Jako německé válečné reparace chci tělo Niny Hagen

Tak prý nám Němci, podle pana Hanniga, budou muset brzy zacálovat válečné reparace. Na něco je jistě využijeme, třeba by se mohla dostavět Hitlerova dálnice. Ale já mám ještě jedno speciální přání navíc

            Jak zvláštní a podivný je osud národů!

            Mnohé již zanikly, některé teprve jistě vzniknou a vedle toho existují i bezesporu národy, které jsou věčné.

            Některé národy bez přestání trpí a jiné jsou zase nadřazené druhým a všechny tyto národy se musí začasto vměstnat nejen na naši planetu, ale i na jeden jediný kontinent, a co teprve, když je tento kontinent jen o málo větší než Svatá země, jenž je údělným knížectvím Židů, a co teprve, když se tento kontinent zove Evropa, a co teprve, když se všechny tyto národy musí vměstnat do srdce Evropy a tam pospolu žít a nějak vycházet, ačkoliv je zhola nemožné, aby tam, na prostoru tak stísněném, při takové různosti svých povah a zcela protikladném údělu spolu žily a vycházely!

            Je zcela nasnadě, že v takovémto stísněném prostoru, uvážíme-li, že ani planeta, na které se tento veškerý život odehrává, není příliš velká, musí vedle národů velkých a silných existovat i ubohé národy trpící násilím a vykořisťováním, jež každodenně okoušejí, jako náš národ nyní, onu strašnou nespravedlnost a krutost, veškerou hrůzu onoho násilí a vykořisťování, jehož se dopouštějí nadřazené národy na národech podřadných.

            Je pak divu, že v srdcích příslušníků těchto nebohých národů plane věčný plamen touhy, žíznivé a krutě neodbytné touhy po spravedlnosti, že dosažení této spravedlnosti je přečasto jediným smyslem existence takového národa, jenž je jí natolik zaslepen, že již nevnímá nesmyslnost tohoto smyslu své existence, protože jako si nemohou být nikdy rovni muž a žena, nemohou si být, zcela logicky, nikdy rovny ani národy.

            Přesto však tyto národy nedovedou tuto touhu v sobě potlačit, smířit se svým údělem, pochopit, že ona spravedlnost, po které tak touží, spočívá v oné nespravedlnosti, neboť je spravedlivé, když silní utiskující slabé, neboť tak je to i zcela přirozené, slabí nemohou diktovat silným, malí nemohou požírat velké, chudí nemohou vládnout bohatým.

            Je to nad síly těchto národů pochopit, že právě tento úděl je činí nepostradatelnými pro běh dějin, jež jednoho dně vyvrcholí příchodem Krista, kterým nebude nikdo jiný než národ ruský. Do té doby však musí být vykořisťovány, ponižovány, ba i likvidovány, neboť právě to a nic jiného je v řádu věci, a ten kdo tvrdí opak, kdo slibuje malým národům zrovnoprávnění a spravedlnost, není než neomarxista.

            Bylo mi snad trochu divné, když jsem se probral z kómatu, do něhož upadl jsem po prezidentských volbách, kdy mi praskla žilka a v němž strávil jsem dle všeho několik měsíců, že jsou všichni v místnosti, ve které se nalézám, opilí.

            Ale divného na tom nebylo zhola nic, protože první člověk, na kterého jsem pohlédl, mne radostně objal, šťastně mumlaje: „Tak nám to velká trojka světových lídrů, nejmocnějších mužů tohoto světa, přiklepla!

Němci nám zaplatí válečné reparace!

Ale to není všechno!

Němci nám zaplatí nejen reparace, ale i úroky z prodlení!“

„Ein jeder macht sich sein Bett und muss d´rauf schlafen!“ zvolal zvesela jiný opilec a cvaknuv si z kojenecké lahve, pokračoval, „sami si o to koledovali!

Wir schafen, hehe!

Němečtí důchodci nám, v rámci reperací, postaví kanál Labe-Odra- Dunaj a každý Čech nadto dostane jako odškodnění německé auto dle vlastního výběru.

To ti je, kamaráde, strašné dilema!

Já ještě pořád váhám mezi bavorákem a mercedesem.

A co si vybereš ty?“

Zraky všech přítomných upřely se po té otázce na mne.

„Nechci nic,“ řekl jsem.

„Musíš něco chtít!

Jestli jsi Čech, tak musíš něco chtít!

Jsou to válečné reparace, chápeš?

Spravedlnosti bylo učiněno za dost!

Němci jsou teď takhle malinkatý!

Z tohodle se už nevzpamatujou!

Každýmu Čechu německý auto!

Tak, co chceš bavoráka, nebo meďoura?“ uhodil na mne člověk, jenž mne prve objímal.

„Musím-li již něco chtít, tak chci, aby mi reparace splatila Nina Hagen svým tělem. V kómatu neviděl jsem před sebou nikoho než jen ji!“ řekl jsem a všichni v tu chvíli strnuli hrůzou.

„Neblázni!

Ta ženská tě připraví o zdravý rozum, takové ženské připraví chlapa vždy o rozum!

Vezmi si raději bavoráka, jako já!“ prodral se ke mně jeden z těch opilých lidí, aby mi to rozmluvil.

„A co, když ten bavorák bude diesel?

Ne, já chci Ninu Hagen!“ opáčil jsem.

„Diesel?

Vidíš, to nás vůbec nenapadlo, že se Němci takto chtějí zbavit dieselů!“ začali se všichni škrábat na hlavě a tak z toho byli špatní, že se raději opili do němoty.

Poslední, co byl ještě schopný mluvit, mě zase objal kolem ramenou.

„Máš recht, s tou Ninou Hagen, úplně ti rozumím.

K čemu nějaký německý auto?

Ale moje stará mě do toho tlačí, abychom měli doma aspoň tři auta. Já kdybych mohl, tak bych si vzal jako reparaci tělo  Alice Weidelové z AfD.

Vím, je to lesba, ale právě proto, chápeš?

Aby viděla, co je to chlap!

Čech!“ usmál se blažené ženatý opilec při té představě a tiše se sesul na zem k ostatním svým druhům.