Vánoce se mi jako symbol pokrytectví dokonale hnusí

Jako si kdosi pro sebe ukradl EU, tak si kdosi pro sebe ukradl i Vánoce, jejichž oslava už dávno nemá žádný smysl  

            Těm lidem, jako jsem já, se Vánoce už dávno zhnusily.

            Obludnost, a ovšem i tragikomičnost těchto svátků, nemůže nenechat každého, alespoň trochu normálního člověka na pochybách, že všechno, co se během nich děje, sotva může mít něco společného s narozením Spasitele, leda by snad sám tento Spasitel byl patronem a garantem bohapustého obžerství, jehož již nijak neskrývanými orgiemi se Vánoce staly.

            Vánoce se mi již dávno zhnusily a přesto jsem musil nyní svůj názor na ně trochu pozměnit, byv k tomu donucen podivuhodnými okolnostmi...

            Stalo se totiž, že jsem zcela náhodou letošního adventu zavítal do města V.

            Toto město leží poněkud stranou hlavního ruchu, samo obklopeno krajem do jisté míry pustým, protože v mnoha ohledech nevlídným a nehostinným.

Ostatně sám divil jsem se tomu, jak jsem se v tomto městě ocitl, není-li zde žádné letiště, je-li železnice, jež sem kdysi vedla, už dávno zrušená, a je-li jedinou cestou, které toto město spojuje se světem, nikoliv skvělá a zbrusu nová dálnice, nýbrž jen úzká a rozbitá asfaltka, která připomíná spíše prašnou polní cestu než důležitou dopravní tepnu.

            Ocitnuv se jednoho adventního, již dosti odpoledního odpoledne v tomto městě, byl jsem náhle obklopen tichem tak zřejmým a zjevným, až mne z toho zamrazilo.

            Ulice tohoto města byly prosté jakékoliv automobilů. Chodci, již se v těchto ulicích nalézali, docela bezstarostně bez rozhlížení vstupovali do vozovky, aby ji přešli, pokračujíce plynule dál ve své cestě.

            To však nebyla jediná podivuhodnost tohoto města.

            Ačkoliv se šeřilo, nerozsvítila se nikde žádná světelná výzdoba, jíž jsou v tento čas zprzněna a dokonale zaneřáděna jiná města, ba dokonce se nikde nerozsvítilo žádné světlo!

            Nebylo divu, že jsem si připadal, neuvyklý tichu a tmě v adventní čas, pro něž je typické všeobecné třeštění, jako bych se ocitl v jiném, snad i nadpozemském světě.

            Tma již docela zhoustla, ale jedinými světly, která se rozsvítila, byly hvězdy na obloze zářící svým odvěkým tajemným světlem...

            Omámen tím zcela, potloukal jsem se ulicemi V., které se již celé topilo ve tmě, neboť všechna okna lidských příbytků zůstávala temná. Tak se stalo, že jsem v této tmě narazil na jakousi ženu, spatřiv ji na poslední chvíli kráčející proti mne ve zcela ji liduprázdné ulici.

            „Promiňte,“ omluvil jsem se jí a pak, protože mi to nedalo, zeptal jsem se, „vy tady u vás neslavíte Vánoce?“

            „Proč bychom je neměli slavit?“ zeptala se nechápavě žena.

            „Proč?“ zeptal jsem se zase nechápavě já a dodal, „protože vám tady nic nesvítí! A pak, procházím se již dobré dvě hodiny vaším městem a nezaslechl jsem odnikud vyřvávat žádnou koledu!

            Jak má člověk poznat, že je advent, že se blíží největší událost v dějinách nejen lidstva, ale i celého kosmu, narození Spasitele?“

            „Ale vždyť to je ta nejlepší oslava Vánoc, hehe! To, o čem mluvíte, hehe!“ rozesmála se bodře žena.

            „Prosím? Jak může být ticho a tma tou nejlepší oslavou Vánoc? A pak, vždyť jsem ve vašem městě nezahlédl ani jediný otevřený obchod!“ nechápal jsem stále.

            „Ale to je přece ono!“ odpověděla mi žena a pokračovala, „když nastane advent, zklidníme a zpomalíme v našem městě docela své životní tempo.

            Vyženeme z něho všechna auta, zhasneme všechna světla a zavřeme všechny obchody, zahodíme své mobily, zbavíme se televizí, odřízneme se dokonale od všeho třeštícího světa, aby nic nerušilo náš mír a pokoj.

            Naše město stane se tak městem vánočním, vždyť v Betlémě na štědrý den vypadalo to zrovna přece tak!

            Bylo v něm ticho, byla v něm tma, řekněte sám, co může být lepší vánoční výzdobou než ticho a tma?

            Jak bychom mohli uvidět betlémskou hvězdu, kdyby naše město tonulo ve světelném smogu, kdybychom se dívali ne na nebe, ale na televize či na své mobily?

            Jak bychom mohli uslyšet pláč novorozeného Krista, kdyby nám tady jezdila auta, kdyby nám tady vyřvávaly koledy?

            A že jsou zavřené obchody?

            Vždyť se celý rok oddáváme nezřízenému obžerství, máme tedy vánoce slavit tak, že toto obžerství vybičujeme na nejvyšší možnou míru jen proto, abychom si připadali svátečně?

            To je přece nesmysl!

            Přežíráme-li se celý po celý rok, pak jsou nám Vánoce skutečným svátkem, jen když sedíme doma po tmě, takřka o hladu, těšící se takto vyhladovělí na příchod Spasitele, jenž je světlem světa.

            Podívejte, na oblohu, tam je! Posel!“

            Pohlédl jsem na oblohu a skutečně ji spatřil.

            Betlémskou hvězdu, objekt doutníkového tvaru, který se otáčel kolem své osy a během této rotace měnil svůj jas.

            „Máte tady u vás nějaký chlév?“ zeptal jsem se zcela samovolně, hledě stále na oblohu.

            „Ano, máme tady u nás spoustu chlévů. Ve všech se dá pohodlně rodit,“ přitakala žena a pokračovala ve své cestě, mizíc ve tmě.

            Já jsem dál stál s hlavou zakloněnou a hleděl na Posla, betlémskou hvězdu.

            Ale po pravdě řečeno, dokážete si představit, že by to o vánocích vypadalo v našich městech právě takto, přesně tak, jako to vypadalo v Betlémě, když tam ve chlévě přišlo na svět dítě, kvůli kterému se pak ariáni museli pakovat z Církve vstříc pekelným mukám věčného zatracení, neboť v něm neviděli již hotového božího Syna?