Ježíš není žádný hipísák, imigranty by hnal!

Ježíš byl netolerantní a nekompromisní k tomu, co odporuje božímu zákonu. Dalo by se říct, že byl zlý chlapec. Křesťanská láska není totéž, co slintat blahem nad každým človíčkem, jako že jsou všichni prima a bude nám spolu fajn.

            Trvalo celkem dlouho, než se mi při podřezávání těch, na které ukázal Ježíš svým neomylným božím prstem, přestaly docela třást ruce.

Mohlo za to nejspíše moje nízké vzdělání, které mi v tomto směru nedokázalo poskytnout žádnou oporu, nepřipravilo mne na to, že jednou budu apoštolem, Ježíšovým učedníkem, tím o kom Ježíš řekne: „Ty jsi ta skála!“

            Než si mne Ježíš vyvolil, byl můj život docela fádní.

Práce, rodina, splácení hypotéky, nic jiného jsem nepoznal než tento hnusný stereotyp. Lovil jsem ryby za pár kaček, poslouchal tchyni, že jsem neschopný břídil, souložil s manželkou, kterou jsem ani trochu nemiloval, co to byl za život?

Ale pak se objevil Ježíš.

„Pojď se mnou! Opusť rodinu, která tě svazuje, vydej se na cestu spásy své duše. Se mnou nemůžeš nikdy zabloudit, budu ti umývat nohy!“ řekl mi, drže mne za ruku, „budeme bořit a ničit. Budeme vytrhávat a  pálit všechno to, co škodí.

Co potřebuje víc muž k životu!

Snad jen to, aby mu jiný muž tu a tam umyl nohy!

            Muže nedělá mužem ani láska, ani něha k ženě, muže mužem dělá vzdor!“

            A tak se načalo moje následování Ježíše. Káceli jsme modly, spalovali všechno to, co škodilo, co bylo plevelem, co znečisťovalo duši, odsuzovalo ji k věčnému zatracení.

            „Všechno, co děláme, děláme pro dobro člověka, jehož jsem Synem,“ zdůrazňoval častokrát Ježíš, hlavně když nám, apoštolům, myl nohy, „cesta k mému Otci vede jen skrze krev. Přijde čas, a Syn člověka prolije svoji krev, aby zvítězil nad smrtí, aby se z jeho ponížení stal jeho triumf.

            Zub za zub, oko za oko, moje krev za krev lidstva!

            Běda každému, kdo se mu postaví do cesty, běda každému, kdo se byť jen myšlenkou pokusí zabránit tomu, aby byl člověk spasen!

            Nepřišel jsem na svět proto, abych se pusinkoval s těmi, kdo ve mě uvěřili.

            Přišel jsem proto, abych jim dal do ruky meč, abych jim řekl: ,Hle, vyšel rozsévač a sil zrno. Zrno vzklíčilo, avšak pole zarostlo koukolem.

            Kdo chce sklízet boží slovo, musí vytrhat plevel, musí zničit všechen koukol.

            Jděte a vyhubte všechen plevel, aby vaše úroda byla bohatá, aby naplnila vaše sýpky do posledního místečka. Kdo nevyhubí všechen plevel, je sám plevel, toho můj Otec vytrhne a spálí v ohni pekelném, aby po něm nezbylo vůbec nic!’

            Obzvláště spadeno měl Ježíš na křesťany. Farizejové, ti mu ani tak nevadili, ty nechal zmrskat a pak je rovnou ukřižoval, ale křesťany Ježíš nenáviděl bytostně, pro ty měl připravena ta nejrafinovanější muka.

            „Udělali ze mne modlu. Ze mne, který modly bořím, udělali modlu!“ vysvětloval Ježíš docela racionálně svou nenávist ke křesťanům, slyšel jsem to mnohokrát, takže to umím nazpaměť, „nadiktoval jsem evangelistům evangelia, proto je tam tolik podrobností z mého života, které nemůže znát nikdo jiný než jen já.

            Ale křesťané si ta evangelia vykládají po svém, navíc je víc než půlky zcenzurovali!

            Myslí si, že jsem vzal na sebe všechny jejich hříchy, že jsem je spasil, že skrze mne budou vzkříšeni k životu věčnému.

            Ale nic takového přece v evangeliích není, do prdele!
            Je tam jen to, že každý je zodpovědný sám za sebe, že nikdo nikomu nepomůže, že se člověk musí spoléhat jen sám na sebe!

