Moje první svaté přijímání

Nepřijímat znamená cestu k zavržení. Přijímat špatně znamená smrt duše a peklo. Svatokrádežně přijatá eucharistie zabíjí duši a dává ji do moci ďábla. Z toho jasně vyplývá, že je lepší příjímat a pokud možno, tak přijímat správně

            Boha jsem si poprvé uvědomil ve stejné chvíli, kdy jsem si uvědomil i sám sebe, protože uvědomit si boha znamená uvědomit si sebe sama a uvědomit si sebe sama znamená uvědomit si boha.

            To mi byly necelé dva roky.

            Znamená to, že bůh předtím pro mne neexistoval, protože jsem si jej neuvědomoval, nebo že, jsem v něj nemohl přinejmenším věřit, jelikož jsem si neuvědomoval sebe sama?

            Samozřejmě to neznamená, že by bůh předtím neexistoval jen proto, že jsem si nedokázal uvědomit sám sebe. Bůh samozřejmě existoval, a existoval i před mým narozením, i když pro mne existovat nemohl, protože jsem neexistoval ani já.

            Musel existovat už jen proto, že bez boha bych, od určitého okamžiku, neexistoval ani já, neboť život je přeci boží dar, kterým bůh obdaroval mne, dosud neexistujícího, dar o to vzácnější, že mi umožnil přijít na tento svět v křesťanské rodině, takže mi nebyla ani odepřena milost víry, protože ne všechni mají to štěstí, že jsou hned v prvních chvílích života zbaveni křtem jednou provždy dědičného hříchu, do něhož nás uvrhli první lidé, po zásluze za to bohem vyhnáni z ráje a odsouzeni k smrti.

            Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil sám sebe, uvědomil jsem si i boha, ale můj duchovní vývoj se tím samozřejmě nezastavil, protože se ani tím nezastavil čas, který je totéž co smrt, jak napsal jeden autor, jehož jméno ale zde z pochopitelných důvodů uvádět nebudu, neboť je autorem protikřesťanského pamfletu Bílá svině a tím sám sebe vyloučil z božího milosrdenství.

            Kráčel jsem tedy takto vstříc smrti, třebaže vzdálené, každý rok poctivě slavil i Vánoce, i Velikonoce i svoje vlastní narozeniny, až nadešel onen okamžik, kdy se měl můj dosud de facto jen pasivní křesťanský život proměnit v křesťanský život aktivní a to prostřednictvím svatého přijímání, neboť právě svaté přijímání spojuje duši s Kristem, jakož i dobré svaté přijímání rozmnožuje boží milost, která je sice i tak nekonečná, ale právě proto je třeba si jí urvat pro sebe co nejvíce, duše pak žije v bohu a nepodléhá, nebo aspoň tak snadno, zkáze a hříchu.

            Už téměř sedm let jsem si tedy uvědomoval boha a téměř devět let jsem zbaven skrze svůj křest dědičného hříchu, když se začala moje intenzivní příprava na první svaté přijímání. Katecheta se ukázal skvělým pedagogem, který nás dokonale nenásilnou formou nás zasvěcoval do krásy a bohatství křesťanského života.

            Aniž bych věděl jak, dokázal jsem najednou z paměti vyjmenovat všech deset božích přikázání, věděl jsem, že kdo je pokřtěný ten může mít radost, protože ten bude žít jako hodný člověk, neboť v církvi žijí jen samí hodní lidé, právě proto, že jsou pokřtěni knězem a věří v to, že v proměněné hostii, kterou jsem měl již brzy okusit, je přítomen Ježíš Kristus, čemuž se říká transsubstanciace, čili přepodstatnění, a že je to něco zcela diametrálně odlišného, než když si člověk, do něhož vstoupilo zlo, změní své pohlaví.

            A věděl jsem i spoustu dalších věcí, třeba to, že kněz je ten, koho posílá Ježíš, aby nás mohl zvát po celý náš na svou hostinu božích lidí, ale že předtím, před svatým přijímáním nesmím nejméně jednu hodinu nic jíst, aby se toho do mě ze svátostného pokrmu vlezlo co nejvíc.

            Ovšem jak se blížil ten zásadní zlom v mém životě, zmocňovala se mne z toho všeho stále větší tíseň, a ta tíseň pramenila z velikosti toho všeho, a zejména pak z velikosti Ježíšovy lásky ke mně. Přirovnal bych to k agorafobii, strachu z otevřených prostor, jak víc a víc postupovala katecheze, otevírala se přede mnou i stále víc a víc velikost Ježíšovy oběti, kterou přinesl, protože mne miluje, až se z ní, této oběti a z ní pramenící lásky, stal jeden velký nekonečný prostor, v jehož středu jsem stál já, docela nepatrný.

            Ta tíseň sílila a sílila. Ale já se s ní bál komukoliv svěřit, protože s tím, jak se blížilo první svaté přijímání, tvářili se všichni radostněji a radostněji, farář, rodiče i mí vrstevníci. Měl jsem strach, že když řeknu, že mám fobii z nekonečnosti Kristovy oběti, že se všichni na mě budou dívat jako na homosexuála.

            Mlčel jsem tedy, nechával si to všechno pro sebe. Ale nejspíše v důsledku toho začal mne pronásledovat jeden děsivý sen. V tom snu jsem viděl Ježíše přibitého na kříž. Jeho tělo se svíjelo ve strašlivých mukách, z jeho ran prýštila krev a jeho obličej byl bolestí proměněný v strašlivou grimasu, jak z nějakého hororu.

