Velkopáteční uctívání kříže je ohavný modloslužebnický pohanský rituál

Kdysi jsem se tady přel s člověkem, katolíkem, který pořád tvrdil, že ateismus a materialismus je totéž. Sotva však najdeme ještě větší materialisty, než jsou křesťané, notabene, katolíci se svým velkopátečním uctíváním kříže

            Do pekla a ke svému věčnému zatracení jsem přišel následovně.

            Byly zase velikonoce, docela pozdní. Všechno již třeštilo rozpukem, kam se člověk něco podíval, tam něco pučelo, kvetlo. Mně osobně se líbí spíš velikonoce brzké, nevadí mi ani, když sněží, ale co mi zbývalo?

            Musel jsem se z velikonoc radovat tak jako tak, i když konají-li se takto pozdě, je pocit, že kdyby velikonoce nebyly vůbec, tak se nic nestane, protože jaro dávno vypuklo i bez nich, víc než neodbytný.

            Ze všech velikonočních modloslužebných rituálů jsem měl vždy, už od děcka, nejraději velkopáteční klanění kříži. Sobotní vigilie mi připadala příliš zdlouhavá a taky sama bílá sobota, plná mrtvolného ticha, mi imponovala mnohem méně než impozantní velkopáteční zemětřesení a přetrhnutí chrámové opony.

            I tentokrát jsem se nesmírně těšil na klanění kříži, na to, jak si vystojím dlouhou frontu, jak se ocitnu nakonec sám před křížem, dá se říct tváří v tvář Kristovu utrpení a následně se mu, pod bedlivým dohledem faráře, ukloním a v duši se mi rozlije blažený pocit, jak jsem dobrý, tak dobrý, že snad lepšího člověka na světě nade mne ani není.

            Stál jsem ve frontě na klanění, která plynule postupovala vpřed. Náhle se však fronta zastavila, oltář byl ale přede mnou ještě příliš daleko, abych věděl, co se stalo.

            „Nevíte, co se děje?

            Proč stojíme už dvě minuty na místě?“ zeptal jsem se po několika minutách čekání člověka stojícího přede mnou.

            Ten nevěděl. Ale za chvíli vysvitlo, že se před křížem ocitl člověk přespříliš zbožný, měří-li se zbožnost právě tím, kolikrát se na Velký pátek pokloníme před křížem.

            Ten člověk se klaněl a klaněl a pořád se toho nemohl nabažit. Pan farář nevěděl, co si má počít.

            Nemohl ho přece okřiknout: „Člověče, už toho nechejte, nejste tady sám!“

            Nemohl ho okřiknout a ani od kříže odtáhnout, to by bylo nadevše nedůstojné a dokonale nehodné velikosti okamžiku, nejde se v kostele zlobit a hněvat na někoho, kdo se tak urputně klaní kříži.

            A to se mi právě stalo a to byla ta chyba.

            „Sakra, co si myslí, kde je?!

            Na co si to hraje!?

Povyšuje se snad na nás, sakra!“ neudržel jsem se a, asi po deseti minutách čekání, jež mi přišlo náramně nesmyslné, zasakroval a nic nepomohlo, že jsem zasakroval potichu, dvířka do mé duše byly již pro Ďábla otevřeny dokořán.

Fronta se konečně dala do pohybu.

Ale ten, kdo byl právě na řadě, se nechtěl nechat zahanbit, chtěl dokázat, že je taky křesťan, který si zaslouží spásu a klaněl se kříži zrovna tak náruživě a nenasytně. Ostatně mu nic ani nezbývalo, vždyť spaseni budou jen skutečně zbožní lidé, a ne ti, kteří svoji zbožnost předstírají, a klaní-li se někdo na Velký pátek před křížem patnáct minut, tak všichni ti, kteří se klanějí méně než patnáct minut, musejí vedle něj vypadat nutně jako bezbožníci.

Fronta se tak záhy zase zastavila a já jsem měl čas na přemýšlení. A přemýšlení, to je pro věřícího člověka to nejhorší, přemýšlení to je ten nejnebezpečnější nástroj Ďáblův, ne nějaké fyzické pokušení, i když to je taky samozřejmě nebezpečné.

Začal jsem přemýšlet a to byl počátek mého konce, mého pádu.

„Proč se mám klanět kříži sotva dnes, sakra?“ opět jsem zasakroval, nanejvýš rozčilen tím že už zase stojíme, rozčilen stejně tak, jako je rozčilen každý člověk stojící v dopravní zácpě, ačkoliv i on se svým autem je rovněž příčinou této zácpy, „v kosmu, v natož božím království žádné dny nejsou!

