V Letech žádný koncentrák nebyl a už vůbec ne tábor

Kam mi až do šerého dávnověku historická paměť našeho národa sahá, nevzpomínám si že by na území naší drahé vlasti byl nějaký koncentrák, leda snad za Keltů

            Sám jsem se přesvědčil, že onen tajemný „tábor“, který již několik týdnů napínal moji zvědavost k prasknutí, obehnaný vysokou dřevěnou ohradou vůbec není tím, za co jej někteří lidé označují, ať už snad nevědomě, nebo naopak zcela vědomě s cílem šířit dezinformace a lži.

            Přiznávám, že i já jsem byl těmi dezinformaci ovlivněn natolik, že jsem se raději připravil na všelico obludného, když jsem se tento tábor odhodlal osobně navštívit, abych se přesvědčil, zda jsou všechny ty děsivé zvěsti o tom, co se odehrává v jeho útrobách, pravdivé.

            Bylo chladné únorové ráno, z nebe sypal se snížek, když jsem zaklepal na bránu tohoto „tábora“, maje v hrdle připravenou otázku, kterou jsem chtěl vybafnout na toho, kdo mi otevře: „Je pravda, že je tento tábor koncentrákem!?“

            Čekal jsem totiž, že mi otevře někdo, kdo bude na první pohled vypadat jako brutální sadista, který své uplatnění najde v každém režimu, neboť se jedná o univerzální, v případě potřeby vždy upotřebitelný lidský typ.

            Ale jaké bylo mé překvapení, když mi místo někoho takového otevřela křehká a nanejvýš půvabná dívka.

            „Přejete si, prosím?“ zeptala se mne.

            „Já..,, já chtěl bych mluvit s velitelem tohoto tábora,“ vykoktal jsem.

            „Tatínek není doma. Vypravil se k jednomu známému farmáři pro domácí vajíčka, jiná totiž nemohu jíst,“ odpověděla mi dívka.

            „Aha,“ nedokázal jsem ze sebe dostat nic jiného.

            „Ale měl by se vrátit do hodiny. Jestli chcete, můžete na něj počkat u nás doma ve služebním bytě,“ řekla dívka.

            „Velmi rád!“ přikývl jsem nápadně chvatně.

            „Pojďte za mnou,“ řekla dívka a já za ní vešel do tábora.

            Můj první dojem byl vskutku impozantní. Všude pořádek, z komínů dlouhých nízkých dřevěných domků se vesele kouřilo, tu a tam se dokonce mihl za jejich okny veselý dětský obličejík, jako by se člověk ocitl v nějakém rekreačním zařízení, kam jezdí oddechovat rodiny z nižší střední vrstvy.

            Jistě, nejednalo se na první pohled o žádný přehnaný luxus. Nezahlédl jsem například nikde tenisový kurt, ani nic, co by připomínalo aspoň v náznaku wellness. Ale ani na okamžik by mne nenapadlo, že by lidé zde žijící byli snad připravováni o svou důstojnost.

            „To je společná jídelna. Nedávno jsme ji rekonstruovali za peníze z evropských fondů,“ ukázala dívka na podivuhodný objekt kruhovitého tvaru, který mi ze všeho nejvíc připomínal čapí hnízdo.

            Ale to už jsme stáli před malým, rovněž dřevěným domkem o dvou místnostech.

            „A tady bydlíme. Já a tatínek,“ řekla dívka a vešla dovnitř.

            Obývací pokoj, který složil zároveň i jako kuchyně, byl zařízen velmi prostě. Jeho podstatnou část ovšem zabíralo koncertní křídlo, mojí pozornosti neušla ani podobizna krásné ženy, jež zdobila zeď nad koncertním křídlem.

            „To je maminka. Zemřela před dvěma lety, když u nás vypukla epidemie břišního tyfu. Pomáhala nemocným a sama přitom onemocněla,“ řekla dívka, která se ženě na obrazu skutečně nápadně podobala a zeptala se, „máte rád Chopina?“

            „Chopina?“ zeptal jsem se.

            „Ano, Chopina. Je to přece Polák a Poláci mají teď zakázáno mluvit o tom, že se podíleli na holocaustu,“ řekla dívka a posadila se klavír, „já Chopina miluji. Mám teď chopinovské období.“

            Její prsty se rozběhly po klaviatuře a pokoj byl náhle zaplaven gejzírem tónů, které tryskaly z hudebního nástroje. Divoký proud hudby mi podrazil nohy a já klesl na židli, zcela omámen vroucími city, které Chopin tak mistrovsky vtělil do svého díla, mysle přitom nejspíše na svoji těžce zkoušenou vlast a George Sandovou.

            Úplně jsem ztratil pojem o čase a prostoru, takže když hudba náhle ustala, hleděl jsem nechápavé kolem sebe.