            Ten, kdo mne následuje, musí být jako já. Krutý a nesmlouvavý, protože je zcela vydán napospas bohu a bůh nemiluje slabé a ukňučené fňukny, co bez přestání klečí na kolenou, vzpínají ruce k nebi a dožadují se boží lásky a božího slitování.

            Bůh miluje ty, co proti němu bojují, ty, co chtějí si sami vydobýt spásu bez cizí pomoci, ty kteří si neváhají jít do království mého otce přes mrtvoly!

            Jenže křesťané udělali z mého učení tu nejodpornější sračku, a ze mne změkčilého teplouše, divže nemusím chodit ve Valhale kanálama!

            Kdo se kaje za své hříchy, je už jednou nohou v pekle, komu byly jeho hříchy odpuštěny u svaté zpovědi, tomu už není pomoci!

            Já nejsem žádná modla!

            Já jsem ten, kdo jsem!“

            Takto láteřil Ježíš na křesťany, káceje všechny kříže, na kterých ho křesťané nestoudně vystavují in flagranti. Nejvíce pak ze všech křesťanů nenáviděl katolíky, těm nemohl nikdy přijít na jméno.

            Jednou jsem se ho ptal, taky mi zrovna myl nohy, čím to, jak si to vysvětluje, že například pravoslaví u něj nevyvolává takové záchvaty nepříčetné zuřivosti jako katolictví.

            „Vysvětluji si to tak, že je to nejspíše zapříčiněno vousy a oněmi typickými čepicemi, kamilávkami, které nosí pravoslavní duchovní. Do jisté míry mi ty jejich vousy a ty jejich čepice připomínají moje prenatální vývojové stádium v království mého Otce, které bylo poměrně šťastné a na které proto poměrně rád, když se najde vhodná chvilka, vzpomínám,“ odpověděl mi Ježíš.

            Tak jsme káceli křesťanské modly a pálili katolický, i když samozřejmě nejen ten, plevel, aby ty ďábelské bludy nepletly lidem hlavu, aby nedělali z Ježíše věšák, na který lze s úlevou pověsit všechny svoje hříchy a už se o nic nestarat.

            „Musíme mému Otci obětovat nějakého kardinála,“ řekl mi Ježíš jednoho dne, dodávaje, „jedno jakého, všichni jsou tlustí a všichni jsou smilníci nejhrubšího zrna, protože se bez přestání peleší s Ďáblem.

            Vezmi si nůž, Petře, svěřím ti ten nejčestnější úkol, jaký může existovat.

            Už jsi někdy podřezal nějakého kardinála?“

            „Ne, podřezával jsem jen ryby,“ odpověděl jsem a hlas se mi přitom chvěl.

            „Neboj, nic to není. Je to stejné, jako kdybys podřezával rybu. Jestli chceš, mysli přitom na tchyni, to pomáhá,“ řekl mi Ježíš.

            Ruce se mi roztřásly.

            „Hleď, pane, jak se mi třesou ruce. Což tě nejsem hoden!?“ vykřikl jsem zoufale, ukazuje mu své třesoucí ruce.

            „To nevadí. Čím víc budeš toho Ďáblova slouhu pižlat, tím líp. Já mu dám, proměňovat oplatku v moje tělo, já mu dám mluvit o mně jako hipísákovi!“ pohladil mě Ježíš po tváři.

            Když se podíváte na video z toho, jak jsem poprvé podřezával kardinála, sami uvidíte, že to není žádná sláva. Ale Ježíš mne proto nezatratil. Naopak, dával mi další a další příležitosti, až jsem si nakonec přece jen zvykl, dnes už se mi ruce netřesou ani trochu.

            Nikdo nebude překrucovat, ani svévolně vykládat Ježíšova slova!

            „Buď sám sebou, nikým jiným. Buď sám sebou a pak mne následuješ a já následuju tebe!“ říká Ježíš a běda každému, kdo to nechápe!

            No nic, nůž je nabroušený, další Ďáblův slouha přišel na paškál. Musím už jít, peklo nepočká, to není, jako když jsem lovil ryby a neměl před sebou žádnou perspektivu.

Teď jsem apoštol, skála, na které stojí Ježíš, hledící k obzoru krvavě zbarvenému požáry, jež jsme založili, obzoru rudému jako jeho jeho rty, jež jsou masité a smyslné a kterými se dle všeho nejvíce podobá na svého Otce.