Klaus zaživa pohřbený Havlem

V. Klaus, hlavní představitel názorového proudu jájismu-klausismu se v dnešním rozhovoru pro iDNES nechává zaživa pohřbívat Havlem

„Bez váhání se dá říci, že není zážitku, který by byl uzpůsobenější přivodit ta nejkrajnější tělesná i duševní muka, než být pohřben před svou vlastní smrtí.“ Edgar Allan Poe           

Prudká sněhová bouře, jež udeřila na Prahu, zcela odřízla Institut Václava Klause od okolního světa.

            Zdálo by se, že nic nemůže být horšího, než takto být pohřben za živa

           Hmyzu podobné obyvatele Institutu Václava Klause to však nijak kupodivu nijak nevyvedlo z míry.

Jednak to byli lidé zocelení havlismem, který se je marně pokoušel zlikvidovat, který je pronásledoval a mučil tak, že inkvizitoři vypadali by vedle havlistů jen jako ti největší lidumilové.

„Co nás nezabije, to nás opravdu, ale opravdu posílí, hehe!“ smáli se Klaus, Jakl, Hájek a spol., kolikrát do tváře svým bezmocným mučitelům, kteří je natahovali na skřipec lásky a pálili žhavým železem pravdy, aniž by je však dokázali zlomit, donutili přísahat na občanskou společnost.

„Džíny jsem měl a mám! Ale nikdy nebudu mít džínovou bundu! To je pro mě nesmírné cizí a falešné!“ vmetl dokonce jednou Václav Klaus do tváře samotnému Václavu Havlovi, když ten jej místo do lyžáků obul do španělské boty a místo lyžařských rukavic mu nasadil palečnice.

Co taky, než nesmírnou odvahu, čekat od člověka, o němž i sám Miloš Zeman prohlásil, že mu byl jediným vážným protivníkem, protože všichni ostatní nebyli než jen stádem šašků?

Ne, fyzických muk se za živa pohřbení obyvatelé Institutu Václava Klause bát nemuseli!

A nemuseli ani bát muk duševních, oné strašlivé trudnomyslnosti, jež je největším strašákem všech za živa pohřbených, jež tyto nebožáky dříve či později přivede k šílenství, které jim docela zatemní mysl tak, že z úzké rakve, v níž jsou pohřbeni, stane se ráj ještě dříve, než duše opustí tělo.

Nemuseli se bát trudnomyslnosti, neboť hrob, v který proměnil se Institut Václava Klause, byl až po střechu napěchován sebranými spisy Václava Klause.

            Jářku, ptám se docela otevřeně, jaká lepší a účinnější zbraň proti trudnomyslnosti může existovat než myšlenky V. Klause vtělené do tisíců stránek, úhledně svázaných do knih v kožené vazbě?

            Jářku tážu se co více osvěží a povzbudí ducha i v situaci zdánlivě beznadějné, jakou zajisté pohřebení za živa je, než četba jakékoliv knihy, jejímž autorem je Václav Klaus?

            Měli tedy obyvatelé Václava Klause o zábavu postaráno na celé dlouhé hodiny a dny, po které měli být zaživa pohřbeni nelítostnou sněhovou bouří ve vile pronajaté za peníze miliardáře Kellnera, který, zbohatnuv při kuponové privatizaci, se nemohl dívat na to, jak se stát nedokáže postarat o své bývalé prezidenty.

            Jenže sněžnou bouři seslal na Prahu snad samotný Havel.

            V Institutu Václava Klause už přečetli všechno, co kdy Václav Klaus zplodil, ale sněhová bouře neustávala, ba naopak, zdálo se, že zuří ještě víc.

            Ale zaživa pohřbení obyvatelé Institutu Václava Klause neskládali zbraně, odevzdanost a rezignace, to nebylo nikdy to, co by je zdobilo.

            „Hohoho!“ smáli se sněhové bouři do tváře, nejevíce ani trochu známky trudnomyslnosti.

            „Načneme si lančmít a pan prezident nám bude vyprávět, jak bojoval proti havlismu!“ navrhl kdosi, snad Jakl, snad Vajgl, snad ještě úplně někdo jiný.

            Návrh byl jednomyslně přijat.

            Načal se lančmít a pan prezident se pustil do vyprávění.

            „V 1968, dobře si to pamatuji,“ vyprávěl, zatímco se jej sněhová bouře svým kvílením snažila přehlušit, „mě vyhodili z akademie rovnou do SBČS.

