

A vy chcete patřit k tvrdému jádru EU!

Oči vám vyškrábu, chcete nás zmlátit za to, že svobodně vyjádříme svůj názor v referendu o vystoupení z EU!?

Ó, jak vás nenávidím!

Nenávidím!

Říkáte o mně, že jsem blázen!

Že jsem blázen jen proto, že vám chci vyškrábat oči, abyste nás nezmlátili jako v Katalánsku, až půjdeme hlasovat o vystoupení z EU!?’

Pánové, proti tomu šílenství neexistovala žádná reálná obrana.

Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby tu ženskou ode mne neodtrhl pán domu, jenž se vrátil i se zatoulanou kozou, kterou uvázal rovnou u lavice, na níž jsem seděl.

„Maminko, no tak, co nám to děláš?“ držel ženu jako v kleštích, konejšiv ji tak dlouho, dokud se nestala bezvládnou, aby ji pak něžně uložil na shnilý slamník, který ležel na zemi, a z něhož si koza tahala stébla slámy.

Když se tak stalo, vysvětlil jsem pánovi domu, svoji situaci.

Ten po celou dobu mého vysvětlování přikyvoval a pak řekl: ,Nesmíte se na maminku zlobit, zbláznila se nám, je šílená.’

,Laktační psychóza?’ otázal jsem se zájmem.

,Ne, finanční a ekonomická krize,’ odpověděl pan domu a horečnatě pokračoval, musí přijít každým okamžikem. Každou noc se mi o ní zdá!

Copak my, my si žijeme nad poměry, protože my už nemáme o co přijít, ale co ti ostatní?

Až to udeří, až se všechno zhroutí, přijdou o všechno!

O barák, o peníze, o místo v dozorčí radě České exportní bance, o svoje auta, pak nebudou už rodit doma, ale hezky na mezi!“

Zmínka o místě v dozorčí radě České exportní banky mne pochopitelně zaujala, proto jsem řekl: ,Nu, snad nebude tak zle.’

,Nebude tak zle?’ podíval se na mne nevěřícně muž a začal drmolit, ,bude jen hůř a hůř! V České národní bance na tom pracují dnem a nocí a já je z toho usvědčil!

Přijde krize, strašlivá krize, už v příští sekundě, já to říkám pořád.

Počkejte, slyšíte!

Slyšíte ten hukot?!’

Muž mne chytil za ruku a já, protože jsem najednou uslyšel hukot, jsem řekl: ,Ano, zdá se, že opravdu slyším nějaký hukot!’

,To se přehřívá ekonomika!’ vydechl vítězoslavně muž a slastně zašeptal, „tam, pod povrchem už to vře a bublá, kumuluje se energie vodní páry, přijde výbuch a kotel se roztrhne, inflace se urve z řetězu, lidi o všechno přijdou, stanou se z nich zvířata, jenom nám se nic nestane!’

Pán domu umlkl, hledě nepřítomně na sebe, nejspíše už vidící padající akcie.

,Blázen!’ pochopil jsem a vyšel ven z chatrče, abych znova uslyšel ten hukot.

,Zešílel jsem snad a slyším taky přehřívající se ekonomiku?’ pomyslel jsem si s hrůzou.

Ale skutečnost byla prozaická. Ten hukot, to byla dálnice za kopcem kdepak přehřívající ekonomika. Nejspíše jsem tento prve hukot přeslechl. Ale teď už mi stačilo, abych se jím nechal vést, a skutečně jsem, navzdory tmě, nakonec došel k téměř ucpané dálnici, přičemž dobrá polovina fungl nových aut měla slovenské poznávací značky. Nevím proč, ale prostě tomu tak bylo.

Teď už mi stačilo dojít jen na nejbližší benzinku, a byl jsem zachráněn...

Ale co tím chci říct?

Chci tím říct, že na takovém to šílenství nevidím nic extra, nic co by stálo za oslavu.

Kdyby se snad ta ženská přede mnou vysvlékla, kdyby si mi sedla nahá na klín, kdyby mi činila neslušné návrhy, a kdyby její muž tomu mlčky přihlížel, nebo byl tím ještě vzrušen, jak mu někdo ojíždí starou, pak by snad mělo takové šílenství význam, pak by snad mělo takové šílenství v sobě něco opravdu poetického.

Ale vyškrábat někomu oči jen kvůli zavedení eura?

Ne, pánové, to se na mne, prosím, nezlobte, ale to je opravdu ubohost.“

Pan N. skončil své vyprávění.

Co bylo dál, už nevím, protože jsem se zvedl k odchodu.

Kolik bylo přesně hodin nevím, ale sotva jsem vyšel ven, vrhli se na mě nějací chlápci, hodili mne do svěrací kazajky a šup se mnou do sanitky, a sanitkou rovnou do blázince.

„Kdo s čím zachází, tím taky schází, hehe!“ smáli se Kataláncům celou cestu do blázince jako šílení.