Po těchto volbách se bude eurohujerům těžko usínat

Ještě se ani dokořán neotevřely dveře volebních místností a já už myslím na ty, kterým se po těchto veledůležitých volbách (účast jistě nebude větší než 70%) bude těžko usínat. Snad mi jich není líto!

            Jako všude jinde, po celé naší divukrásné zemi, i v našem městě malebném městě vyhrnuli se lidé po skončení voleb s neskrývanou úlevou do ulic, aby sdíleli své čerstvé pocity, dojmy a vůbec vzájemnou pospolitost i jinak než jen věčně na sociálních sítích.

            Největší tlačenice bývá u nás po volbách vždy na náměstí, jež má lichoběžníkový půdorys.

            Ani letos tomu nebylo jinak.

I letos se tísnili lidé kol velkoplošné obrazovky, na níž běželo živé vysílání z volebního studia naší, pohříchu veřejnoprávní televize. Každý, kdo skutečně chtěl, mohl být tak okamžitě v obraze, co se právě děje na naší první politické scéně, nakolik ovšem i toto volební studio nebylo jen pouhou mediální manipulací s naším veřejným míněním, kterou je veřejnoprávní televize proslulá široko daleko.

            Ale v prvních těch povolebních chvílích málokdo spočinul svým pohledem na této velkoplošné obrazovce déle než půl minuty, nebo se mi to aspoň tak zdálo.

            „Uff, tak už to máme konečně za sebou. Teď už jen vánoce, po nich prezidentské volby, a pak si zase na čas pořádně odpočineme,“ otírali si lidé svá, potem orosená, čela hřbetem ruky, ve které drželi, pro všechny případy, mobil, „letos byly ty volby ale pořádný záhul. Jenom aby člověk pořádně prostudoval důkladně všechny volební programy, musel si vzít na to tři dny dovolené, nebo se hodit marod, aniž by mu to kdo zaplatil.“

            Toho se hned chytili pamětníci, kteří shodně o překot tvrdili: „Tohleto dřív nebývalo, aby člověk musel analyzovat tolik dat, než to někomu hodí. Dřív stačila dvě, tři úderná hesla, ale někdy dokonce jen jedno, a člověk už měsíc před volbami věděl, koho bude volit.

            To byly zlaté časy nás, méně vzdělaných a inteligentních voličů.“

            Nu, bývalo to snad dřív jiné, mnohem jednodušší, ostatně jako mnoho jiných věcí. Ale princip sám zůstal zachován.

            A tak si lidé, jen co si otřeli svá čela a trochu vydechli, začali navzájem sdělovat, komu to dali.

Prodíral jsem se davem a naslouchal těm lidským hlasům, to mě na tom, když skončí se volby, baví asi ze všeho nejvíc.

„Já to letos hodila komunistům. Chtěla jsem to zkusit, jaké to je, když člověk volí komunisty. Jestli je to jiné, nebo jestli je to úplně stejné. Snad mě nezklamnou a opravdu vystoupíme z NATO. Zajímá mě totiž, jestli to bude stejné, když vystoupíme z NATO, nebo jestli to bude úplně jiné.

A když jiné, tak jestli to bude opravdu mnohem lepší, nebo naopak mnohem horší, když naši bezpečnost nebude zaručovat NATO, ale Rusko s Čínou,“ vykládala jakási, od vidění z městských lázní mi známá, žena, která letos tedy volila komunisty.

„Já to hodil Babišovi. Jen tak z prdele mu to hodil. Uvidíme, co se z toho vyvrbí,“ vykládal o pár metrů dál nějaký muž.

„Jen aby bylo dost lithia pro všechny, na to jsme mysleli tam za plentou nejvíce,“ bála se zase početná skupinka mladých lidí, evidentně prvovoličů.

„Pro všechny bude dost lithia, i chleba! Já totiž volil rozumem,“ ujišťoval přítomné červenolící tlouštík.

Ale všichni neměli takové štěstí, že volili rozumem.

Našlo se i dost nešťastníků, kteří se drželi za hlavu, trhali si vlasy, nebo rovnou tloukli hlavou o zeď.

„Bože, můj hlas nadobro propadl! Kam jsem to dal oči! Já vůl, proč jsem jen volil srdcem?! Jak se jen podívám druhým do očí?“ rval se jim z hrdla srdceryvný nářek.

