Sto let zlodějské republiky, kde všichni kradou

A jak by taky nekradli! My, Češi, jsme prostě národ zlodějů. Proč by se jinak zaváděla EET, kdyby všichni nekradli, aha?  

            Muži 28. října měli už své provolání  „Lide československý“ sepsáno a nyní dolaďovali již jen některé detaily, náruživě u toho kouříce.

            Právě se chystali vyměnit v předposledním odstavci jakési nejednoznačné slovo za více jednoznačné, když jeden z nich, Švehla docela zbledl, zvolav: „Vzduch!

            Musím na vzduch!

            Právě jsem si uvědomil, jak je naše společné dílo grandiózní!

            Tři sta let jsme úpěli pod Habsburky a nyní budeme mít vlastní stát.

            A ne monarchii, ale rovnou republiku!

            A ne ledajakou, ale Československou!

            Pánově, mně se z toho točí hlava!

            Musím na vzduch, jinak se dozvíte, co jsem měl dnes na snídani, totiž míchaná vejce!“

            Švehla se vzdálil, ale za minutu se zatočila hlava Šrobárovi prakticky z téhož důvodu, a aby toho nebylo málo, musel minutu po Šrobárovi na vzduch i Soukup, takže v zakouřené místnosti zůstali jen Rašín a Stříbrný, kterým se hlava netočila.

            „Ten si debužíruje!

            Kdo to kdy slyšel, snídat de facto v pátém roce války, jestli dobře počítám, míchaná vejce!

Řeknu vám upřímně, ten Švehla je pěkný keťas,“ pronesl s neskrývaným odporem Stříbrný a zeptal se Rašína, „a co ty?

Nosíš již dlouho vousy?“

„Od sexty na gymnáziu, tehdy mi začaly rašit, na radu lékaře jsem si je neholil, byl jsem totiž jako dítě často churav,“ odpověděl Rašín.

„Já jako dítě takřka nechuravěl. Proto nosím vousy až od začátku války. U nás se totiž rozkřiklo, že kdo má vousy, nemusí narukovat, protože by si ho naši spojenci mohli splést s ruskými mužiky.

Bylo to samozřejmě ruské fake news, Rusové chtěli, aby to tady vypadalo jako u nich, abychom všichni měli vousy jako hrabě Tolstoj, který byl, jak známo, náramný pacifista.

Ale mně ti to bylo hned divné.

,Copak naši haličtí židi nemají taky brady až po pás?’ říkal jsem panu okresnímu hejtmanovi, který měl do té doby jen licousy, ale pak si taky nechal narůst plnovous, takže vypadal zrovna jako haličský Žid.

Ukázalo se pak, že berou na vojnu všechny, s vousy i bez, jenže ty s vousy soudili hned za velezrádu, protože v nich viděli dezertéry, tak jsem si nechal jen kníry,“ řekl Stříbrný a ukázal na prohlášení, „pěkně jsme to zpatlali, což?

Já už bych na tom nic neměnil.

Na jednom slově už přece nezáleží.

Za to nám Masaryk snad hlavu neutrhne, vždyť on sám ještě před třemi lety horoval pro připojení k carskému Rusku a teď najednou republika!

Řeknu ti, že ten Masaryk je taky pěkné kvítko!“

„Toho se bojím, že nás Masaryk za to sepsuje, že je to málo filozofické, že se v tom pramálo ideály humanitní,“ povzdechl si Rašín.

„Na Masaryka nakašlat!

Zavřít ho na Hrad a bude klid.

A pak, Švehla se jen tak nedá.

Sám jsi slyšel, co dnes snídal.

Že prý míchaná vejce!

Ten druhý, co šel ven, nemyslím toto Slováka, ale toho druhého, ten je slaboch.

Ale Švehla má selský rozum, kdepak na něj Masaryk!“ řekl Stříbrný a mávl rukou, „ale co, mně je to stejně všechno fuk.

Já jsem jen nastrčená figurka, aby nás bylo pět, aby to znělo líp, aby to symbolizovalo počet národností v naší nové republice, když ovšem nepočítáme Židy, a to národnosti československé, německé, maďarské, ukrajinské a polské, nebo taky pět základních živlů, včetně Ducha svatého.

Já jsem jen figurka, mně stačí, když budu minstrem pošt a telegrafů, tam si člověk taky na svoje přijde, ale o tobě se říká, že budeš ministrem financí v naší nové vládě.“

„Někdo tu otročinu musí dělat,“ pokrčil Rašín rameny, rychle dodav, „chtěl bych se zaměřit na efektivnější výběr daní a taky na měnovou odluku.“

„Hm, bez měnové odluky se neobejdeme, to je jasné,“ přikývl Stříbrný a přátelsky plácnul Rašína po zádech, „poslouchej a rozumíš ty vůbec financím?

Moc ne, co?

Co máš vůbec za školu?“

„Práva.

Ale na tom není nic těžkého. Kdybych byl třeba ministr vnitra nebo zahraničí, to bych se bál, že něco pokazím, třeba že rozpoutám nechtě nějakou válku s Polskem nebo Maďarskem.

Ale co může člověk zkazit na ministerstvu financí?“

„Máš recht, kamaráde!

Tam člověk nemůže zkazit nic, leda že by omylem okrádal sebe a ne erár, hehe!“ zasmál se Stříbrný a lusknul prsty, „už jsme tu republiku potřebovali jako sůl, udělat se sami pro sebe, konečně se dostat k solidnímu lizu.

Za takových dvacet let si nikdo ani nevzpomene, že sis nakradl při měnové odluce, naopak všichni si tě budou vážit.

Dvacet let je dost dlouhá doba, aby lidi zapomněli, jací zloději založili republiku.

A co teprve za sto!

Za sto let nás budou svatořečit, vsaď se, o co chceš, a přitom nám jde jen o vlastní kapsu!

Řekni, že ne!

Mně tedy ano!“

„Pánové, tak jsem zpátky!

Můžeme pokračovat, máme před sebou ještě hodně práce, ještě si fakt zamakáme, to vám garantuji,“ zahlaholil Švehla, který se právě objevil ve dveřích, „trocha čerstvého vzduchu a hned je člověku zase líp!“

Minutu po Švehlovi přišel Šrobár a minutu po Šrobárovi Soukup, takže se pět mužů 28. října opět sklánělo nad provoláním „Lide český“, zatímco Masaryk ještě chrněl, protože v Americe, kde domlouval se svobodnými zednáři rozbití monarchie výměnou za pomoc legií při obsazování Ruska, byla pořád ještě noc.