            „Omlouvám se vám za dceru, že vás nijak nepohostila,“ probral mne z tohoto stavu hlas muže, který nyní stál uprostřed místnosti, drže v ruce krabici na vajíčka a maje na sobě slušivou uniformu četnického velitele.

            Vyskočil jsem se židle a chvatně řekl: „Jak to, že nepohostila!? Vždyť mi zahrála Chopina, cítil jsem se jako v ráji!“

            „Chopina vám zahrála, ale čaj a keksy už nenabídla, jak se sluší a patří! To je celá ona, jen by hrála celé dny na klavír!“ řekl muž a položil vajíčka na stůl, dodávaje, „ta svině sedlácká si za ně řekla pět korun za kus. Že prý je zima a ty jeho ludry mu nenesou, a přitom mu tam posílám na práci to nejlepší, co tady mám.

            Ti lidi fakt už neví, co by chtěli.“

            Dívka bleskurychle postavila na čaj s hbitostí, která se u dívek jejího věku vidí již málokdy.

            „Promiňte, že ruším vaši domácí pohodu. Ale jsem daňový poplatník a rád bych znal pravdu o tomto táboře, kterému velíte. Omlouvám se, ale slyšel jsem o něm hrůzné věci. Je mi to opravdu trapné, že jsem tak zvědavý. Ale jsem, sám se za to někdy proklínám, humánně založený člověk a nemohl bych spát, kdyby se zde dělo opravdu nepatřičného,“ řekl jsem, zatímco hučela rychlovarná konvice.

            Muž v uniformě se však bodře usmál: „Nemusíte se omlouvat. Vím moc dobře, o čem mluvíte. Když mi zemřela manželka na břišní tyfus, taky jsem pak půl roku nespal.“

            „Říká se o vašem táboře tolik strašných věcí! Nikdy jsem jim docela nevěřil. Ale přece jen to člověku nedá, musí vědět pravdu, i kdyby měl za to zaplatit kdoví co.

            Bože, to je trapas!“ zvolal jsem zoufale.

            „Jakýpak trapas? Prostě chcete znát jen skutečnou pravdu, a znát pravdu, to je přece morální povinnost každého člověka. Každý člověk je povinen pídit se po pravdě,“ řekl velitel tábora, zatímco dívka už servírovala čaj a chutné keksy.

            „Myslíte?“ zeptal jsem.

            „Ano, jsem o tom bytostně přesvědčen,“ odpověděl muž, dodávaje, „prosím, nabídněte si. Škoda, že se vaší návštěvy nedožila manželka, byla vynikající hostitelka.“

            „Tak jaká je pravda o vašem táboře?“ zeptal jsem se přímo, bera si keks.

            „Pravda je taková, že vůbec nechápu, proč se pro naše zařízení užívá výraz tábor. Uznejte sám, jakýpak je to tady tábor!?“ řekl muž a bera si taky keks, pokračoval, „víte, mě, a dceru taky, silně znepokojují kontroverze, spory a skandály kolem fungování a existence našeho tábora.

            Dle mého a dceřiného mínění to má jedinou příčinu, tou je snaha jistých politických a ovšemže i mediálních kruhů prezentovat toto zařízení jako náš, český koncentrák.

            ,Němci měli koncentráky, my je musíme mít taky!‘ říkají tyto kruhy, chtějíc tak zdiskreditovat národní historii, zničit hrdost současných generací na vlastní minulost, tradice a kulturu, erodovat lásku k vlasti a vlastnímu národu.

            Ano, o to těmto kruhům jde!

Ale to bychom pak klidně mohli postavit i pomník těm našim občanům, které po válce odvlekla NKVD a spolu s tím bychom mohli i odsoudit a diskreditovat Beneše za to, že to dovolil!“

            Muž odložil keks, rozčilen tím, jeho dcera k němu přistoupila, hladíc ho po hlavě a konejšíc ho: „Lidi jsou zlí, tati. Ale já tě nikdy nepřestanu milovat.“

            „Promiňte, trochu jsem se rozčilil,“ řekl muž omluvně a dodal, „jistě se chcete zeptat, jestli jsme tady někoho ubili.“

            V trapných rozpacích jsem sklopil zraky a hleděl do šálku čaje.

            „Já, vím, říká se to o nás,“ smutně konstatoval muž a, pohladiv dceru, pokračoval, „ale ujišťuji vás na vlastní čest, a život své jediné dcery, že za tu dobu, co jsem zde velitelem, zde nebyl brutálně ubit jediný člověk. Pravda, můj předchůdce byl trochu surovec, některé služební povinnosti si příliš bral, ale byl za to potrestán. Napřed mu byly sníženy prémie o deset procent, a když to nepomohlo, byl přeřazen na jiné místo, šel dělat náměstka ředitele GIBS.

