J. Dietl je pro mne mnohem významnější dramatik než V. Havel

ČT už opět dává po miliónté Nemocnici na kraji města. Není divu, vrcholné Dietlovy opusy mají to, co naopak, chtě nechtě, nemají hry Václava Havla, totiž onu nadčasovost, kterou se odlišují geniální tvůrci od těch průměrných

            Původně měla mít noční směnu doktorka Čeňková.

Těšila se na ni, protože již zcela uvykla nepřirozenému nočnímu životu. Měla to ráda, když ráno přicházívala domů, cítíc se, jako by ji někdo přetáhl palicí po hlavě a stejně tak zbožňovala procitnutí kolem jedné hodiny odpolední, kdy vůbec nevěděla, kdo je a kde je, a chvíli jí trvalo, než sama, bez cizí pomoci, přišla na to, že je doma a že se právě probudila po návratu z noční směny.

Čáru přes rozpočet jí ovšem udělal primář Sova.

Včera, hned po vizitě ji zatáhl do opuštěného kouta vedle sesterny, ze které se ozývalo povykování vrchní sestry, a tam se jí bez okolků zeptal: „Vy máte zítra noční směnu, že ano? Nemýlím se, že ne?“

„Ano, mám. Ale to se ví přece dobře už dva týdny,“ odpověděla doktorka Čeňková.

„Vezmu si ji místo vás, když dovolíte,“ vypálil na ni rovnou primář Sova.

„Ale já..., vůbec mi nevadí, že mám noční, počítala jsem s tím, že se nevyspím, a pak..., za noční jsou přece příplatky,“ odpověděla rozpačitě doktorka Čeňková.

„O peníze se nebojte, nepřijdete o ně. Zvýším vám prémie, ale je to jen mezi námi,“ uklidnil primář Sova zaskočenou doktorku Čeňkovou a dodal, „takže dohodnuto. Zítra budu mít noční já.“

O pravém důvodu, proč chce jít na noční, se primář Sova samozřejmě nezmínil, ale nebylo jej těžké uhodnout. Vzhledem k pokročilému stádiu alkoholismu svého syna, doktora Sovy ml., se doma příliš nevyspal, kdežto noční služba byla jeho, nyní v podstatě jedinou, šancí, jak aspoň trochu zmírnit spánkový deficit.

Však taky hned na začátku noční bleskurychle svlékl své bílé kalhoty, praštil sebou na dvě křesla, která srazil k sobě a přikryl se kusem velkého igelitu, který našel mezi věcmi doktora Štrosmajera a okamžitě usnul.

Spalo se mu dobře a tvrdě, jenže v jednu hodinu v noci jej vzbudil nejmladší rodu z Hamrů.

„Soudruhu předsedo, tedy vlastně primáři!

Vstávejte, máme příjem!“ zatřásl nejmladší Hamr primářem Sovou.

Primář Sova byl okamžitě na nohou.

„Už tam běžím!“ řekl a jak si předtím bleskurychle svlékl své kalhoty, tak si je teď zase bleskurychle natáhnul.

„Je to nějaký chlap. Přivezla ho plechová kavalerie. Tvrdí, že spadl z velkého sedla a že má zlomenou nohu,“ informoval nejmladší Hamr primáře Sovu, když chvátali potemnělou nemocniční chodbou na příjem.

„Takových tady bylo, co tvrdili, že mají zlomenou nohu, a pak se ukázalo, že to není noha, ale ruka,“ pronesl primář Sova, který již byl docela čilý.

Ukázalo se, že nejmladší Hamr nelhal, na příjmu opravdu ležel, pohodlně uveleben, jakýsi chlap.

„Koukám, že jste na mě dva!

Tak prosím, soudruzi, jen do toho!“ zvolal ten chlap, když spatřil nejmladšího Hamra a primáře Sovu.

„Co je vám?“ otázal se jej přísně primář Sova.

„Mám zlomenou nohu. Pravou,“ odpověděl chlap.

„To by mohl říct každý, chacha!“ odbyl ho rázně primář Sova.

„Ale já ji mám opravdu zlomenou. Spad jsme z velkýho sedla,“ odpověděl chlap.

„Chcete říct, že víte, jak vypadá zlomená noha?“ uhodil na něj primář Sova.

„Heleďte, nechejme těch okolků, soudruzi, a přejděme rovnou k věci.

Asi vás bude zajímat, jak se jmenuju,“ řekl chlap.

„Ano, to by nás velice zajímalo. Jak se jmenujete?“ zeptal se přísně primář Sova.

