Jak předseda strany Rozumní sám konečně k rozumu přišel

Kam nechodí slunce, tam musí rozum! A teď ho konečně dostal i předseda Rozumných, takže název této strany přestává být protimluvem

            Až do včerejška jsem se považoval za rozumného člověka.

Ostatně měl jsem proto, aspoň, domněle, ty nejlepší důvody, uznejte sami.

Byl jsem předsedou politické strany Rozumní, už to samo o sobě dokazuje, že jsem se musel, chtě, nechtě, považovat za rozumného člověka.

Taky se mi podařilo napsat spoustu pěkných písniček, které se druhdy hrály každý den v rádiu, a byl jsem to já a nikdo jiný, kdo zavedl poprvé zavedl, podotýkám, že v celosvětovém kontextu, do rockové hudby dvanáctitónovou řadu!!!

Aby toho nebylo málo, vedle všech těch argumentů, které mne nutily myslet si o sobě, že jsem rozumný člověk, byl zde argument rozhodující a nepopiratelný a totiž ten, že ač již senior, najezdil jsem v autě ročně sto tisíc kilometrů.

Ano, slyšíte a čtete dobře, sto tisíc kilometrů jsem najezdil ročně v autě, ač senior neboli starobní důchodce!

Co charakterizuje rozumného člověka víc než to, že jezdí bez přestání v autě?

Člověk zručný (homo habilis), ani člověk vzpřímený (homo erectus), o neandrtálci ani nemluvě, v autě nejezdili, kdežto člověk rozumný jezdí už jen v autě.

Ano, mohl jsem si právem myslet, že jsem rozumný člověk, ačkoliv pravý opak byl pravdou, které jsem dnes pohlédl do očí...

Jako každé ráno, pocítil jsem i před několika málo dny nutkavou potřebu sednout si do auta a někam jet, nikam konkrétně, prostě jenom jet, točit volantem, radovat se z jízdy, opájet se tím, jak mne auto na slovo poslouchá a taky si poslechnout svoje písničky, které si vždy v autě pouštím.

Nevzpouzel jsem se nijak této zcela racionální potřebě, naopak, rychle jsem spěchal do svého milovaného auta, aby už mohl vyjet, abych se mohl zařadit do onoho nesmírného proudu, který každý den, každou hodinu zaplňuje všechny silnice, mohutného proud aut, v nichž sedí lidské bytosti, stejné lidské bytosti jako já, bytosti, kvůli kterým jsem psal své písničky, aby se jim lehčeji a veseleji žilo.

Spěchal jsem samozřejmě na D1 jako každý automobilista, přitahován k ní sílou takřka magickou. Nedojel jsem za dvě hodiny v prázdninové koloně ani na pětatřicátý kilometr, když mne začalo něco škrábat na zádech. Sjel jsem proto na nejbližší odpočívadlo, vyběhl z auta a běžel k takovému vzrostlému stromu (myslím, že to byl habr, ale zcela jistý si tím nejsem), abych si o něj mohl podrbat záda.

Bohužel jsem se ale drbal tak, že jsem ztratil auto na chvíli z dohledu, a když jsem se otočil, bylo auto fuč!

Někdo zřejmě naskočil do mého otevřeného auta a odjel s ním!

„Moje auto!

Moje milované auto!“ bylo mi, jako by mi někdo vyrval srdce.

Zůstal jsem ovšem nejen bez auta, ale i zcela bez prostředků a dokladů, i mobilu, to všechno zůstalo v autě!

Co teď?

Zkusil jsem poprosit nějaké lidi, co byli na odpočívadle, zda by mne neodvezli do zpátky do Prahy, vzdálené jen pětatřicet kilometrů.

Nikdo mne nevzal, jen jeden mi poradil, ať zkusím stopovat.

Ale jak se dostat na druhou stranu dálnice, směrem na Prahu, to už mi neporadil.

Nezbylo mi, než jít než pět kilometrů pěšky k nejbližšímu mostu přes dálnici, abych se dostal na druhou stranu. Tam jsem stopoval, ale nikdo mi nezastavil. Všichni jen nepřítomně hleděli před sebe a přitom spousta lidí byla v autě sama, klidně bych si mohl sednout vedle řidiče na prázdné sedadlo.

Nakonec mi zastavila nějaká paní.

„Ukradli mi auto, potřebuji se dostat do Prahy, kde jsem trvalým bydlištěm!“ vyhrkl jsem na ni.

„To jsem vám chtěla říct!

Musíte jít pěšky, nikdo vám nezastaví. Vypadáte jako uprchlík, já se vás taky bojím, nezlobte se!“ vyhrkla zase ona a než jsem se nadál, byla fuč.

„Já nejsem uprchlík!“ volal jsem za ní, ale pochopitelně zbytečně.

