Sucho mění Česko rychle a o to jistěji v poušť. Může za to klimatická Gréta?

Začaly prázdniny a sucho se prohloubilo, nejspíše kvůli tomu, že o tradičních protestních pátcích je všude ticho. Ano, nejspíše je stále větší sucho jen kvůli tomu, že teď o prázdninách nemá klimatická Gréta jak protestovat.

            V pracovně ministra zemědělství bylo celkem těsno.

Aby ne, vždyť se v ní sešli největší vlastníci půdy v zemi, nehledě na to, že sám ministr byl již od dob svého, třebaže již dávno rozvedeného manželství, dosti hřmotné postavy.

            Nebyl ještě ani sedm hodin ráno, když ministr zemědělství sdělil, nad sklenicí dobré pramenité vody (bůhví, kde ji sehnal, ale lidé jako on dokážou sehnat všechno, i když nic není), přítomným následující: „Pánové, říkám pánové, protože mezi námi není osoba žádného jiného pohlaví než mužského, budu k vám docela upřímný. Tentokrát nejde už jenom o motýle, tentokrát jde o nás samotné.“

            „Jak to myslíte, že jde o nás samotné?

            Proto přišel Ježíš Kristus na zem, aby nás spasil.

            A vy říkáte, že jde o nás samotné?“ zeptal se arcibiskup D., který zde byl za církev.

            „Hned vám to vysvětlím.

            Hned,“ řekl ministr zemědělství a vskutku se hned pustil do vysvětlování, „jde, pánové, o to, že pokud bude pořád takové sucho jako teď, změní se naše krajina v poušť. Tentokrát skutečnou poušť, a půda, kterou vlastníme, kterou obhospodařujeme, protože na ni bereme dotace, ztratí veškerou cenu.

            Chápete?“

            Všichni chápali. Chápali až moc dobře. Ale ne všichni ztráceli naději.

            „Co kdybychom změnili způsob hospodářství?

            Co kdybychom přece jen začali brát větší ohled na půdu a na krajinu?

            Neutužovali půdu, nepěstovali jenom řepku a kukuřici, chovali se jako dobří hospodáři, atd. atd., víme, přece všichni, jak tady jsme, co to znamená ohleduplně hospodařit, i když nám v tom ekonomické tlaky doteď bránili.

            Heleďte, co se mě týká, já můžu začít takto hospodařit třeba hned.

            Já teď koupil nějaké teplárny, takže mám, takříkajíc, diverzifikované portfolio, to, co případně ztratím, protože budu hospodařit ohleduplně, to naženu v teplárnách.

            A zrovna taky tady Babiš.

            I ten to může dohnat jinde, no ne?“ řekl miliardář Stykač, majitel patnácti tisíců hektarů půdy.

            Ale ministr zemědělství učinil tak zoufalé gesto, že nemusel k němu ani nic dodávat, jak bylo výmluvné, ale přesto řekl: „Už včera bylo pozdě, pánové!

            Jediné, co můžeme za této situace ještě dělat, je urychleně prodat veškerou zemědělskou půdu, kterou vlastníme. Co se dá, na stavební pozemky, zbytek i pod cenou, protože pak už nám zůstane jen bezcenná poušť. Moje ministerstvo vám v tom samozřejmě vyjde maximálně vstříc.

            To zatracené sucho jen tak nepřestane a investice do zavlažování se nám nevyplatí, nemluvě o tom, že není ani čím zavlažovat, naše republika se ocitla na pokoji vyschnutí a pokud bude vůbec nějaká voda, tak všechna půjde do kanálu Dunaj-Odra-Labe, aby se investice do něho vrátila aspoň za sto let!“

            „Vyschnutí?

Hrozí nám?“ polkli všichni na prázdno a Babiš zaúpěl, „je-li to tak, tak to nám nepomůže ani, když zamakáme!

A co motýle?

Co bude s nimi?“

Nastalo ticho, v němž všichni horečnatě počítali, kolik mohou utržit za zemědělskou půdu, přičemž tyto výpočty je přece jen tak uklidnily.

Ne tak ovšem arcibiskupa D., který byl, již z podstaty věci, duchovně založený člověk.

            „Pánové, neztrácejme naději!

            Budu se modlit k samotnému bohu, aby k tomu nedošlo, aby se naše půda, kterou vlastníme a kterou obděláváme, neproměnila v poušť.

            Bůh mne jistě vyslyší, vždyť jsem kardinál!“ zvolal arcibiskup D., ale nikdo z přítomných nevěřil, že to pomůže, všichni věděli, že je to konec, definitivní konec.

            Chvíli stáli, ohromeni tím o kolik by přišli, kdyby přece jen bůh arcibiskupa D. vyslyšel, ale pak se všichni rychle rozběhli, aby ještě stihli prodat, co se dá, i arcibiskup běžel, sám nevěděl, proč vlastně, a připadal si ve svém obleku opravdu jako v pekle, takové bylo všude kolem neodbytné sucho, zrovna jak na poušti, kde Kristus strávil plných čtyřicet dní bez vody, ale to byl Kristus.