„Pláteník. Jmenuji se soudruh Pláteník,“ odpověděl chlap a dodal, „a teď vás asi bude, soudruzi, zajímat, kde pracuji. Dělá se to přece tak při vyšetření.“

„Kde pracujete?

Ale pravdu!“ uhodil na chlapa primář Sova.

„Jsem tajemník okresního výboru strany, soudruzi, jestli vás to zajímá,“ odpověděl chlap.

Primář Sova a nejmladší Hamr se na sebe podívali, načež se primář Sova zeptal: „Kde je ten okres? Na jihu?“

„Na jihu?

Co vás nemá, soudruzi, ten okres je na severu!“ odpověděl chlap a pokračoval, „a teď se vás, soudruzi, zeptám na něco já vás, když dovolíte.

Vaše nemocnice je na kraji města, že ano?“

„Ano, na kraji města. Dál za naší nemocnicí už nic není, jenom pustina,“ přikývl primář Sova.

„Dobře, soudruzi,“ přikývl chlap a pokračoval, „a na radnici sedí co za muže?“

„Jak to myslíte, soudruhu Pláteníku?“ ozval se nejmladší z rodu Hamrů.

„Myslím to soudruzi tak, jestli je poctivej, jestli nekrade, jestli nezneužívá svýho postavení, jestli maká, aby se u vás žilo líp,“ odpověděl chlap.

„Větší poctivec už na radnici sedět nemůže.

A jestli maká?

Páni, ten maká jako divý!

Teď například zbořil domy v historickém centru a postavil místo nich obchodní galerii. I naši nemocnici brzy zboří, protože chce místo ní postavit fungl novou na opačném konci města, teď je tam jenom pole,“ odpověděl primář Sova.

„Hm, to je škoda. Kdyby to byl zloděj, kdyby zneužíval svý postavení, mohli bychom ho vyloučit ze strany, protože do strany nikdo takovej nepatří,“ povzdechl si chlap.

Hovor ovšem dál nepokračoval, protože byl přerušen příchodem doktora Cvacha.

„Pane primáři, ten chlap má zlomenou nohu, dejte mi konečně šanci,“ zaúpěl doktor Cvach.

„Co tady děláte, Cvachu!“ celý zbrunátněl primář Sova při pohledu na doktora Cvacha a rozeřval se, „vy dobytku jeden, kdo vám dal právo rušit inteligentní lidi při rozhovoru?!

Co si vůbec o sobě myslíte, vy blbe jeden?!

Táhněte, ať už vás tady nevidím!“

„Šanci!

Dejte mi šanci!“ zasténal doktor Cvach.

„Nerozumíte česky!?

Ven!

Táhněte ke všem čertům, svině jedna!“ uchopil primář Sova doktora Cvacha za plášť a vyrazil jej z příjmu.

„Kdo to byl?“ zeptal se chlap se zlomenou nohou.

„Ale jeden takový zdejší závistivý hlupák, který nikdy nic nedokázal a tak nám tady všem otravuje život,“ mávl rukou, už zase docela klidný, primář Sova.

„A taky udavač,“ podotkl nejmladší z rodu Hamrů.

„Udavač?“ podivil se chlap.

„Jo, udavač,“ přikývl nejmladší Hamr a pokračoval, „mě teď, například, na jeho udání vyslýchali pět hodin v Bartolomějské. Že prý kdo propašoval na Borech nějakému Havlovi do cely doutníky, jestli o tom prý něco nevím.

,Soudruzi, vždyť já ani nevím, kdo je to ten Havel!‘ musel jsem opakovat pět hodin pořád dokola, než tomu uvěřili a pustili mě domů.“

„A nevíte, jaké má krycí jméno?“ zeptal se chlap.

„To tady vědí všichni. Bureš,“ odpověděl nejmladší Hamr.

„Bureš, Bureš...

Ne, to mi nic neříká, asi pracuje pro soudruhy ze třetí správy, tam nemám nikoho známýho,“ řekl chlap a dodal, „a co bude s tou mojí haksnou?“

„Vypadá, že je opravdu zlomená. Tady inženýr Hamr se vám na ni podívá,“ řekl primář Sova.

„Tady mladej není doktor, ale inženýr?“ podíval se chlap na nejmladšího Hamra.

„Nemějte strach. Mladý je z gruntu, má vztah k půdě. Ten vám to dá do pořádku, ani nebudete vědět jak,“ ujistil primář Sova chlapa.

„No, jak je z gruntu, tak to už jsem klidnej,“ oddechl si chlap.

„Tak se do toho pusťte, chlapče.

A kdyby něco, kdyby byly nějaké komplikace, tak mne nebuďte, potřebuju se vyspat, abych byl fit na vizitu.

