Zaplaťpánbůh za každý den bez eura!

Zaplať samozřejmě českými korunami, ať už je měnová politika ČNB, jak chce mizerná a diletantská, až se tomu ani věřit nechce

            Zatím ještě spím.

Můj spánek je hluboký a klidný. Kdybyste mne teď zatahali za ucho, nemrknu ani okem, a budu spát dál, nevytržen ze svého spánku takovou drobností, jako je zatahání za ucho.

Ale nejsem chorobný spáč, narkoleptik.

Stačí mi bohatě osm hodin spánku denně, víc nepotřebuji.

V osm hodin večer zavřu svoji směnárničku, takový malý kutloch, který jsem zdědil, a který se nachází v příjemně zapadlé uličce, úzké tak, že se jim dva policisté jdoucí vedle sebe protáhnou, a v deset hodin jdu už na kutě. A v šest ráno vyskočím, čilý jako rybička a běžím zase otevřít svoji směnárničku, abych si v ní vydělal na chléb vezdejší.

Z toho jasně vyplývá, že spím skutečně jen osm hodin denně, jakkoliv jsem zdatný spáč, protože ve směnárničce pro samou práci nevím, kam dřív skočit, natož abych si tam dával šlofíka. Ulička je zapadlá, ale lidé o mně dobře vědí, řadí se poslušně do fronty u okénka sotva otevřu. Jednak si dávám záležet na marketinku, a jednak mám rozumnou produktovou strategii, mé kurzy prostě dokážou lidi oslovit tak, že se všichni ke mně rádi vracejí vyměnit si své peníze a svou dobrou zkušenost se podělí i na sociálních sítích..

„Tak jsme tady zase, pane Karle!“ říkají přes sklo, protože moje směnárnička se jmenuje U Karla, „u vás je radost měnit!

U nikoho jiného bychom už neměli!

Tuhle nám dejte eura za padesát tisíc korun, jedeme do Polska, do Čenstochové a Wadovic!“

Prostrčí mi otvorem padesát tisíc korun a já je vyměním za eura k jejich plné spokojenosti.

„Prosím, vaše eura!

Račte si je přepočítat, na pozdější reklamace nebude brán zřetel,“ upozorním je.

Ale lidé jsou nadšením bez sebe.

„Není třeba, pane Karle!

Vy jste prostě směnárenský génius!“ strkají si prachy rovnou do peněženky nebo do kapsy.

A tak to jde celý den, ani na chvilku se nezastavím.

Přijde taková shrbená babka, tašku plnou peněz, sotva ji vidím, a to mám okénko hodně nízko, jen metr nad zemí, někteří vysocí lidé, učinění hromotluci, musí pořádně ohnout hřbet, když si chtějí výhodně vyměnit peníze.

„Vnouček jede do Bulharska na dovolenou, k moři. Ráda bych mu přilepšila, pan farář, říkal, že nejlepší kurz máte vy, že tak dobře nevyměním ani u něho, víte, já už se na ten internet moc nedívám, protože nepoznám, co je dezinformace a co ne.

Mohl byste mi, pro vnoučka, dát tři tisíc eur v použitých pětieurovkách, když nám tu pětistovku zrušili?“ ptá se babka.

„Jasně, babičko.

Ukažte, kolik toho máte v tašce, jestli vám to bude stačit,“ řeknu a babka mi začne prostrkovat otvorem okénku peníze, které vyndává z tašky.

„Vzala jsem to, jak mi to přišlo pod ruku.

Je to skoro celý můj měsíční důchod, něco jsem nechala pošťačce jako tringelt. Víte, bydlím na takové samotě u lesa, chudera musí jít ke mně pěšky,“ vykládá babka, zatímco já kontroluji bankovky, zda nejsou falešné, „ani nevíte, jak jsem ráda, že nemáme to euro, protože by to bylo jenom na ošteru, řekněte sám!

Byli bychom zadluženi až po uši a ještě bychom museli přispívat jižnímu zónu eurozóny na jejich důchody!

Vy už jste viděl někdy nějakého Řeka nebo Itala pracovat?

Já tedy ještě nikdy a jsem už na světě nějaký ten pátek!

Já, když jezdila s nebožtíkem mužem ještě na dovolenou do Řecka nebo do Itálie, tak tam nikdo nikdy nepracoval, jenom se vymlouval, že je horko!

A my bychom jim přispívali na důchody, a to už nemluvím o Albáncích!

A Němci?

Němci by nás jen za živa dřeli z kůže!

Všichni němečtí Turci by si jezdili v mercedesech a my jenom ve škodovkách!

Ani nevíte, jak jsem ráda, za každý další den bez eura, kterého se dožiju.

Já vám říkám, že kdyby zavedli euro, tak v tu ránu natáhnu bačkory, protože v takovém světě už se nebude chtít žít a to ještě pamatuju měnovou reformu ve čtyřiapadesátém, úplně by mi to znehodnotilo důchod!“

To mi vykládá babka, a já si sliním prsty a počítám pětieurovky, až je mám opravdu spočítané.

„Tak, tady to máte, babičko.

Tři tisíce eur v použitých pětieurovkách pro vnoučka na dovolenou do Bulharska a tady vám vracím ještě osm tisíc,“ podávám babce peníze.

„Osm tisíc?“ spráskne babka ruce, tváříc se vyděšeně, „co já s tím budu dělat?

Vždyť zítra mi zase přinese pošťačka důchod!

Já s e z těch peněz na stará kolena dočista zblazním, a to jsem jenom celý život dřela v družstvu!“

„Můžete je poslat na umoření státního dluhu,“ poradím ji.

„Panebože, že mě to nenapadlo hned, děkuji, že jste mi to poradil“ děkuje mi babka a jistě by mi za to políbila i ruce, kdyby jí v tom nebránilo sklo.

A sotva se babka odbelhá, objeví se další zákazník a po něm další, a ještě v osm hodin večer, když zavírám, chtějí lidé vyměnit peníze, ale já jim vysvětlím, že už zavírám, že si musím taky odpočinout, trochu se prospat, ať přijdou až ráno.

Teď ještě spím. Až se probudím, bude už další nový den bez eura. Proto spím tak klidně, protože vím, že takových dní bude ještě hodně.

Jediné, co by mne mohlo zahubit, je zrušení hotovosti, ale na to nemyslím, už jsem naučil na tonemyslet. Beru každý další den bez eura tak, jak přijde, jsem za to vděčný. A ani se mi o tom nezdá, že už zrušili hotovost, já jsem bez obživy, nebudím se v noci zbrocený studeným potem a na smrt vyděšený.

Naopak, zdá se mi každou noc, že jsme vystoupili z EU.

Ulice jsou plné lidí, kteří se radují, objímají, slzí a přitom všem ještě mávají českými vlajkami a největší českou vlajku mává nějaký pan Rozsíval, ta vlajka je přece celé nebe, takže není vidět žádných dvanáct hvězd.

„Kvíííííííííí!

Kvííííííííííí!

Kvíííííííííí!“ kvičí mi právě budík.

Těch osm hodin spánku uběhlo jako voda, je tady další den bez eura, vzhůru do práce!