            Jestli zde zemřeli nějací lidé, pak jen na následky epidemie tyfu a to i včetně mé manželky. Žádné jiné mrtvé byste tady nenašel.

            A ta dřevěná ohrada? To má být ten strašlivý plot?

            Kdybyste ji viděl zblízka, tak byste zjistil, že je na mnoha místech zcela ztrouchnivělá a ostnatý drát tak zrezivělý, že se jej jen stačí dotknout a hned se rozpadne.

            Říkají o mně, že jsem velitel koncentráku.

            Ale jakýpak koncentrák?

            Vždyť tady mám jen individua štítící se práce, sám se můžete přesvědčit. Je tady bývalý prezident a jeho banda vyžírků, je tady Čunek i Křeček, lidi kteří nedělali nikdy nic pořádného, je tady spousta poslanců a mezi nimi dokonce i jeden vykuk, který prodával místa na kandidátce a který si podepisoval faktury sám se sebou, aby inkasoval státní příspěvek pro politické strany.

            Všechna tato svoloč chodí pracovat k místním farmářům na jejich pole, aby byla aspoň trochu užitečná.

            Jenže co je to za práci, když ta hovada musíte pořád mlátit, aby něco dělala, takže jste nakonec ještě víc udřený než ona?

            ,Co nám to posíláte za nemakačenky! Nažrat se, to jo, ale dělat, to ne!‘ stěžují si farmáři a odmítají je krmit za svoje.

            Ale co mám dělat, když tady mám bývalého prezidenta a jeho bandu, Čunka a Kčečka, poslance, prostě čistokrevné zmetky, kteří nebudou nikdy pořádně makat!

            Ani nevíte, jak je mi před těmi farmáři stydno, že jim posílám takový materiál.

            Ostatně jestli chcete, můžete se sám přesvědčit. Jen co dopijeme čaj a dojíme keksy, uspořádáme hon na nějakého poslance, abyste sám viděl, co je to zač.“

            Když jsme dojedli keksy a dopili čaj, vyšli jsme s mužem i jeho dcerou ven. Velitel tábora nařídil jednomu dozorci, na pohled inteligentnímu člověku, aby vytáhl nějakého poslance z nízkého dřevěného domu. Tím poslancem byl jakýsi šikmooký obejda, vskutku nevábné individuum.

            Dozorce dovlekl muže k bráně a tam jej začal kopat do prdele.

            „Utíkej, ty hovado pitomé! Slyšíš, utíkej, jsi volný!“ křičel na něho.

            Ale obejdovi se evidentně z vyhřátého baráku nechtělo utíkat někam za nejistou svobodou do širých zasněžených polí. Dozorce ho musel několik přetáhnout tyčí, než se japončík přece jen dal do klopýtavého běhu. Ale to už jiní dozorci přivedli koně, na které jsme, velitel, jeho dcera, já a ještě dva dozorci nasedli.

            Zmocnilo se mne lovecké vzrušení, které ovšem, jak se záhy ukázalo, bylo velmi přehnané.

            Vyrazili jsme totiž tryskem vpřed, abychom za minutu už uprchlíka dostihli, a obstoupili ho na koních. Avšak v uprchlíkově vychcané tváři zračila se evidentně radost, že byl tak brzy dostižen.

            Velitel tábora k němu dojel a, kopnuv ho do ksichtu, řekl: „Tobě se ty, ksindle, nechce nikam utíkat, ty seš u nás náramně spokojenej, co, za prachy daňovejch poplatníků, co?

            I kdybychom tě vyvezli kdoví kam,třeba na Sibiř, tak se hezky sám vrátíš, budeš pelášit, jak o život, aby sis tady u nás hezky v teplíčku za ohradou mohl vegetit, co, šmejde jeden!?“

            Pak se obrátil ke mně a se zřejmým smutkem řekl: „Tak to vidíte sám.

A takové kriminální osazenstvo dávají některé nezodpovědné politické a mediální kruhy na roveň skutečným obětem holocaustu!“

Cítil jsem, že musím toho dobrého muže utěšit a proto jsem řekl: „Naštěstí má většina lidí zdravý rozum a historickou paměť. A ve volbách to umí dát najevo. Politikům a médiím navzdory.“

Načež jsme obrátili koně, a pomalým krokem jsme se vydali zpátky k táboru, zatímco Japončík sám k němu běžel jako divý, ostatně brzy se měl již podávat v čapím hnízdě vydatný oběd, ale když zpětně po sobě tuto větu čtu, vůbec nechápu, jak jsem mohl pro toto zařízení použít termín „tábor“, to mi fakt hlava nebere...