Džihadistický teror má původ ve Starém zákoně

Všechno má někde svůj původ. A tak má svůj původ i náboženský teror. Nebo byste snad chtěli žít ve starozákonní době?

            Tam na kopci, či spíše však návrší, abych byl mnohem objektivnější, abych se mnohem víc přiblížil skutečnosti, stál celé ty roky malý kostelík i se zlatým křížem na své věži.

            Nebylo snad dne, abych jej nezahlédl z oken svého domácího vězení, a nebylo snad noci, aby se mi o něm nezdálo.

            „Co je to za kostelík, komu či čemu je zasvěcen?“ ptal jsem se častokráte svých domácích věznitelů.

            „Jaký kostelík?“ otázali se vždy mí domácí věznitelů.

            „Tam, na kopci, či spíše na návrší,“ ukázal jsem z okna kostelík.

            „Aha, ten“ řekli domácí věznitelé, jako by jej viděli poprvé ve svém životě a dodali, „tak to vám neřekneme, protože to sami nevíme.“

            Co vím, nikdy mi na moji otázku neodpověděli, ačkoliv to byli bezesporu moudří a vzdělaní lidé, vždyť dobrou polovinu mého domácího vězení zabíraly knihy, které do mého domácího vězení natahali právě oni, mnohé z nich byly i cizojazyčné.

            Vzpomínám si, jak mne jednou v noci vzbudili, zdálo se mi právě o kostelíku, odvedli mne z pokoje, kde jsem spal, do pokoje, který měl v případě potřeby sloužit jako obvazovna, ale který byl takřka již zaplněn knihami.

            „Umíte držet jazyk za zuby?“ zeptali se mne a tváře jim přitom hořely vzrušením.

            „Umím. Vždyť proto jsem taky v domácím vězení,“ připomněl jsem jim.

            „No, ovšem, za co jiného se dnes lidé zavírají do domácího vězení,“ přikývli poněkud, jak se mi zdálo (nezapomínejme, že to bylo uprostřed noci a oni mě teprve před malou chvílí probudili) roztržitě a vytáhli z igelitky knihu.

            „To je arabsky?“ zeptal jsem se, ukázav na knihu.

            „Ano, arabsky. V této džihadistiské knize je obsažen návod, jak se stát svatým mučedníkem, je určena pro děti od pěti do sedmi let. Dáme vám ji sem. Ale nikdo, rozumíte, nikdo se o tom nesmí dozvědět, že ji máte ve svém domácím vězení,“ řekli a chvatně knihu zahrabali pod knihy, které se na obvazovně již nacházely.

            Pak mne zase odvedli do pokoje, kde jsem spal a už mne do rána ani jednou neprobudili.

            Přesto mi však nedokázali říct o tom kostelíku nic bližšího.

            Nebo snad nesměli?

            Nebyla to náhodou pevná a nedílná součást mého trestu, o níž jsem však nesměl nic vědět, protože do značné míry neměla oporu v žádném platném zákoně, a já bych se tedy mohl, kdybych měl v ruce nezpochybnitelné důkazy o tom, obrátit na úřad ombudsmana s tím, že jsem při výkonu trestu domácího vězení omezován ve svých právech?

            Ale žádné přesvědčivé důkazy se mi o tom v mém domácím vězení získat nepodařilo, i když jsem se o to několikrát pokusil.

            Léta však uběhla a trest mého domácího vězení vypršel (žádost o jeho zkrácení, kterou jsem si podal, když uplynuly jeho dvě třetiny, byla bez udání důvodu zamítnuta anonymním soudcem).

            „Vaše domácí vězení se skončilo. My už jsme tady zbyteční a vy taky. Nemá smysl, nabyv znovu svobody, abyste zde zůstával. První odtud vyjdeme my, a půlhodiny po nás pak i vy.

            Souhlasíte s tím?

            Vyhovujeme vám to?

            Nebo byste chtěl vyjít dřív, či naopak později?“ ptali se mí domácí věznitelé.

            „Myslím, že mi to docela vyhovuje,“ řekl jsem.

            „Fajn, tak my jdeme,“ řekli a začali odcházet.

            „A co knihy? Ty tady necháte?“ stihl jsem se jich ještě zeptat.

