Sníh, po islámu druhý největší nepřítel západní civilizace

Sněhová nadílka ochromí a zkomplikuje životně důležitou dopravu, a proto smrtelně ohrozí naší civilizaci, stejně tak dobře jako sebevražedný atentátník. Jaký je postoj prezidentských kandidátů ke sněhu. Jsou jeho vítači?

            „Je zajímavé, že některé události chodí vždy v dávkách. Je například statisticky dokázáno, že když spadne jedna sněhová vločka, je výrazně zvýšená pravděpodobnost, že během několika dalších chvil spadne i druhá a třetí. Po pravdě, ať už je příčinou téhle dávky cokoliv, trend, který je cítit v pozadí, mne velmi zneklidňuje.“ Markéta Šichtařová

            Šarapatkova tvář byla stejně zachmuřená jako obloha, na kterou s obavami hleděl už od rána.

            „Bude sněžit. Napadne sníh. Napřed spadne jedna vločka, pak druhá, pak třetí a nakonec se vše pokryje bílým sněhem,“ věděl Šarapatka.

            Nemýlil se, starý zálesák, dobře odhadl trend.

            Ve tři hodiny odpoledne snesla se k zemi první vločka.

            Uběhlo jen pár minut a objevila se druhá vločka, klesající ladně k zemi jako tělo v nadpozemské rozkoši umírající milenky.

            „A je to tady!“ pomyslil si Šarapatka, když spadla třetí vločka.

            Začalo hustě sněžit. Sněžilo celou noc, takže ráno bylo vše zahaleno sněhovou pokrývkou silnou dobře pět centimetrů. Svět zdál se být jako vyměněný, připomínající mrtvolu zahalenou do bílého rubáše, mrtvolu, které není vidět, naštěstí, do tváře znetvořené jakousi ohavnou venerickou chorobou.

            Ale Šarapatka se ze sněhu neradoval. Pěšina, po které chodil do práce, nebo jen tak za zábavou, byla samozřejmě taky zasněžená

            „Zkurvený sníh! Zase zkomplikuje dopravu!“ zaklel, hledě z okna, „mám si vzít sněžnice, nebo raději lyže?“

            Nakonec se rozhodl pro lyže, doufaje, že pěšiny budou již projeté a upravené sněžnými skútry. Nasadil si je a vyrazil tam, kam ráno většinou masy lidi vyrážejí tak, že se na všech hlavních pěšinách tvoří nekonečné kolony.

            Bylo to však chybné rozhodnutí. Sníh nebyl takový, jak si myslel Šarapatka. Byl úplně jiný, takový s jakým se ještě nikdy nesetkal. Ačkoliv ho bylo sotva pět centimetrů, zdál se být bezedný, a přitom děsivě lepkavý.

            Šarapatkovi se ještě nějak podařilo dostat na hlavní pěšinu, ale tam beznadějně uvízl spolu s dalšími. Ale i kdyby si snad vzal sněžnice, stejně by se mu to nebylo nic platné, protože hlavní pěšina byla zablokována psími spřeženími, takže se stala dokonale neprůchodnou.

            Všichni lidé, ze kterých se rázem stali zajatci sněhu, byli, jak se patří, nasraní.

            „Proč to neprojeli skútry a neudělali pořádnou stopu, abychom se dostali do práce, nebo za zábavou?!“ nadávali lidé.

            „Nebo aspoň měli vydat výstrahu, že si máme vzít místo lyží sněžnice!“ znělo ze všech stran.

            „Když nasněží, měli by zakázat psí spřežení na hlavních pěšinách! Jak se odtud dostaneme, když je všechno ucpané?!“ křičel kdosi vedle Šarapatky.

            I Šarapatky se zmocnil hněv.

            „Já byl všude, v Arktidě i Antarktidě, ale tak mizerně udržované pěšiny nemají ani v Rusku!

            To je to řízení státu jako firmy!

            Údržba pěšin se privatizovala a zde je výsledek!

            Stojíme tady jako blbci, nemůžeme se hnout z místa a skútry, aby protáhly pěšinu, nikde!“ nadával Šarapatka na to, že nikde, ani v té největší dáli nebylo slyšet žádný skútr.

            „Nechají nás tady pochcípat jako Ukrajince za hladomoru, hezky s lyžemi na nohách!

            Už dávno tu pěšinu měli rozšířit a udělat šest pruhů!“ nadávala i nějaká žena se dvěma děti na zádech, která se zabořila tak, že ji skoro ani nebylo vidět vázání.

            Tak tam ti lidé stáli dobře devatenáct hodin, když k zemi najednou spadla sněhová vločka.

            „Bože! Už zas! Už zas bude sněžit! Ještě neodklidili první sníh, a už se žene další!“ vydechl zoufale Šarapatka.

            „Nemalujte čerta na zeď!“ okřikla ho žena s dvěma dětmi na zádech.

            „Ba, ne, uvidíte, že za chvíli spadne i druhá vločka,“ řekl Šarapatka.

            A opravdu, sotva to dořekl, spadla i druhá vločka.

            „Blíží se další dávka, mají napadnout až dva centimetry nového sněhu,“ pronesl řidič psího spřežení, jež převáželo čerstvá rajčata ze Španělska, kterého konečně napadlo vytáhnout mobil a podívat se na předpověď počasí.

            Všech se zmocnila hrůza a beznaděj.

            Neprotáhl-li skútr pěšinu dosud, jak ji bude moct protáhnout, když začne znovu sněžit?

            Ale stal se zázrak.

            Sníh, který se začal sypat z nebe, byl uživatelský příjemný, úplně jiný, než ten sníh, co napadl prve.

            Šarapatka to hned poznal.

            „Jsme zachráněni! To je sníh na lyže!“ zvolal radostně.

            A opravdu to byl ten nejlepší sníh na lyže. Lidé se navzájem vyprostili svépomocně ze starého sněhu, toho, který napadl prve, a plazením s lyžemi v rukách, se dostali mimo ucpanou hlavní pěšinu, kde si znovu lyže nasadili a mohli tak objet uvízlá psí spřežení.

            V tu chvíli se konečně objevil i skútr.

            Ale byl už zbytečný. Lidé si poradili i bez něho, dostali se sami ze svého nedobrovolného sněhového zajetí.

            I Šarapatka se svižně rozjel na lyžích, mocně se odrážeje hůlkami, aby dohnal ztracený a nyní šťastně znovu nalezený čas.

            „Ještě, že jsem si vzal nakonc lyže, jsou mnohem rychlejší než sněžnice,“ myslel si, předjíždějeteď hravě jednoho člověka za druhým, hlavně v stoupání, ale vlastně taky i ve sjezdech a v zatáčkách.