Aby byl dnes v božím království velký pátek, muselo by boží království synchronně ze Zemí obíhat kolem nějakého Slunce!

Ale copak obíhá boží království kolem nějakého Slunce!

Nehledě na to, že v božím království neexistuje ani čas!

Dnes není žádný Velký Pátek, protože neexistuje, v globálním, a tedy ani božím, měřítku, žádný pátek, natož Velký!“

Zkrátka a dobře, dštil jsem, zatím jen v duchu, síru, zcela již chycen do Ďáblových tenat. S tím, jak se všichni strašlivě dlouho klaněli kříži, jindy jsem už touto dobu býval dávno doma a rval se žrádlem k prasknutí, rostl i můj hněv.

A hněv je špatný rádce.

Klanění před křížem mi připadalo ne už jako projev té nejušlechtilejší pokory a zbožnosti, ale jako ten nejodpornější modloslužebný a pohanský rituál, který nemá s bohem nic společného.

„Copak bohu může záležet na tom, jestli se klaním před křížem, nebo ne?

Je snad spása opravdu jen otázkou toho, jestli své smrtelné a hmotné tělo ohnu před křížem do předepsané polohy, aby to vypadalo, že se mu klaním?

Proč se vůbec klaním nějakým dřevům přeloženým přes sebe?

Že na nich za mne zemřel boží syn?

No a co, že zemřel!

Bůh ho měl před smrtí zachránit a já bych se nemusel dnes klanět, mohl nás rovnou zachránit všechny před smrtí a ne zbytečně obětovat svého syna, a bylo by vymalováno, mohli jsme dnes sedět doma a neohýbat hřbet!“

Ale můj hněv, ani Ďábel, který mne posedl, tím nebyl ukojen. Byl jsem rozhněván tím, co bylo pro mne již jen bohapustou šaškárnou, natolik, že mne napadlo cosi opravdu děsného. Totiž napadlo mne, že se kříži neukloním, ale že na něj plivnu.

„Jaký je mezitím rozdíl?

Žádný!

Je úplně jedno, jestli se kříži klaním, nebo na něj plivu, nic z toho nemůže boha rozhněvat, protože je to pod jeho rozlišovací schopnosti!

Copak se boha může dotknout to, když na dvou překřížených dřevech přistane trocha slin?

Vždyť stejně tak by se ho mohlo dotknout, že před ním ohýbáme své hřbety, mající ho, milujícího nás nadevše, za nějakého psychopatického tyrana!“ pletlo se mi už všechno v hlavě.

Ale jak si usmyslel, jak mi Ďábel nakukal, tak jsem i udělal.

Když jsem se konečně předstoupil před kříž, neuklonil jsem se, ale plivl na něj.

Vše oněmělo na chvíli nepochopitelným úděsem, ale pak vypukla strašlivá vřava, jak lidé hrůzou vykřikli. Kněz, napřed taky příšerně strnulý, zprvu snad ani nechápající co se děje, přiskočil kříži a obětavě, zrovna tak, jako by se vrhal do hořící Notre-Dame pro Kristovu korunu, utřel tu trochu tělesných výměšků svým ornátem.

„Trocha slin na kříži mu vadí, ale to, že je těmi samými slinami rozleptáváno proměněné Tělo Páně, to už mu nevadí, hehe!“ uchichtl jsem se v duchu.

Ke svatému příjímání jsem pochopitelně už nešel, dopustiv se hříchu, ostatně ještě chvíli trvalo, než se situace v kostele uklidnila. Ale v tu chvíli jsem ještě nebyl zatracen. Mohl jsem sebe sama i svoji duši zachránit, i kdybych u zpovědi svaté litoval.

Ale já nelitoval, nelitoval ani trochu, nebyl jsem toho prostě schopen.

„Kdybych řekl, že lituji, tak bych lhal, protože by to nebyla pravda,“ řekl jsem u zpovědi svaté a tak mi tento, tak těžký hřích, nebyl odpuštěn a já propadl peklu.

Ale abych byl upřímný, nestěžuji si. Tady u nás v pekle je dovoleno vše, kdežto tam v nebi, v přítomnosti boha se nesmí vůbec nic. Ale možná proto je peklo peklo peklem, že se v něm může cokoliv, a proto je nebe nebem, že je v něm všechno přísně zakázáno, a to je to jediné, co všichni, kteří tam jsou, potřebují ke svému štěstí, ke své věčné blaženosti, ke své spáse, nesmět lautr nic.