Zmrtvýchvstání Ježíše je hoax

21. 04. 2019 8:31:48
Já vím, je to těžké, ale křesťané by se už mohli smířit s tím, že každý je odpovědný sám sebe, že každý sám za sebe zemře. Říká se tomu odpovědnost za vlastní život a vlastní existence, protože žádný Ježíš nikoho nespasí

Každý rok se to opakuje pořád dokola, vždy každou neděli po prvním jarním úplňku, i když letos to přišlo, sám nevím proč, o měsíc později.

Jsem snad šílenec, ovládá mne zcela jakási bizarní šílenství, které mne nutí rok, co rok vstávat z mrtvých?

Možná bych si měl zajít k psychiatrovi a nechat se u něj důkladně vyšetřit těmi nejmodernějšími přístroji.

Ale jak mne může psychiatr vyléčit, kdybych byl skutečně šílenec?

Ne, nevěřím, že by mne dokázal jakýkoliv psychiatr vyléčit. Nemá smysl nechat se zavřít do blázince. Něco mi říká, že bych se odtud už nikdy nedostal, že blázinec není hrob, ze kterého jsem už tolikrát odešel hezky po svých...

Nezbývá mi tedy než věřit, že jsem skutečně vstal z mrtvých, že to není žádná halucinační fantasmagorie, že to není nic, co mi snad bylo vsugerováno v hypnóze!

Letos už to vypadalo, že to nepřijde. První jarní úplněk nastal a nic se nedělo. Ale tušil jsem, že není možné, aby to zase nepřišlo, a nemýlil jsem se...

Probral jsem se v úzkém a miniaturním prostoru, zabalen do kusu plátna, přitlačen velkým těžkým balvanem, který na mne spočíval takřka veškerou svou tíhou. Ta trocha vzduchu, kterou jsem měl k dispozici, byla cítit rozkladem organické hmoty. Byl tma, a i kdyby nebyla, nejspíše bych tak, jako tak nic neviděl, protože i obličej mi v několika vrstvách překrývalo plátno, o němž jsem se zmínil.

V prvém okamžiku zdálo se mi, že takto žiji celou věčnost, zabalený do plátna tak, že se nemohou hnout, v jakési úzké škvíře, jako bych nebyl ničím jiným než jen kuklou nějakého hmyzu, kuklou u které se však veškerý vývoj z jakýchsi důvodů zastavil, která sice žije, není mrtvá, nepodléhá rozkladu, ale která už navždy zůstane kuklou, která nikdy jednoho dne nepraskne, aby z ní vylezl motýl, nebo něco takového.

Takováto existence připadala mi prvním okamžiku docela normální, nijak hrůzostrašná. Žijete-li v takové škvíře celou věčnost, od samého počátku svého bytí, který ovšem nedohlédnete, neboť neexistuje, protože na věčnosti nemá nic ani svůj konec, ani počátek, musí vám připadat takováto vaše existence docela samozřejmá, protože ani nic jiného pro vás neexistuje.

Proto jsem se nezděsil, ačkoliv se moje tělo, a tedy i já, nalézalo v hrobě, jelikož ona škvíra v zemské kůře nebyla ničím jiným než hrobem.

Stav této nevědomosti však netrval příliš dlouho, snad ani dvě sekundy.

Odněkud se vynořily vzpomínky a já, přidušeně ovšem, vždyť jsem byla zamotán do plátna, jsem zvolal: „Bože, zase jsi mne zatáhl do té své špinavé hry?“

Teď už jsem nepochyboval, že jsem, jako vždy touto dobou, respektive letos o měsíc později, v hrobě. S plasticitou, kterou by mi mohla závidět kdejaká plazmová obrazovka, vybavily se mi poslední okamžiky, které nejspíše předcházely mému pohřbení.

Jsem, jako vždy, přibitý na kříži. Pode mnou rozkládá se v celé své hnusotě Jeruzalém, orientální město v tom nejodpornějším smyslu slova. Slunce právě zapadá, ovšem není vždy stejně vysoko nad obzorem, záleží na tom, kdy mě na tento kříž přibili, někdy je Slunce nad obzorem výš, někdy níž, pesah je pohyblivý svátek, jako už to bývá u pohanů zvykem.

Jsem přibitý na kříži, jsem na něm přibitý jako Slovo, jako Syn svého Otce, jehož království není z tohoto světa (otázkou samozřejmě je, čím je potom tento svět, když se království mého otce nachází mimo něj. Ďáblovou žumpou?), Otce, s nímž jsem soupodstatný, a umírám na něm.

Ale umírám na něm skutečně?

Touto otázkou se po svém zmrtvýchvstání zabývám pokaždé. Snad je to ztráta času, když už jsem tolikrát vstal z mrtvých, probral se v hrobě, zamotaný do plátna, a zatížený obrovským balvanem, ale prostě mi to nedá.

