Volit srdcem? Paní Šichtařová je příliš velká optimistka

Autorka článku „Přiznání“ přiznává, že je spoutána zakyslými bonzáky, nepřejícími sousedy a závistivými bývalými spolužáky. Toho se chce zbavit v těchto volbách, a proto bude volit srdcem. Podaří se jí to? Pochybuji...

            Žijeme, bez demokratické diskuse, v podivuhodné době, ani nám to nemusí nikdo obzvláště vtloukat hliníkovou lopatou do hlavy.

            Loupe nás už delší čas v koleni a my bezpečně víme: „Volby se blíží! Už se zase láme chleba vezdejší!“

            Ano, láme se chleba, vždyť bonzáctví šíří se jako mor, i my jsme jím už nakaženi.

            A co hlavně, zapředeme-li rozhovor, ať už kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv, nezačíná se tento rozhovor ničím menším než zmínkou o politice.

            „Hm, za poslední čtyři roky se toho hodně změnilo,“ říkají lidé a zadumaně si mnou bradu, aby co nejlépe a nejsrozumitelněji zformulovali svoji následující zásadní myšlenku, až ji opravdu zformulují, „stali jsme se míň svobodní.

            Ano, chtěli jsme se mít líp, a místo toho..., do prdele!

            Postupuje to nenápadně. Někteří to ani nepostřehli, myslí, že nejsou míň svobodní než před čtyřmi roky.

            Ale vezměte si jen povinnou školku!

            Jako by se v lidech uvolnilo a vyplavalo na povrch to špatné, jako by ze všech lidí nebyly už jen svině!“

            Ano, tuto smutnou skutečnost se dozvíme ze všech rozhovorů, které zapředete kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv, pokud to ovšem není taky bonzák.

            A to, že jsou lidé dnes větší svině než před čtyřmi roky, nám taky potvrdí každý. Ani se ho na to nemusíme ptát, sám to na nás vyklopí bez vyzvání, kdykoliv a kdekoliv.

            „Všechno mě spoutává!“ vyhrknou na vás lidi a horečnatě vás chytí za ruku, jako kdybyste byl převozníkem přes řeku zapomnění (strčit vám do kapsy obolus, to je ovšem nenapadne, tak zkurvil jejich charakter sociální stát!), „spoutávají mě zakyslí bonzáci. Nepřející sousedi. Závistiví bývalí spolužáci ze základní, střední i vysoké školy. Okovy tradiční výchovy. Momentální společenská doktrína. To i ono mě spoutává!“

            Chápavě vyslechneme ta zoufalá slovo, a když se podíváte blíže, opravdu vidíte, že máte co do činění s hotovým diamantem, který se ocitl v trní lidské společnosti, jež jej připravila o to nejcennější, o svobodu, spoutavší ho do kozelce.

            Co Nám zbývá, než takovou nešťastnou bytost, proti které se všechno spiklo, stát, spolužáci, sousedé, bonzáci, vychovatelé a kdoví co ještě všechno, politovat?

            Jistě bylo by to svým způsobem úsměvné, takovou souhra zlých a nepřejících okolností, takový pech na místo i dobu života, na lidi, kteří jsou, jak se ukazuje, toliko svině a nic víc.

            Jenže když nám to říká, tak to už není legrace, tady už něco nehraje, tady už fakt něco není v pořádku!

            „Páni, to je ale dekadence!“ otřeme si orosené čelo, když to slyšíte ze všech stran, že je míň svobody, že jsou všichni spoutání zakyslými bonzáky, nepřejícími sousedy a závistivými spolužáky, kteří jim brání žít tak, jak by všichni chtěli, totiž zcela svobodně.

            Slyšíce to dnes a denně, všechen ten hořký nářek, musíme se nutně ptát: „Kam se, kua, ztratila svoboda?

            Kam se, kua, poděli všichni ti slušní, poctiví a čestní lidé, když je každý spoutaný a všichni jsou svině?“

            Ptáme se a taky na to hledáte odpověď, protože konec konců, jak se zdá, jde o poměrně kardinální záležitost.

            „Jak to, že jsme se stali méně svobodní než před čtyřmi roky? A jak to, že před čtyřmi roky nebyli všichni takové svině?“ snažíme se najít nějakou skulinu, od které bychom se mohli odrazit, „počkat, ale moment, byli jsme před čtyřmi opravdu více svobodní, byli jsme před čtyřmi roky menší svině?“

            Nenašli jsme sice ještě odpovědi, jen další otázky, ale vypadá to, že ty nás navedly k jádru věci.

            Je totiž otázku, ano, je otázkou, zda jsme někdy vůbec byli skutečně svobodní, a zda lidé nebylo vždy jen svině, to jest, zakyslí bonzáci, nepřející sousedi, závistiví spolužáci.