Ale lidé v našem městě jsou bez výjimky tolerantní a chápaví. Nenadávali těmto nešťastníkům do hlupáků (jak se to děje na Facebooku), ale naopak je utěšovali.

„To se stává, neplačte. Člověka se najednou zmocní pocit, že může demokraticky změnit celý svět, když bude volit nějakou malou stranu, a už v tom jede.

Každému z nás se to někdy stalo. Každý z nás někdy volil srdcem, protože v danou chvíli nemohl jinak, jako nemůže zamilovaný člověk nemyslet na nic jiného než jen na objekt své lásky, a jeho hlas propadl nemilosrdným sítem pětiprocentní hranice nutné pro vstup do Sněmovny.

V příštích volbách, jestli ještě nějaké budou, si to vynahradíte. Nemějte strach, a možná, kdo ví, právě váš hlas příště rozhodne o vítězi.“

Takto konejšeni, přestávali tito nešťastníci plakat a usmáli se oním úsměvem, jakým se na svět usmívají ti, kteří právě vystřízlivěli z nešťastné lásky.

I já jsem se zapojil do jedné z debat, řka: „Nu, odvolit jsme odvolili, o tom žádná. Nově složenou sněmovnu již víceméně máme, o tom taky žádná. Teď je ještě důležité, abychom měli i funkční a výkonnou vládu, mentálně způsobilou k radikálním řezům. Jinak z toho budou, jářku, předčasné volby.“

Na to mi kdosi odpověděl: „Toho se nebojím!

Prezident je zkušený politik. Ten dobře ví, koho pověřit sestavením vlády, kdo má největší koaliční potenciál.

Ještě se třikrát vyspíme a budeme mít novou vládu a ta vláda, bude funkční i výkonná i silně protikorupční, žádný strach, nešli jsme k volebním urnám zbytečně!“

Nezbylo mi, než s těmito slovy souhlasit, a učiniv to, prodíral jsem se davem dál.

Kolem páté hodiny odpolední odehrál se ovšem tradiční incident.

Nějaký člověk se vyšplhal do koruny jediného stromu, který roste v samotném středu náměstí, lípy, pojmenované po Havlovi, a tam, v jeho větvoví, začal křičet do megafonu: „Všechno je to podvod! Lidi, nevěřte ničemu! Volby o ničem nerozhodují, všechno je předem domluvené!“

Úlekem nám spadla čelist a našich duší se zmocnila nepopsatelná panika.

„Všechno je to podvod! Dali jsme se nachytat a sehráli svoji roli hlupáků ve volebním divadélku!“ tříštily se nám naše myšlenky o skalnaté útesy reality a skutečné pravdy, která nám byla náhle zjevena.

Naštěstí se však záhy ukázalo, že ten člověk je blázen, který uprchl dírou v prostěradle z blázince vzdáleného asi sto kilometrů od našeho města již před třemi dny a tedy, že jeho slova nelze brát vážně.

Když se to takto pěkně vysvětlilo, pustili jsme se opět do povolebního debatování natolik vášnivého, že jsme si ani nevšimli, že už nadešla policejní hodina soumraku.

Náměstí bylo rázem obklíčeno kordony policejních těžkooděnců, kteří začali nakládat lidi do antonů, a tak dobrá polovina obyvatel našeho města strávila první povolební noc v cele předběžného zadržení, aby si ráno vyslechla obvinění za porušení zákazu nočního vycházení.

Já jsem jakýmsi zázrakem policejnímu násilí unikl. Spal jsem doma, ale zdál se mi hrůzný sen, že všechno je opravdu podvod, že nelze ničemu věřit, protože všechno je předem domluvené, a jako naschvál se ne a ne z toho snu probudit, až jsem si myslel, že se z toho taky zblázním.

Ale nakonec jsem se přece jen probudil, a tak se sám nejlépe přesvědčil, že to byl jen sen.

„Už aby byl zimní čas, a rozednívalo se o hodinu dřív!“ pomyslil jsem si, protože byla ještě, po takovém snu, velmi nepříjemná tma.

A jak jsem si usilovně přál, aby byl zimní čas, tak jsem už do rána neusnul. Ale nemůžu si na nic stěžovat, politici v tuto noc zcela jistě nespali vůbec.

Nebožáci!