Kdo jsou prostí věřící, kteří brutálně útočí na prof. Halíka?

Nedávno dali o sobě hlasitě vědět tzv. prostí věřící, bránící svou prostou víru proti povýšeneckým výpadům prof. Halíka. Zdá, se že bez těchto prostých věřících se neobejde žádný vesmír

            Už při svém narození ve chlévě jsem tušil, že se mnou není něco v pořádku.

Vůl s oslem mě zahřívali svým dechem, ale já v očích těch hovad viděl paralelní vesmír, ano, jejich oči byl výběžkem, či chce-li někdo výhonkem jednoho z mnoha miliard vesmírů, jež pronikl do onoho vesmíru, v němž jsem byl počat a do něhož jsem byl zrovna vrhnut svou biologickou matkou.

„Ajta, snad náhodou nejsem boží syn a můj Otec není z tohoto vesmíru?!“ napadlo mne hned.

Když mi byly necelé dva roky a já už docela slušně chodil, drže se mámina splývavého roucha už jen občas, se moje hypotéza zcela potvrdila.

„Jsem skutečně boží syn!“ podala mi o tom důkaz myšlenka, jež se vynořila v mé hlavě a o jejíž pravdivosti (byl jsem přece boží syn a bůh nikdy nelže), nemohlo být sebemenších pochyb.

S tímto vědomím jsem vyrůstal. S plným vědomím,že i já jsem výběžkem onoho paralelního vesmíru, v němž sídlí můj otec. Proto jsem měl, například, mnohem nižší tělesnou teplotu než ostatní lidé a také mé tělo obsahovalo o 20% méně hmoty než těla ostatních lidských bytostí.

Nikdo na širém světě si to nedokázal vysvětlit jinak než jen právě tak, že musím být boží syn. Ovšem nahlas se o tom mluvit nikdo neodvážil, protože jméno toho, kdo se vydával za boha, se nesmělo vyslovovat.

Můj pozemský život míjel, a když jsem dosáhl osmnáctého roku, nenapadlo mne nic lepšího, než odejít do Indie, neboť z nevzdělaných a tupých krajanů, buranů v tom nejlepším smyslu slova, mi bylo dokonale nanic.

V Indiu studoval jsem védy a učil se jogínskému řemeslu, k němuž jsem měl ty nejlepší genetické předpoklady. Meditace mi šly jako po másle. Nebyl vesmír, do kterého bych nedokázal proniknout, opustiv své pozemské, smrtelné a proto docela bezcenné tělo, které nebylo ničím než jen, z hlediska věčnosti, mé skutečné domoviny, dokonale neuspořádanou hrstí atomů.

V Indii nebylo špatně, rozhodně tam nebyl tak smrdutý vzduch jako v mé rodné, později svaté zemi. Přesto jsem se vrátil, neboť mne napadlo, že by neškodilo si z těch nevzdělaných buranů, jimiž byli mí krajané, ze všech těch obřezaných ťulpasů vystřelit, nechat se jimi ukřižovat, pak vstát z mrtvých a nakonec zmizet v nebi, což bylo pro mne to nejmenší.

Jistě, bylo to trochu zlomyslné, bylo to halíkovsky povýšené, ale právě proto jsem tomu nemohl odolat.

Vydal jsem se tedy zpátky domů, i když ve skutečnosti jsem byl doma úplně jinde, v paralelním vesmíru, který byl skutečnou svatou zemí, ne jak ten směšný plácek, o který se všichni ti blbci, kteří se na něm narodili, snad řežou dodnes.

Prvních čtyřicet dní svého „spasitelského“ působení jsem ovšem strávil na poušti. Celé dny jsem tam nedělal nic jiného, než jen polehával a chrněl. Živil jsem se temnou energií a bylo mi fajn.

Bylo to myslím, třicátý čtvrtý nebo třicátý pátý den, (ale čert to vezmi, copak ve vesmíru zajímá někoho nějaká hvězda, jejíž pohyb po obloze rozděluje čas na pracovní týden a na víkend?) mne napadlo, že bych si mohl zameditovat o jemném vyladění.

A taky že jo!

Taky jsem si o něm zameditoval.

„Současná astrofyzika zná nejméně 120 fyzikálních konstant, které sice mohou mít zcela libovolné hodnoty, přesto však mají hodnoty právě takové, aby ve vesmíru umožňovaly život. Říká se tomu jemné vyladění, z čehož má plynout, že je velmi nepravděpodobné, aby ve vesmíru existoval život, ergo vesmír musí být stvořen bohem, který chtěl, aby v něm existoval život, a proto vesmír ,jemně vyladil?,“ meditoval jsem se a přitom se dloubal ve svém pozemském nose, protože mě v něm něco docela pozemsky šimralo, „to je ovšem hloupost.