Zkoušel jsem to asi ještě dvě hodiny, a pak konečně pochopil, že mi nezbude nic jiného, než jít pěšky.

Vyrazil jsem tedy a za dva dny opravdu došel až k Hlávkovu mostu, který jsem tolikrát přejížděl v autě a nyní, poprvé ve svém životě, měl jsem jej přejít i pěšky, abych se konečně mohl dostat domů, když jsem ještě předtím nahlásil krádež auta na polici.

„Takovejch jako vy je!

Jako much!

Nechaj auto nezamčený a pak se divěj!“ řekl mi policista.

Byl jsem tedy ve stavu značně zbědovaném, když jsem vkročil na Hlávkův most. A jak vám tak nějak po něm jdu, najednou si všimnu, že na Hlávkově mostě jsou nějaké sochy.

„Pane bože, vždyť to je Štursa!

Jasně, že Štursa, kdo jinej by to moh’ bejt?!“ vydechnu úžasem, protože sochy na Hlávkově mostě jsou opravdu od Štursy!

Něco tak krásného jsem už dlouho neviděl!

Jdu od sousouší k souší a obdivuji každý detail.

Když vám někdo bude tvrdit, že Štursa je sotva průměrný eklektik, tak mu nevěřte!

Štursa je génius, sám jsem se o tom přesvědčil na Hlávkově mostě.

Tolikrát jsem jel přes Hlávkův most a nikdy jsem si nevšiml, že jsou na něm sochy, až teď, když jsem šel po něm pěšky.

A ta krása mne tak oblaží a povzbudí, že začnu mávat na projíždějící auta a ukazovat na sochy, aby se lidé, kteří v nich sedí, taky potěšili tou krásou. Ale nikdo pochopitelně nezastaví, všichni jedou dál, nikoho žádné sochy nezajímají, nikomu se nechce vystoupit z auta, nikdo neopustí svoji komfortní zónu.

Ale ten nejemociálnější zážitek mne teprve čeká.

Na konci Hlávkova mostu, když jej konečně přejdu, jsou totiž nějací hudebníci. Něco hrají, ale kvůli autům, je není ani trochu slyšet.

Musím přijít hodně blízko, abych si poslechl, co hrají, abych ztuhl tak, že by se ve mně krve nedořezal.

„To je přece moje sonáta pro violoncello a klavír!

Moje nejlepší dílo!“ vydechnu úžasem, když poznám, co hrají!

Ale ta zpropadená auta pořád jezdí a tak moje geniální dílo zaniká v nepřetržitém hluku.

Zase mávám na auta, aby zastavila, aby v tichu mohla vyniknout moje hudba plná nádherných kontrapunktů, aby se lidi touto hudbou osvěžili, ale zase nikdo nezastaví, zase všichni někam pospíchají. A v tu chvíli začnu ta auta, která zabíjejí mojí hudbu, nenávidět, a začnu nenávidět i lidi, kteří v nich sedí.

„Proč nezastaví, aby si poslechli moji hudbu?!“ hrozím jim už zaťatou pěstí, ale ani to nepomáhá.

Nakonec toho nechám a zkasíruji aspoň ty hudebníky, když se představím jako autor oné skladby, kterou právě hráli. Trochu mě to povzbudí, ale mého hněvu na auta, která jako by jezdila pořád dokola v nějakém bludném kruhu, nezbaví.

Nějak už se došourám domů a doma mě přepadne hrdost. Hrdost na těch pětatřicet, nebo vlastně ještě víc kilometrů, které jsem právě urazil pěšky za tři dny, jsem na ně hrdější než na těch sto tisíc kilometrů, které ujedu ročně v autě, protože to by dokázal každý.

Ale i kdybych ušel jen pouhý kilometr, nemoha takřka chodit, je to pořád víc, než těch sto tisíc kilometrů.

A v tu chvíli jsem pochopil, jaký jsem hlupák, že jsem všude jezdil autem a nechodil pěšky.

„Už nikdy nesednu do auta!

Budu jen chodit pěšky, abych vnímal všechny krásy světa!

Kdo jezdí autem, je hlupák, a taky nekulturní hovado, to největší hovado pod sluncem, protože hlukem zabíjí moji hudbu, kterou hrají hudebníci na Hlávkově mostě!“ slíbil jsem si a teprve v tu chvíli jsem se já, předseda Rozumných, a přitom celoživotní hlupák, na stará kolena konečně přišel k rozumu, protože jsem pochopil, že i já jsem byl až do této chvíle přesně takovým hovadem.

P.S. Už jsem do programu strany Rozumní zapracoval požadavek na zákaz osobních automobilů a taky motocyklů pro všechny zdravé lidi od 18 do 50 let, včetně žen, jakož i pro osoby vážící víc než metrák. Konečně tak máme v programu něco skutečně rozumného, kam se na nás teď hrabe Trikolóra!