Rozumíte?“ podíval se primář Sova na nejmladšího Hamra

„Rozumím, soudruhu předsedo, chci říct, soudruhu primáři!“ přikývl nejmladší Hamr.

Když primář Sova odešel zase spát, zeptal se chlap nejmladšího Hamra: „Heleď se, chlapče, nedělá tady u vás v živočišný, tedy chci říct, u vás na ortopedii nějaká sestřička Ina?“

„Proč se ptáte?“ chtěl vědět nejmladší Hamr.

„Ale to ti je taková historie.

Ina je moje nemanželská dcera, měl jsem ji s jednou soudružkou, soustružnicí, z fabriky tam u nás, na severu. Z toho velkýho sedla jsem spad schválně, abych si zlomil hnátu a trochu si tady poležel. Nechci bejt krkavčí otec jako tendleten Jakub Sklář, kterej emigroval a nechal tady manželku i děti.

Četl jsi v novinách o tom jeho případu?“

„Četl,“ přikývl nejmladší Hamr, ale pak dodal, „jenže Ina už tady nepracuje. Vyhodili ji.“

„Vyhodili?

Kradla pacientům peníze?“ zrudl chlap.

„Ne, ještě něco horšího. Podepsala Chartu,“ ztišil hlas nejmladší Hamr.

„Cože?

Ina?

Chartu?“ zalapal chlap po dechu.

„Jo, chartu. Sčuchla se s Potůčkovýma, těmi třemi disidenty v chalupě.

To víte, mladá holka, a když na ni někdo čeká před nemocnicí v mercedesu, to je pak každé politické školení, jako by hrách na stěnu házel.

Stala se z ní disidentská panička. Chodí si v kožichu a kouří ameriky, tu už byste nepoznal, ta už se s námi, obyčejnými lidmi nebaví. Slyšel jsem, že taky pořádá bytové filosofické semináře,“ ušklíbl se nejmladší z rodu Hamrů.

„Filosofické semináře?!

To dělá tátovi pěknou ostudu!

Ještě, že jsem se k ní nikdy nepřiznal!“ zvolal chlap a chytl nejmladšího Hamra za ruku, „heleď, chlapče, teď už je zbytečný, abych tady ležel.

Pustíš mne domů?

Tam u nás na severu, tam je práce, jak na kostele.

Tady u vás v nemocnici budu našim lidem houby platnej.

Myslíš, že by to šlo?

Ten váš primář stejně chrní jako dřevo, možná si ráno ani nevzpomene, že měl příjem.

Heleď, nechci to zadarmo, to se ví. Jestli někdy pojedeš na sever, řekni, ať budeš kdekoliv, že tě posílá soudruh Pláteník a lidi už budou vědět, snesou ti modrý z nebe.

Tak co?“

„Pustím vás. Jenom my musíte podepsat revers. Pořádek dělá soudruhy, soudruhu Pláteníku,“ odpověděl nejladší Hamr.

„To víš, že ti ho podepíšu!

Kde je?“ zeptal se chlap.

„Tady,“ podal nejmladší Hamr Pláteníkovi revers.

„Já, soudruh Pláteník, tajemník okresního výboru, prohlašuji, že odcházím z nemocnice na kraji města zcela dobrovolně a vzdávám se veškerých majetkových nároků, jakož se i omlouvám za všechna příkoří, která jsem kdy já, nebo strana, jejímž jsem členem, způsobil,“ četl nahlas chlap, aby se nakonec podepsal, „soudruh Pláteník.

Tady to máš.

Takže jsem volný?“

„Jako pták, soudruhu tajemníku.

Odveze vás plechová kavalerie?“ chtěl vědět nejmladší Hamr.

„Jo, jsou to dobří hoši. Naloží mě na kombajn a odvezou domů. Kdepak hochu, bitva o zrno, ta se nikdy neskončí. Ale zdá se mi, že už je slyším. Jo, to jsou oni, už jedou. Pomoz mi, prosím, vyjít ven, před tu vaši nemocnici, na kombajn se už nějak vyškrábu sám,“ poprosil chlap nejmladšího Hamra, který prosbě ochotně vyhověl.

Venku před nemocnicí čekali jen chvilku. Chlap zamával na první kombajn z dlouhé kolony a ten mu zastavil. Bez cizí pomoci se vyškrábal do jeho kabiny a plechová kavalerie se dala do opět pohybu. Nejmladší Hamr se podíval na své náramkové hodiny značky Prim. Nebylo ještě ani půl třetí v noci, a on najednou neměl do čeho píchnout, ale spát, spát se mu nechtělo.