Fuj, táhni do Senátu!

Zdá se, že někteří lidé už zcela pozbyli zdravý rozum, pokud vůbec někdy nějaký měli, a tak už jen pořád někam kandidují a kandidují a kandidují, třeba do Senátu na Praze 8

            „Chcete-li žít, myslím, skutečně žít, musíme jíst víc masa. Jinak se ze svého mrákotného snění nikdy neproberete. Jedině maso vás vrátí do skutečného, zcela reálného života,“ poradil mi v jednom z mých mrákotných snů jakýsi lékař, jemuž se na krku houpalo velké závaží.

            Trvalo však ještě několik let, než se mi tento, v tu dobu už poměrně dávný sen, znova vybavil takřka do nejmenšího detailu. A jelikož jsem čirou náhodou zrovna bděl, okamžitě jsem spořádal kus masa, abych již neupadl do mrákotného snění, v němž jsem zbůhdarma strávil většinu svého života.

            Onen lékař v mém snu měl pravdu, jak už někdy lékaři ve snech pravdu mívají. To maso mi náramně pomohlo, už jsem nesnil, ale skutečně žil.

            „Někdo mi ukradl maso!

            Měl jsem maso a už ho nemám!“ vykřikl však člověk, kterému ve skutečnosti (všechno teď už bylo skutečné!) to maso patřilo.

            „Chyťte zloděje!

            Všetci kradú!“ vykřikl jsem duchapřítomně a tím od sebe odvrátil i ten nejmenší stín podezření.

            Nikdy nikoho ani ve snu (a já vím, co je to sen!) nenapadlo, že bych to maso mohl ukrást já. Nezůstalo to ovšem pro mne bez určitých následků. Kradené maso mi tolik zachutnalo, že už jsem nechtěl žádné jiné než jen právě, pokud možno, čerstvě kradené.

            Brzy jsem si však, ku svému štěstí a taky cti, osvojil naprosto bezpečné postupy, jež mi zaručovaly neustálý přísun jakostně naprosto vyhovujícího kradeného masa bez toho, abych byl za to trestán mohutným justičním aparátem a jeho nelítostným soukolím.

            Tím by se můj, nepříliš zajímavý životní příběh nejspíše celý vyčerpal, kdyby zničehonic nezačali za mnou chodit lidé a vnucovat mi myšlenku, abych kandidoval na senátora v Praze 8 a na pražského primátora.

            Sedím tak například na lavičce v parku, šťourám se důkladně v zubech, a kde se vezme, tu se vezme, stojí přede mnou manželský pár.

            „Celá civilizace spěla k tomu, že slabší, všelijaké ty menšiny, jsou chráněni morálkou před útlakem silnějších, starší požívají úctu mladších, k osudu hendikepovaných není společnost lhostejná, chce je pomocí inkluze řádně vzdělávat, atd.

            Obávám se však, že společnost nyní hodila za hlavu celý tento staletý vývoj, jenž se dle všeho, dle důvěrných informací, které mám k dispozici již několik dní, započal nejpozději v raném středověku vraždou svatého Václava,“ řekla utrápeně paní.

            A pán, ještě utrápeněji, přikývl: „To je pravda, pravdoucí. Já sám jsem jednou zahnal straku, která uklovávala hlavičku ptáčete. Dělo se tak na poměrně rušné ulici za bílého dne. Upozornil mne na to zoufalý křik rodičů tohoto ptáčete.

            ,Fuj, táhni!’ vykřikl jsem na straku a začal ji mlátit touto hůlkou, kterou se podpírám při chůzi.“

            Muž měl skutečně v ruce hůlku, které jsem si dosud nevšiml a kterou několikrát názorně prudce švihl, aby ukázal, jak odháněl straku.

            „Vy přece jíte maso!

            Udělejte s tím něco!“ vykřikla žena.

            „Ano, udělejte s tím něco!

            Musíte s tím něco udělat, když jíte maso!“ vykřikl muž a opět několikrát velmi prudce švihl hůlkou tak, že všichni drobní ptáci v tu ránu utichli.

            Zahleděl jsem do tváře těchto lidí, tohoto manželského páru a četl v nich jediné, totiž onu myšlenku, kterou se mi takto vší silou snažili vsugerovat.

            „Mám snad jako kandidát na senátora v Praze 8 a jako kandidát na primátora Prahy navrhnout, že všichni lidé musejí mít povinně u sebe hůlky, aby mohli zahánět straky, a taky zpřísnění trestů pro všechny straky, které napadnou slabší ptáčata, jež se nemohou bránit?“

            „Musíme straky vyhubit!“ vykřikla žena.

            „Nemějte strach. Budeme vás volit. My i spousta ostatních lidí, protože pokud se nevrátíme k úctě jednoho člověka k druhému, k ochotě pomáhat slabším, pak jsme jako civilizace odsouzeni dříve, snad už zítra, či později, snad za mnoho staletí, k zániku!“ vykřikl muž a opět mávl prudce hůlkou.

            A to se mi stává teď pořád. Jako by to nebylo reziduum nějakého dohasínajícího snu, ale opravdu skutečnost, to, že kandiduji na senátora v Praze 8 a na primátora hlavního města Prahy.

            Že by to bylo tím kradeným masem?

            „Fuj, táhni!“ budu teď raději křičet na každého řezníka, abych mohl opět raději mrákotně snít, že nejsem ani senátor za Prahu 8, nebo primátor Prahy, protože to je to nejhnusnější a nejodpornější, co se může slušnému a poctivému člověku v jeho životě přihodit, být senátorem za Prahu 8 nebo pražským primátorem, ve skutečnosti však primátem!