Jak se Karel kvůli bulharským strojvedoucím a Čunkovi málem nestal nejlepším sportovcem

Revoluce spuštěná na železnici způsobila mnoha cestujícím, a nejen těm, nemalé zažívací potíže, jak dokazuje i následující historická freska, která má shodou okolností tytéž projímavé účinky

            Je mi to hanba, takto to veřejně přiznat na plnou hubou, ale posledního půlroku jsem nedělal téměř nic jiného, než jen četl knihy, většinou náboženského charakteru. Ke konci loňského roku se však v našem kraji objevili Bulhaři, říkalo se dokonce, že to jsou strojvedoucí.

            Jelikož se mi v tom adventní čase četba knih, respektive porozumění psanému textu již docela zprotivilo, využil jsem Bulhary jako tu nejvhodnější záminku k tomu, abych navštívil Čuňka, přeptal se ho, co všechno ví o těchto Bulharech, a tak se konečně odpoutal od knih, v jejichž osidlech jsem uvízl.

            „Nikdo neví, proč sem přišli a co tady dělají,“ řekl mi však Čuněk, když už jsem seděl v jeho prostorné kanceláři, odkud byl skvělý výhled na naše krajské město.

            „Prý jsou to strojvedoucí,“ řekl jsem.

            „Prý. Prý jsou to strojvedoucí. Ale viděl někdo někdy sedět Bulhara v lokomotivě?“ pokrčil Čuněk rameny a dodal, „abych se přiznal, to už vím víc o Etiopanech. Byl jsem to totiž já, kdo v roce 2007 předal Hailemu Gebrselassiemu, jako místopředseda vlády, vzácný dar, pouzdro na navštívenky.“

            „Jo, vždy když dávali Haileho v České televizi, tak jsem ani nedýchal. Je to sice trochu nefér, říkat to zrovna tady, ale Zátopek je proti němu úplná hadra.“

            „Proč by to bylo nefér?

            Vždyť je to pravda, Vlasovci taky bojovali celou válku na straně Němců, nedávno jsem o tom četl v jednom článku o falšování historie,“ mávl Čuněk rukou a najednou zvážněl, „ti Bulhaři mi fakt nejdou do hlavy.

            Ještě aby se kvůli nim nestal Karel nejlepším sportovcem!

            Víš, jednou jsem ho už o to, i když ne vlastní vinou, připravil. Byla to taková zapeklitá historie, ale Karel to přijal sportovně, vždyť je taky nejlepší sportovec.

            Ale kdyby se teď kvůli Bulharům nestal zase nejlepším sportovcem roku, co by si o mně pomyslel?

Říká se přece, že jsem ty Bulhary sem dotáhl já.“

            „Jo, to se říká. Ale nikdo tomu nevěří, ty přece nemáš důvod sem zvát Bulhary,“ namítl jsem a ještě dodal, „a o Karla se neboj, letos to má na tuty. Co vím, všichni budou letos hlasovat pro něj, Marek, Lička, Standa Novák, Rozsíval a já nevím kdo všechno ještě.“

            „Kéž by!

            Ale přece jen raději za ním zajdu. Nechci, aby si o nás, lidovcích, myslel, že jsme podrazáci. A radši půjdu k němu hned teď, u těch Bulharů jeden nikdy neví. Tuhle prý jakýsi výpravčí říkal jednomu Bulharovi, že má jet, on mu odpověděl, že rozumí, a pořád stál dál na místě.

Jestli chceš, můžeš jít za Karlem se mnou,“ nabídl mi Čuněk.

„Velmi rád!“ souhlasil jsem a vyrazil s Čuňkem za Karlem.

Karla jsme zastihli na cyklistických válcích a nebyl na něj zrovna dvakrát veselý pohled. Ta věčná jízda na místě a ještě věčnější přemýšlení jej již docela strávily, defacto jediné, co z něho zbylo, byly jeho nelidsky velké, chorobně planoucí oči.

Nic proti přemýšlení, taky někdy přemýšlím, a někdy mne to i bolí, ale nikdy nepřemýšlím tak, aby to ze mne udělalo hlupáka. Měl snad kdysi Karel nějaký rozum, to nikdo nepopírá, ale tento rozum byl již dávno zcela negován tím jeho věčným přemýšlením, ke kterému ho navíc popouzelo i to proklaté ježdění na válcích.