„Umírám skutečně na kříži?“ ptám se i teď a sám se na to pokouším odpovědět, „kdybych na kříži skutečně umřel, pak by to znamenalo, že jsem nezvítězil nad smrtí, jak se o mně říká, protože nad smrtí mohou zvítězit jen živí. Mrtví jsou ti, nad kterými smrt zvítězila.

A mohl jsem zemřít jako ten, kdo je tím, kým je?

Jak známo, byl jsem vždy přítomen v mysli svého Otce, byl jsem vždy s ním, jak už tady padlo, soupodstatný, vždyť jsem jeden ze svaté trojice, přičemž popírání trojjedinosti boha, tedy i mne samotného, je trestáno věčným zatracením.

Kdybych skutečně zemřel, musel by být bůh jen dvojjediný, přičemž by on sám popřel svoji trojjedinost a sám sebe tak odsoudil k věčnému zatracení ultrakatolíky!

Ale je možné, aby byl bůh jen dvojjediný, sotvaže ani ne celých čtyřicet osm hodin?

Je možné, aby mě Otec vymazal ze svého vědomí a pak si mě zase do něj instaloval?

Nebyl jsem tedy nejspíše mrtvý jako bůh, byl jsem mrtvý jen jako člověk, na kříži umřelo jen lidské tělo, hrst atomů, ale já ne, ostatně existuje i základní teologická poučka o nesmrtelnosti duše.

Ovšem smrt je součástí božího zázraku stvoření, neboť neumírají jen lidé, kteří se provinili dědičným hříchem, ale umírá vše živé, které se ničím neprovinilo (a ani provinit nemohlo, protože duši má jen člověk), tedy vítězství nad smrtí by muselo být vítězství nad bohem.

Ale proč by mi, Božímu Synu, jednomu ze svaté trojice, tolik záleželo na mém lidském těle, byť to vzniklo neposkvrněním početím?

Proč bych se měl do něj vracet, když jako trojjediný bůh mám k dispozici vše, kdežto lidské tělo musí být pro mě jen vězením?

Čím pro mne, boha, žijícího tak jako tak věčně, neznajícího smrt může být odhozené a rozkládající se lidské tělo?“

A touto otázkou se má každoroční úvaha ve vlastním hrobě končí. Hodně by mi pomohlo, kdybych si dokázal vybavit, co se se mnou dálo v těch hodinách mezi ukřižováním a tím, co je považováno za zmrtvýchvstání, ale to je právě to, že si z toho nedokážu vybavit vůbec nic.

Nebo skutečně mezitím nebylo nic?

Jisto však je, že u Otce jsem nebyl. To bych si určitě pamatoval, neboť na setkání s bohem, byť v mém případě jen se sebou samotným, nelze zapomenout. Buď jak buď, po této otázce mi pobyt v hrobě začne být vždy protivný a hledím se z něho co nejdříve dostat, a ne jinak tomu bylo i o letošních velikonocích.

Nejdříve jsem se musel ale vymotat z toho zkurveného plátna. Dostat se z několika vrstva plátna v tak úzkém prostoru, to je úkol skutečně hodný božího syna.

„Tak to by bylo!

Teď ještě odvalit balvan!“ věděl jsem, co musím udělat, když jsem ze sebe, ani nevím jak, ztrhal to zpropadené plátno.

Ale letos mě zavalili obzvláště těžkou kurvou, tolik snad neváží ani Duka. Ač boží syn, nedokázal jsem s ním pohnout ne více než o dva centimetry, ač boží syn, začal jsem propadat beznaději, že letos nejspíše z mrtvých nevstanu.

„Do prdele práce!

Kde to vzali, takovou těžkou kurvu?

To na mě mohli rovnou postavit Notre-Dame,“ ulevil jsem si a v tu chvíli se kámen, zdánlivě sám od sebe začal nadzdvihovat.

„Počkej!

Pomůžeme ti!

Sám s tím nehneš ani za boha!“ ozvaly se zvenčí hlasy, které vše vysvětlovaly.

„Kdo jste?

Andělé?“ zvolal jsem, protože ty hlasy vskutku zněly andělsky.

„Hihihi, to se ví, že andělé!

Jenže padlí!

Babylónské nevěstky, hihi!“ zasmály se ty hlasy, ale to už byl kámen odvalen.

Vylezl jsem z hrobu, ale nikde nikdo, což byl důkaz, že kámen skutečně odvalili andělé, třebaže padlí.

Ale co mi to bylo platné, že jsem vstal z hrobu, když jsem byl docela nahý?

Naštěstí byla ještě tma, ale bylo jasné, že takto po světě, na který jsem se vrátil, nemohu běhat. Pod rouškou tmy vydal jsem se sehnat něco na sebe. Štěstí mi přálo, neušel jsem ani kilometr a narazil na totálně ožralého zahradníka, který se válel na cestě. Během sekundy připravil jsem jej o jeho hadry, a štěstí mi přálo i podruhé, protože ty hadry mi padly jako ulité.