Jednak pro boha život jako takový, tedy to, co chápeme jako život my, neexistuje, a jednak všemohoucí bůh byl by schopen stvořit život za jakýchkoliv podmínek, kdyby ho chtěl skutečně stvořit, tedy nemusel by nic jemně vylaďovat.

Ale proč by měl bůh stvořit život v takové podobě, v jaké jej známe?

Bůh je duch, duch, který není nijak vázán na hmotu, je-li však náš život vázán na hmotu, jakou pak může mít pro boha cenu?

Máme-li nesmrtelné duše, co je nám do nějakého hmotného života, který mohl vzniknout jen v jemně vyladěném vesmíru?

Existence duše nemůže být důsledek existence hmotného těla, protože v takovém případě bychom byli materialisté, ježto bychom tvrdili, že duch, to jest naše duše, vzešly z hmoty.

Nu, ovšem, že je to hloupost, neboť se při takovéto úvaze dopouštíme tradičního lidského omylu, že vše, tedy i vesmír, existuje, jen kvůli nám lidem.

Ale pokud vesmír existuje, a my existujeme, pak naše existence, jakož i existence našeho vesmíru není v konečném důsledku velmi nepravděpodobná, ale naopak, je velmi pravděpodobná, ba dokonce absolutně pravděpodobná, důkazem čehož je právě naše existence.

Existujeme-li pak, musíme za nepravděpodobnou považovat nikoliv svoji existenci, ale existenci právě těch stavů vesmíru, jež jsou odlišné od jemně vyladěného stavu našeho vesmíru.

Existence vesmíru, kde se hodnoty oněch sto dvaceti konstant budou lišit od hodnot těchto konstant v našem, jemně vyladěném vesmíru, je tedy de facto mnohem nepravděpodobnější než existence vesmíru našeho.

Vyplývá z toho, že náš vesmír je stvořen vesmír a bohem jen kvůli nám?

Bůh dělá vždy to, co je nejméně pravděpodobné, neboť tak nejlépe osvědčí svoji všemohoucnost, potvrdí, že není ovládán slepými metafyzickými zákonitostmi, a tedy musíme trvat na tom, že pokud by měl bůh stvořit vesmír a v něm život, pak by to byl vesmír, v němž by byl život nejméně pravděpodobný, tedy vesmír absolutně nevyladěný, tedy vesmír nikoliv náš!“

Tak jsem meditoval a co bylo dál, to už víte z Písma svatého.

Vylezl jsem na střechu jakéhosi blbého chrámu, kde mne pokoušel Ďábel v převleku za prostého věřícího.

„Jsi-li boží syn, vrhni se dolů. Je velmi nepravděpodobné, že by normální člověk nedopadl na zem a nezabil se. Ale ty jsi přece boží syn, pravděpodobnost toho, že se dole rozbiješ, je tak nulová!

Skoč a já v tebe uvěřím, dokaž mi zázrakem, že jsi boží Syn,“ pokoušel mne.

Já však jeho léčku prohlédl.

„Haha“ zasmál jsem se a poplácal ho přátelsky po zádech, „právě proto neskočím, že jsem boží syn.

Je-li absolutně nepravděpodobné, že se dole rozbiju, protože jsem boží syn, pak není nic pravděpodobnějšího, že se dole opravdu rozbiju, protože jen to bude zázrak, kterým může můj Otec dokázat svou existenci, dokázat to, že je skutečně bůh, když udělá to nejpravděpodobnější, co může udělat, totiž že mne, svého Syna nechá v tomto pitomém vesmíru roztříštit o kus hmoty, aniž by hnul pro mne svým božím prstem.“

„Seš bedna. Fakt ti to pálí. Každej jinej blázen už by ležel dole rozmlácenej na cimprcampr, ty fakt asi budeš boží spratek,“ poplácal mě Ďábel, alias prostý věřící uznale po zádech a skočil dolů sám.

Bylo to ovšem jen prázdné a falešné teatrální gesto, co taky od Ďábla čekat, jelikož dobře věděl, že ho můj Otec zachytí, protože bez prostých věřících nemůže existovat žádný vesmír, stvořit takový vesmír, kde by se prostí věřící jednoduše nevyskytovali, to nedokáže ani všemohoucí bůh, můj Fotr.