„Jsou tady Bulhaři, prý jsou to strojvedoucí, ale chci, abys věděl, že s tím nemám nic společného,“ prohlásil Čuněk.

„Ale myslím, že se není čeho bát, i kdyby ti Bulhaři byli skutečně strojvedoucí. Mám signály, že za nejlepšího sportovce budeš prohlášen ty. Lička, Marek, Standa Novák, Rozsíval, ti všichni jsou za tebe jako jeden muž, a s nimi i mnoho ostatních, v opozici je jen pár bezvýznamných bloudů,“ ujistil jsem Karla.

„Já a nejlepší sportovec?“ zaplanuly Karlovy oči již zcela šíleným jasem, aniž by jejich majitel přestal šlapat, „což jste již zapomněli, malověrní?

Již brzy, za pár týdnů, to bude třicet let, co Jarda Jágr, tehdy sotva plnoletý, svým hattrickem popravil ve čtvrtém zápase semifinálové série play-off československé 1. ligy celým národem nenáviděnou a proklínanou Spartu Praha.

Jak bych já, nejposlednější z posledních, mohl být v roce tohoto slavného výročí, nejlepším sportovcem roku?“

„Jenže Sparta pak po té popravě stejně vstala z mrtvých a došla za skřípění zubů celého hokejového národa až k titulu!“ namítl jsem.

„Nezoufejte, malověrní!“ zvolal však Karel, pořád šlapaje, na válcích, „copak nevíte, že do konce světa zbývají ještě dva roky?

Nebudu-li nejlepším sportovcem letos, můžu jim být příští rok!“

Podíval jsem na Čuňka, ten však jen pokrčil rameny a řekl: „Dělej, jak myslíš, ale já si nad tebou myji ruce!“

Cestou od Karla jsme měli určitě o čem hovořit.

„No to mě poser!

Takto se vzdát ocenění nejlepšího sportovce kvůli Jágrovi!

Byl Karel vždy takový?

Možná jsme mu měli říct, že je to jeho poslední šance, že konec světa nebude až za dva roky,“ kroutil jsem nevěřícně hlavou.

„Nene, to by stejně nepomohlo, kdybychom mu to řekli. Karel byl vlastně vždy takový. Co vím, všechny jeho články o bohu jsou příšerné, ale fakt příšerné sračky,“ řekl Čuněk.

„Hm, ale když už mluvíš o bohu, je to pravda, co se říká?

Že když chce někdo v našem kraji něco postavit, nebo získat od kraje zakázku, musí dát aspoň milión ne tobě, ale církvi?“ zeptal jsem se Čuňka.

Ale Čuněk místo odpovědi ukázal do dálky: „Vlak, podívej, už nám jede! Poběžme, ať ho stihnem.“

Opravdu, k zastávce vzdálené asi tři kilometry, přijížděl vlak.

„To nemůžeme stihnout. Ty teda možná ano, ale já ne, já mám osobák na tři kilometry v hale 7:35!“ namítl jsem.

„Jenže teď poběžíme po zoraném poli a budeme proto mnohem rychlejší!“ pobídl mě Čuněk.

„To je fakt!“ zvolal jsem a dal jsem se do běhu.

Na zastávku jsme doběhli včas, vlak teprve přijížděl, ale když byl od zastávky vzdálený padesát metrů, tak se zastavil a už se nerozjel.

„Jestli to nebude ta Arriva,“ řekl Čuněk.

„Možná, ale i kdyby to nebyla Arriva a vlak se zase rozjel, stejně nám to nebude nic platné.

Podívej, co tam mají napsané.

Nicht eisteingen!“ ukázal jsem na světelný nápis, který šel s vypětím přečíst.

A opravdu, na čelním sklem, za nímž na nás hleděla typicky bulharská tvář, svítil nápis Nicht einsteingen, teda jestli jsem to na tu dálku dobře přečetl a dobře i pochopil, co to asi znamená.

„Nevadí, počkáme na další,“ řekl Čuněk a uvelebil se na lavičce, a já si teprve až teď, lidi zlatí, všiml, že to není Čuněk, ale Čunek!