„Tak to bychom letos měli,“ oddechl jsem si, ale pak se chytil za hlavu, „kurva, mobil!

Kde mám mobil!

Že já ho, kokot, nechal v hrobě!“

Vzal jsem si totiž na kříž mobil, ten nový samsung, co se dá ohýbat, že si udělám selfíčko. Selfíčko se mi z pochopitelných důvodů udělat nepodařilo, ale když jsem se probral v hrobě, tak mě mobil zcela jistě tlačil do levé lopatky. Jako se zločinec vrací na místo svého kriminálního činu, rozběhl jsem se já zpátky ke svému činu.

Jenže hrob byl prázdný!

„To ti zlodějští andělé!“ měl jsem hned jasno, kdo mobil z prázdného hrobu čmajznul.

Přesto jsem se nevzdal naděje a začal prohledávat okolí hrobu, jestli jej přece jen nenajdu. Pomalu se rozednívalo a tak mne zastihla i Máří Magdalena, která si mi spletla se zahradníkem, protože jsem lozil po čtyřech, jako bych něco sadil, nebo plel.

Když mne poznala, rozpřáhla náruč a chtěla mne obejmout. Ta její vlezlá láska, která vrážela klín mezi mě a moji matku, mne už však dávno otravovala.

„Nedotýkej se mne!“ křikl jsem na ni.

„Tomáš se tvých ran může dotýkat kolik, chce, a já ne?“ podivila se ta mrcha.

„Tomáš je nevěřící hlupák,“ řekl jsem a dodal, „a pak, to už budu u Otce. Ale teď tam ještě nejsem.

Chápeš?

Proto se mne nesmíš dotýkat!“

„Ale nejsi halucinace, že ne?

Výplod mé hysterie, protože právě menstruuji,“ znejistěla Marie Magdalena.

„Prosím tě, kde na takové pitomosti chodíš,“ zakroutil jsem hlavou a dál už to opět pokračovalo tak, jak je to popsáno v písmu svatém, takže každý křesťan vám odpřisáhne, že to bylo právě tak a ne úplně jinak.

Autor: Karel Trčálek | neděle 21.4.2019 8:31 | karma článku: 17.30 | přečteno: 801x

Další články blogera

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 30.69 | Přečteno: 554 | Diskuse

Karel Trčálek

Není to velmi nefér vůči ostatním blogerům, že je můj článek pořád ještě na titulce blogu?

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale přijde mi to silně nefér vůči panu Nožičkovi (a o jisté kolegyni blogerce ani nemluvě), že je můj článek pořád na titulce, zatímco článek pana Nožičky tam už dávno není....

26.3.2024 v 9:19 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 801 | Diskuse

Karel Trčálek

Kam se poděli Rajchlovi proruští dezoláti? Kdy podá vláda pětihnusu konečně demisi?

Nikdy bych nenazval včerejší účastníky statisícové protivládní a mírové demonstrace za proruské dezoláty, kdyby je tak neoznačil jeden z organizátorů této monstrózní akce, pan JUDr. Michal Hašek...

24.3.2024 v 17:28 | Karma článku: 32.18 | Přečteno: 764 | Diskuse

Karel Trčálek

Lidem, majícím radost z teroristického útoku v Krasnogorsku, opravdu rozumím

Pan Nožička Josef se přiznává, že lidem, majícím radost z teroristického útoku v Krasnogorsku, opravdu nerozumí. To já, nechci se chválit, jim rozumím naopak velmi dobře...

23.3.2024 v 18:01 | Karma článku: 42.93 | Přečteno: 9549 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 3 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 6.03 | Přečteno: 86 |

Michael Laitman

Odhalení tajemství Knihy života

Jeden mudrc kdysi řekl: „Člověk musí získat jak vědomosti, tak moudrost.“ Na otázku, jaký je mezi nimi rozdíl, odpověděl: „Vědomosti se získávají čtením knih, moudrost se získává čtením knihy, kterou jsi ty sám.“

28.3.2024 v 4:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Tadeáš Firla

KSČM a Jan Ámos Komenský

Myslím, že politické, nebo náboženské symboly mají veliký význam a pro některé lidí hodně znamenají. Dnes jsem si všiml dvou. Vedle sebe ve skříňce - logo KSČM a portrét Jana Ámose Komenského. Je to změna mysli, nebo pouhá fraška?

28.3.2024 v 1:25 | Karma článku: 8.84 | Přečteno: 119 | Diskuse

Václav Kunft

Krásná česká královna Viola Těšínská.

O Viole Těšínské je zoufale málo písemných zmínek. Není divu, nebyla příliš významná a manželkou panovníka byla pouze rok. O to víc může pracovat fantazie.

27.3.2024 v 15:05 | Karma článku: 14.74 | Přečteno: 331 | Diskuse
Počet článků 2931 Celková karma 24.69 Průměrná čtenost 868

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...