            Tento strašlivý, utrpením k nepoznání znetvořený Ježíšův obličej mne pronásledoval každou noc. Zmítal jsem se divoce na lůžku a křičel ze spaní. Rodiče dostali strach, zda mne nenapadl zlý duch, jenž chce zabránit tomu, abych přijal Tělo Páně. Obrátili se proto na kněze.

            Ale co ten nebohý, mohl dělat, když jsem ze spaní pořád dokola křičel: „Ježíši, neumírej! Neumírej za nás hříšné!“

            Nemohl ze mne vyhánět Ďábla, když jsem se, byť slintající a zmítající se v křečích, dovolával Ježíše Krista.

            Nikdo nevěděl co s tím. Ale noc před kající pobožností se stal zázrak, sen o Ježíši na kříži zmizel a já spal celou noc klidně a pokojně. Mohl jsem se tedy bez obav vydat na pobožnost, kteréámne měla naučit důvěřovat Otci tak, jako mu důvěřoval Pán Ježíš.

            Mýlí se hluboce ten, kdo považuje tuto kajícnou pobožnost za šaškárnu už jen proto, že dítě není si schopno uvědomit rozsah a hloubku svých hříchů pro svou nevinnost, jakož i proto, že dítě nedovede ani svých hříchů účinně litovat opět pro svou nevinnost.

            Už když jsem vešel do zpovědnice, v níž na mne čekal kněz, zmocnilo se mé duše cosi slavnostního, aby zároveň spolu s tím duše nesnesitelně ztěžkla právě vinou hříchů, které jsem si nyní plně uvědomil.

Vězte, vy, kteří se tomu vysmíváte, že není malých hříchů!

Všechny hříchy jsou smrtelné, protože jimi do nás vstupuje zlo a proto i dětské hříchy jsou nebezpečné, respektive jsou nebezpečné dvojnásob, protože jimi vstupuje zlo do dětských, dosud neposkvrněných duší.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Jdu poprvé ke svátosti smíření, chci se vyznat ze svých hříchů,“ řekl jsem, jak mne to naučili a pokračoval, „když mi bylo asi šest let, dopustil jsem se hříchu modloslužebnictví, protože jsem chtěl být jako Batman. Měl jsem schovaný jeho obrázek, aby to rodiče nevěděli, a k němu jsem se modlil, prosil, jej aby ze světa odstranil všechno zlo. Taky jsem si přál, aby mi Ježíšek přinesl místo bible pro děti jeho převlek.“

Kněz začal ke mně mluvit, dobře jsem poslouchal jeho rady a dělal jsem všechno proto, abych si zapamatoval, co mám udělat jako kající skutek.

Když jsem pak vyšel ze zpovědnice, byla moje duše lehká a pohled na ukřižovaného Krista mne již nijak neděsil jako v mém snu, když jsem, jako ostatní děti, slavnostně prohlašoval, že v něho, našeho Pána věřím, a skutečně jsem v něj věřil, ostatně brzy jsem se ním měl setkat osobně.

Stalo se tak nazítří, v neděli. Přistupoval jsem k panu faráři až jako jeden z posledních.

Stanul jsem před ním a viděl před sebou jeho chlupaté ruce a v nich docela holé a nahé Kristovo tělo. Otevřel jsem ústa, v ten den jsem jen lehce snídal, a pan farář mi do nich vložil hostii. Ústa jsem zase zavřel a v tu chvíli mi bylo, jako bych zemřel, jako bych přestal existovat, proměněn takto v samotného Ježíše, přesně jak to predikoval sv. Augustin!

Zdálo se mi, že jsem takto mrtev, jsa Ježíšem Kristem, jehož tělo jsem pozřel, nekonečně dlouho, celou věčnost, zakoušeje přitom nepopsatelnou blaženost. Ale když jsem z této smrti procitl, vzkříšen Ježíšem, stál jsem pořád ještě před panem farářem, hleděl na jeho ornát, právě na to místo, kde se pod ním skrývalo jeho přirození. Obrátil jsem se a poodstoupil, aby mohli přijít na řadu i další, na které se ještě nedostalo. Kráčel jsem od oltáře, nemoha pořád uvěřit tomu, že žiju, když jsem byl celou nekonečnou věčnost mrtvý, ale přece tomu bylo tak.

Setkal jsem se s živým Kristem, a proto jsem byl mrtvý, setkal jsem se s živým Kristem, a proto jsem byl vzkříšen, vstoupil do božího království, neboť boží království je tím, a jedině tím, co je tady a teď, stejně jako Ježíš neexistuje jinak než jen tady a teď.

Proto v každém okamžiku svého života umíráme, abychom se mohli setkat s živým Ježíšem a proto jsme v každém okamžiku i zároveň vzkříšeni, protože jsme se s živým Ježíšem setkali. Náš život stává se věčným už od prvního svatého příjímání, neboť je věčnou smrtí, skrze kterou se setkáváme s živým Ježíšem, i věčným vzkříšením (pozor, neplést si to s věčným návratem!), jímž se naplňuje láska Ježíše a jeho oběť, jejíž nekonečnosti jsem se tak děsil, k nám.

Pro jedny, pro ty, kteří nevěří v boha, je to trestem, pro druhé však, pro nás, kteří jsme v boha uvěřili, tou nejsladší odměnou.

Na památku toho všeho jsme se pak před kostelem vyfotografovali. Houf vážných dětí, v jejichž středu stojí usmívající se kněz, jenž nás svým úsměvem zve za týden v neděli k další permanentní boží hostině, neboť jméno našeho Pána zní jásotem a plesáním.

Amen!