            Jde totiž, o to, ano, o to jde, zda bychom byli svobodní, kdyby se jakýmsi zásahem odstranilo všechno to, co lidé označují za zdroj své nesvobody, tedy včetně všech ostatních lidí?

            To ovšem můžeme zjistit docela jednoduchým experimentem.

            Vezmeme jednoho takového ryzího člověka (ostatně víc takových lidí, ani není) a přesadíme jej ze Země na Měsíc, kde nic takového není, kde bude jen on sám.

            Bude takový člověk v tu chvíli, jsa sám na Měsíci, absolutně svobodný?

            Nu, zdá se, že bude!

            Ale co kdybychom přece jen proti všem předpokladům našli takových lidí deset a všechny je, toužící po svobodě, přesadili na Měsíc, byli by taky ještě svobodní?

            Snad ano.

            Ale co by se stalo, kdybychom přesadili na Měsíc, původně pustý a prázdný, a proto zaslíbený svobodě, přesadili všechno lidstvo, byl Měsíc ještě oázou svobody, pro každého, kdo už není ochotný nechávat se dál spoutávat?

            Závěry, ke kterým takto docházíme, jsou samozřejmě krajně znepokojivé.

            Co je to vlastně ona svoboda?

            Ve středověku, například, neexistovalo nic z toho, co mnozí označují za dnešní zdroj nesvobody (Brusel, sociální stát, apod.). Tedy lidé by tehdy měli být ne-li absolutně svobodní, tak aspoň svobodnější než my, a přece byli nevolníky, i když tehdy nebyl povinný poslední rok školky, úřady neodebíraly rodičům děti, ani se neprováděla inkluze.

            Kam se nám, sakra, ta lidská svoboda, to nejkrásnější, poděla!?

            Byli skutečně svobodnými tedy snad jen pralidé, ale snad přece nechceme tvrdit, že se pralidé měli líp, než se máme dnes, třebaže taky neměli euro!

            Ne, celé je to jakési zapeklité.

            Není ona nesvoboda, na kterou si stěžujeme, a kterou tak v mnohých případech bolestně pociťujeme, kterou se necháváme spoutávat, jen jakousi, řekněme dialektickou nutností, která souvisí s tzv. pokrokem, který apriori neodmítáme, protože nikdo z nás nechce mít přece nižší životní úroveň, nechce být méně vyspělý, nechce ztratit konkurenceschopnost?

            I to přece může být!

            Ovšem nemůžeme si nevšimnout, že to všechno je, onen pocit nesvobody je dáván do souvislosti volbami, o nichž se nejspíše někteří domnívají, že by tuto nesvobodu měly, nebo minimálně mohly za určitých okolností, když budeme volit srdcem, odstranit?

            Znamená to, že v těchto volbách kandiduje někdo, kdo by v případě svého vítězství, ekologicky zlikvidoval i zakyslé bonzáky, i nepřející sousedy, i závistivé spolužáky.

„Ach, jak bychom si všichni pohověli, kdyby výsledky voleb věrněji odrážely skutečné cítění lidu! Kdyby byly méně zkreslené taktizováním!“ netají se mnozí svou nadějí ve všemohoucnost voleb.

Ale co je to cítění lidu?

Cítí všechen lid stejně?

Pokud ano, tak už je nejspíš stádem!

A stádu, jak známo, svobody netřeba!

Stačí, když uvedeme docela malý příklad, jak je toto cítění lidu náramně ošemetné.

Náš dobrý lid cítí, že platit kartou či mobilem je mnohem pohodlnější. Platí kartou všude, kde se dá, dokonce si možnost platby kartou vyžaduje. Hotovost se tak stává zbytečnou, a když se nakonec sama zruší, tiše a plíživě, ani pes po ní neštěkne.

Cítění lidu se realizovalo, všude se platí kartou, a přece je zrušení hotovosti finálním završením digitální totality.

Vadí to však našemu lidu, že byl takto připraven o svobodu?

Nevadí mu to ani v nejmenším, protože to jen věrně odráží jeho cítění, lid řekl svým hlasem, co skutečně chtěl!

Nu, snad můžeme říct v těchto volbách říct svým hlasem, co chceme, to jest, že chceme, abychom byli zbaveni zakyslých bonzáků, nepřejících sousedů, závistivých spolužáků, že chceme roztrhnout okovy výchovy.

Říct to můžeme, ale ať už budeme volit, třeba i tím srdcem, kohokoliv, a ať už zvolíme skutečně kohokoliv, výsledek bude vždy stejný, za další čtyři roky se staneme ještě míň svobodnými, bonzáci budou ještě zakyslejší, sousedi nepřejícnější a bývalí spolužáci závistivější.

Říkáte, že ne, když bude volit dobře?

Vsázíme se o lahev kvalitní domácí, deset let staré slivovice, že, ano!

Námět byl převzat z článku  M. Šichtařové „Přiznání“