            Neskončil jsem tam však v kotelně, jak jsem si horoucně přál, ale v nejrůznějších pozicích. Zprvu jsem toho litoval, vynakládaje všechny síly, abych se přece jen dostal do kotelny, kde by se mi, jak jsem si myslel, dostalo té nejlepší školy života. Ale záhy se ukázalo, že i zdánlivě prostý život bankovního úředníka dokáže člověku přivodit obří životní zkoušky, o kterých se disidentům a Havlovi především ani nezdálo.

            Nelitoval jsem již, že mne nevyhodili z Akademie do kotelny. Ba právě naopak, byl jsem svému osudu nesmírně vděčen, neboť to, co musel jsem překonávat v SBČS mne nesmírně zocelilo tak, že z toho žiji doteď a vůbec neželím, že jsem se tehdy nemohl, na rozdíl od pana Drahoše, akademicky projevovat, ba právě naopak.

            Nikdo neví, s jakou lítostí jsem SBČS opouštěl, vraceje se v roce 1987 zase do akademie, do Prognostického ústavu. Zatímco se Havlisti flákali ve vězení, já v prognosťáku tvrdě makal, v duchu odmítaje socialismus, což jsem taky kolikrát řekl Valtrovi Komárkovi do očí.

            ,Ty seš holt pořád stejnej revolucionář, jako když jsi v šedesátých letech, po návratu ze studijních pobytů na západě, založil kruh odbojných autorů kolem časopisu Kmen a stal se jeho prezidentem,? říkal mi vždy Valtr Komárek.

            Ale to nejdůležitější, boj proti havlismu, mělo teprve přijít.

            Sami víte, kolikrát mě chtěli havlisté zlikvidovat!

            Ale já se nedal! Ty zkušenosti, které jsem nabyl v SČBS, mi náramně přišly vhod. Založil jsem ODS jako guerillu proti havlismu, ochoten bojovat za svobodu do posledního dechu.

            Jako premiér nedopřál jsem havlistům oddechu, útočil na ně, napadal je v týlu, na všech přístupových cestách, a tak jen díky mně nepodařilo se jim nastolit totalitu.

            Ve svém boji jsem neumdléval ani jako prezident. Vždy jsem připomínal, kým Havel ve skutečnosti je, že jako dítě žil v domě, kde byla teplá tekoucí voda.

            Největším nepřítelem svobody je havlismus!

            A největším bojovníkem proti havlismu jsem já!“

            A sotva to Václav Klaus vykřikl, dotkla se jeho čela jakási ledová ruka a huhňavý hlas mu nařídil: „Vstaň!“

            Václav Klaus se posadil. Všude kolem byla černá tma, postavu toho, kdo ho probudil, neviděl. On sám se nemohl upamatovat, na to, kde se nalézá, poslední jeho vzpomínka byla, jak sedí ve svém Institutu a vypráví o tom, jak bojoval proti havlismu, zatímco za okny zuřila sněhová bouře.

            Ale to už ledová ruka uchopila jeho zápěstí a vztekle jim zacloumala: „Říkal jsem ti, abys vstal!“

            Václav Klaus poslušně vstal a hledě do černočerné tmy se zeptal: „Kdo jsi?“

            „Nemám jméno, tam, kde teď přebývám. Byl jsem člověk, teď jsem běs. Býval jsem krutý, teď jsem ubohý. Pojď se mnou do širé noci, ukážu ti hroby!“

            Aniž by stačil souhlasit, ten kdo komu patřil ten hlas, otevřel všechny hroby světa.

            To, co Václav Klaus spatřil v těchto hrobech, ho velmi, ale opravdu velmi vyděsilo.

            „To jsou přece oběti havlistického režimu! A tam jsem já!

            Já!

            Já, jeho nejstrašnější oběť! Já!“ vykřikl zsinalý hrůzou ukazuje do nejbližšího hrobu, kde opravdu ležel on sám rozežraný červy, obraceje se na toho, komu patřila ona ledová ruka, „ a ty jsi Havel!

            To tys mne umučil, umořil, předhodil červům!“

            Ale Havlův přízrak mu už neodpověděl.

            „Čo tak reveš? Čo sa ti zas robí?“ třásla jim Livie, neboť Václav Klaus ležel doma na manželské posteli.

            „Zdálo se mi, že mne Havel zaživa pohřbil. Ale napřed přišla sněhová bouře, vyprávěl jsem, jak jsem bojoval proti havlismu,“ blábolil zmatený Václav Klaus.

            „Proboha, spi, ráno vstáváš do Institutu,“ uzemnila jej Livie, obrátivší se zase na bok.

Ale Václav Klaus už do rána oka nezamhouřil, drkotal zuby, boje se usnout, aby se Havel zase nevrátil.