Na Nový rok o slepičí krok. Blíž do blázince

Všichni tam musíme.Do blázince. Respektive tam už dávno všichni jsme. Protože co jiného je dnešní svět než už jen blázinec?

            „Nejsem si vědom toho, že bych na silvestra něco zanedbal. Slavil jsem jej důkladně jako každé jiné předešlé roky. Předně jsem už hned ráno zapnul televizi a první salva smíchu nedala na sebe dlouho čekat. Přepínal jsem z programu na program a smál se jako urvaný.

            Ale samozřejmě, že jenom smích na silvestra není všechno a tak jsem hleděl, abych měl vždy něco na zub, nějakou drobnost, ať už jednohubku, chlebíček, brambůrky, oříšky, prostě byla toho spousta a nemá snad ani smysl to všechno vyjmenovávat.

            Bavil jsem se dobře, jíst jsem měl taky co, takže to zbývalo už jen pořád něčím zapíjet. Ani v tomto ohledu jsem nic nepodcenil, neustále jsem doplňoval tekutiny, rum, becherovka, fernet, víno, pivo, prostě taková klasická silvestrovská všehochuť ,hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo!‘

            ,Ale nejen žrádlem, chlastem a televizí je člověk rozumný na silvestra živ!‘ uvědomoval jsem si dobře a tak jsem první petardu odpálil přesně ve čtrnáct hodin, tedy ve chvíli, kdy do konce roku zbývalo již jen pouhopouhých deset hodin, tedy ne víc než jen šest set minut.

            Následně jsem petardy odpaloval v pravidelném desetisekundovém intervalu, abych touto čestnou salvou vzdával náležitý hold odcházejícímu starému roku. V sedmnáct nula nula jsem k tomu připojil, za neustálého popíjení a pojídání, aniž bych vypnul televizi, kde už byla ta největší sranda, ohňostroj o délce pěti minut, který jsem pak opakoval každých patnáct minut.

            Zdálo se tak, že všechno je na dobré cestě. S přibývajícím časem jsem byl přežranější, opilejší a v důsledku toho i veselejší, jak se sluší a patří na silvestra, od 21. hodiny a 11. minuty byly už smích a mé veselé výskání nepřetržité až do posledních deseti sekund starého roku.

            V tu chvíli jsem v rámci možností zvážněl a začal, byť ztěžka, odpočítávat: ,Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, hurá!‘

            Pak už jen stačilo jednou rukou odzátkovat šampaňské a druhou rukou odpálit speciální půlnoční ohňostroj, který si nijak nezadal s výbuchem supernovy. Na základě předchozích mnohaletých zkušeností jsem věděl, že nejlepší je, když poslední, co si ze silvestra pamatuji, je novoroční přípitek, tak jsem se podle toho letos pochopitelně zařídil i letos, co jsem dělal, nebo nedělal poté, co jsem vytáhl na ex tři flašky Bohemia sektu, nevím.

            Ale pak se na nový rok probudím ve dvanáct a nic!

            Chápete?

            Nic!

            Otevřu dychtivě oči, hledím kolem sebe a nic. Vůbec nic mi nepřipadá nového, všechno je staré, to znamená pořád stejné, jako by nebyl nový rok, jako by se nic zásadního a podstatného vůbec nezměnilo, jako by ani ze mě neměl být od té chvíle díky novoročním předsevzetím docela jiný, v mnoha ohledech lepší člověk.

            Nevěřil jsem tomu, ale přece byl Nový rok, jenže ne takový, jako minulé roky, kdy bylo všechno nové a nepoznané, kdy změněný rok letopočtu působil jako neprobádaný kontinent, jako pustina, v níž chybí veškeré výdobytky civilizace a proto je tolik vyhledávána turisty, byl úplně stejný jako ten rok, který se právě skončil, a sám jsem jeho konec přece viděl a zažil, kdy jsem cítil totéž, co cítím i nyní, místo toho, abych cítil něco nového.

            Nerozumím tomu.

            Dělal jsem všechno stejně jako minulé roky, důkladně a poctivě, nic jsem neponechal náhodě, tolik petard a ohňostrojů odpálil a přece pro mě nový rok není nijak nový!

            Co je to se mnou?

            Jsem snad duševně chorý?

Nebo mám aspoň nějakou poruchu chování?

Vždyť já byl vždy tak veselý a optimisticky člověk, vodňanskému kuřeti bych bez pádné příčiny neublížil a teď toto, jako bych byl nějaký vyvrhel!“ lkal jsem u respektovaného psychologa, jehož pomoc jsem v odpoledních hodinách nového roku vyhledal, protože se mi na tomto roku nic nového nezdálo.

„PMS můžeme u vás, díky bohu, vyloučit, takže to bude u vás nejspíše o hlavě, protože všechno, co není důsledkem PMS, je zpravidla o hlavě. Chci tím říct, že máte špatně nastavenou hlavu, a proto nejste schopen vnímat nový rok jako ostatní normální lidé, totiž spatřovat v něm něco opravdu unikátního a nového, jakýsi dějinný zlom, abych tak řekl, nebo rovnou geologický převrat.

Je tedy potřeba si nastavit hlavu tak, abyste nový rok vnímal opravdu jako nový rok, nejspíše u vás došlo k nějakému nečekanému zkratu, jestliže jste se připravoval na nový rok stejně jako minulé roky a přesto nejste teď schopen vnímat právě to, co dělá tento nový rok, jehož první hodiny máme už šťastně za sebou, novým rokem.

Nejvhodnější by pro vás byla půlroční intenzivní terapie, během které byste ke mně docházel dvakrát týdně. Pokud se bude vše dařit a nenastanou nějaké komplikace, mohl byste někdy kolem letního slunovratu začít vnímat tento rok skutečně jako nový, a tak si to ve druhém pololetí konečně pořádně užít samozřejmě už s výhledem na přivítání dalšího nového roku.

Nicméně vás musím upozornit, že tato terapie je poměrně bolestivá, protože myšlení, bohužel, stále bolí.

Tak co, mám vás zařadit do programu psychické adaptace na nový rok?“ navrhl mi psycholog řešení mého psychického problému.

„Zařaďte.

Co mi zbývá, přece nebudu žít a uvažovat v novém roce postaru, všem, i dětem na posměch, i když to bude bolet,“ přijal jsem psychologovu nabídku.

„Dobře, další schůzku si dáme na Tři krále, ve dvanáct nula nula. Přineste si sebou myrhu, zlato a aspoň dva tisíce na tříkrálovou sbírku,“ sdělil mi psycholog.

„To se mi líbí!“ zvolal jsem pln naděje, protože to všechno, zlato, myrha i ty dva tisíce, vypadá vzhledem k mému problému velmi nadějně.

Teď už věřím, že se ho, nebudu-li se bát bolesti, před níž mě psycholog varoval, půjdu-li jí vstříc, zbavím jednou provždy a příští nový rok už pro mě bude zase tím, čím pro mne až dosud byly všechno nové roky předešlé bez jediné výjimky, gejzírem neopakovatelných inovací, vnějších i vnitřních, makro i mikrokosmu, o mé vlastní duši ani nemluvě.