            „Bohužel, nemůžeme je vzít s sebou. Naše byty, v nichž jinak žijeme, jsou velmi malé. Připomínají spíš úzké a těsné kobky, a ani ten nejlepší bytový architekt s tím nesvede, zkoušeli jsme to už mnohokrát a pokaždé si na tom architekti vylámali zuby,“ stačili mi ještě říct.

            Půl hodiny po nich jsem vyšel ze svého domácího vězení i já. Mé první kroky na svobodě vedly právě do kostelíka. Byl mnohem blíž, než to vypadalo, když jsem jej zahlédl z okna svého vězení. Avšak kopec, či spíše návrší, se ukázalo být naopak mnohem strmějším. To je nejlepší důkaz toho, jak zdání někdy, nebo dosti často, klame.

            Vešel jsem do kostelíka a zjistil, že je takřka prázdný, že v něm téměř nikdo není. Jen docela v rohu modlil se na kolenou jakýsi kardinál. Jeho modlitba byla ovšem tak tichá, že nepůsobila nijak rušivě. Navíc byl kardinál do své modlitby bezpochyby tak zabrán, že jsem na něj nemusel brát žádný zřetel.

            Kromě něj se žádný jiný živý teplokrevný tvor, natož pak primát, v kostele nenalézal, nebo snad jen jedině myši schované v nějaké škvíře jeho zdí. Usedl jsem do jedné z lavic a začal rozmlouvat s bohem, respektive bůh začal rozmlouvat se mnou.

            „Tak, co už tě pustili z domácího vězení. Už si zase na svobodě?“ ptal se bůh.

            „Zdá se, že ano,“ přikývl jsem.

            „Vidíš, ty jsi už zase na svobodě, ale já jsem pořád zabáslý. Nesmím se z tohoto kostela hnout na krok, nesmím z něj ani nos vystrčit, leda by jej snad zase odsvětili,“ řekl bůh smutně.

            „To je mi líto, bože, že jsi tady zavřený. Svoboda by ti jistě slušela,“ politoval jsem boha.

            „Jsou to svině,“ řekl bůh, aniž by upřesnil, koho tím myslí, a pokračoval, „pamatuješ si na tu knihu, jak ti jednou v noci ukázali?“

            „Slíbil jsem, že o tom nebudu mluvit,“ řekl jsem bohu.

            „Já vím, jsem vševědoucí. Vím dobře, o čem tak kniha byla. Mučedníci mají vskutku přednostní právo na ráj, to je bez debaty,“ poznamenal bůh, ptaje se mne, „a jestli pak víš, odkud pramení veškerý náboženský terorismus, v čem má oporu?“

            „Terorismus pramení ze Starého zákona. Největším teroristou jsi ty, bože. Tvá krutost je vyhlášená. Vyžíváš se v mučení světců a světic. I Toufara jsi nechal umlátit bez mrknutí oka, a dost možná, že jsi ho umlátil i ty sám, když jsi přitom sestoupil do estébáka Máchy jako Duch svatý.

            Ale to všechno je v pořádku, protože to všechno ti dovoluje Starý zákon.

            Jsi psychopat a sadista, který by se měl léčit, který by měl být izolován od světa, ale kdopak ti navleče svěrací kazajku?“ řekl jsem.

            „Přesně tak. Vyžívám se v tom. Podej mi ruku, a já ti ji useknu, aby tě nehoršila. Odpal se a přijdeš za to do nebe. Nech se umučit a budeš svatým. Takové je moje živobytí. Láska, která nebolí, která nemučí, to není láska, aspoň pro mne ne,“ přiznal se bůh.

            „Radši půjdu, ještě dřív než tvoje řeči začnou být odporné jako Starý zákon. Poseděl jsem si tady, po těch letech domácího vězení mi to přišlo vhod. Ale teď už chci být opravdu svobodný. Vyjdu odtud ven a začne se mi nový život. Možná je nakonec dobře, že jsi tady zavřený a neběháš nahý po venku,“ řekl jsem a zvedl se k odchodu, abych se po pár krocích ocitl zase venku, na vzduchu, neobtočen žádnou zdí, tentokrát už definitivně.