Seděly jsme s Kačkou na kafi a já ji utěšovala, jak jen mohla, protože Kačka měla velké trápení.
Po třetím kafi se Kačka konečně usmála.
„Díky, Beátko, už je mi líp, jsi moc a moc hodná.
Ani nevíš, jak jsem ráda, že se mi povedlo dostat tátu konečně do nemocnice.
Tobě to můžu říct, ty jsi skutečná demogratka a to tvoje přání k tátovým narozeninám bylo fakt moc fantastický a hlavně upřímný, fakt, že jo,“ řekla Kačka, napila se kafe a pokračovala, „táta měl jít do nemocnice už dávno, ale ti zmrdi kolem něho tam tátu nechtěli ani za nic pustit.
Marně je máma prosila na kolenou, aby tátu poslali do nemocnice.
,To nejde, to by bylo neetické, to by bylo přes čáru, nejsme novináři, kteří mají radost z toho, že je pan prezident nemocný!’ odpálkoval ji pokaždé, však víš, kdo odpornějšího a hnusnějšího buzeranta jsem ještě neviděla, že mám mezi nimi v Londýně spoustu přátel.
Kolikrát máma plakala do telefonu, že neví, co má dělat, že má o tátu strach, ať mu aspoň zkusím já domluvit, když studuji tu kulturní antropologii.
Jenže s tátou je potíž, je to tvrdá palice, to víš kolíňák, v Kolíně se tvrdým palicím prostě daří.
Ale nemysli si, Beátko, tátovi nejde o to, aby měl pravdu jen on, a nikdo jiný. Táta nelpí na tom, že musí mít pravdu jen on, jako třeba Klaus, tátovi jde hlavně o to, aby neměli pravdu novináři.
Vzpomínáš na Peroutku?
Táta by klidně přiznal, že žádný článek Hitler je gentleman neexistuje, jenže když totéž tvrdili novináři, tak on musel trvat na svém, že to Peroutka skutečně napsal, protože jinak by měli novináři pravdu.
A když novináři psali, že je táta nemocný, tak táta, aby neměli pravdu, předstíral, že je dokonale zdravý, aby novináři zase neměli pravdu. To je hlavní smysl jeho života, dokazovat, že novináři nemají pravdu, že jsou žumpa, to ho ještě drží na nohou.
Ale když máma proplakala naposled do telefonu celou noc, musela jsem z Londýna přiletět a vyrvat tátu ze spárů těch hyen a pak ho taky přesvědčit, že musí do nemocnice.
,Na rekondiční pobyty do nemocnice chodí i absolutně zdraví lidé.
Zrovna teď jsme to učili na univerzitě, psala jsem o tom esej, přece bych ti nelhala’ zalhala jsem mu a neměla jsem s tím žádný problém, v tomto jsem po něm.
Ale nebýt té lži, že do nemocnice na rekondiční pobyt chodí i zdraví lidé, tak bych tátu do nemocnice nedostala a nepustila by ho tam ani ta buzerantská sketa.
Táta si teď hezky pohoví, absolutně odpočine na pár dní od politiky. Vyjednala jsem i, aby tam k němu pustili jen mě a mámu, doufám, že ten buzerant nebude teď psát ty svoje posrané tweety, navíc tam dohlédnou i na tátův pitný režim.
Bude to, jako by byl na Vysočině na chalupě, co jsem se tam za ním jako malá najezdila!
Donesla jsme mu i tam pár knížek, táta strašně rád čte, myslím, že se mu z nemocnice ani nebude chtít.“
„Ty jo, Kačenko, tys mu tam opravdu nechala nějaké knížky?
Aby jenom četl a nic nedělal?
A jaké, prosím tě!“ chytla jsem nadšeně Kačku za ruku, tak mě to potěšilo.
„Hlavně Tokarczukovou, když dostala tu Nobelovu cenu.
Myslím, že by se tátovi mohlo líbit, na Hradě se k ničemu takovému nedostane, tam před ním knížky schovávají, prý aby si nekazil oči a nepadala mu zbytečně hlava.
Jak já toho buzeranta nenávidím!“ Kačce ztvrdly rysy a její obličej potemněl, takže byla ještě víc než kdy jindy podobná svému tátovi.
„Zůstaň tak, Kačko, musím si udělat s tebou selfíčko!“ zatleskala jsem nadšeně a úplně zapomněla na to, že se mi mobil vybil už před půl rokem a od té doby je docela mrtvý.