Poslední křesťan zemřel na kříži a Nietzsche zase v blázinci

Věru, je to těžké rozhodnutí. Zemřít raději na kříži, nebo raději v blázinci? Opravdu nevím, jak se rozhodnout. A co vy, jak se rozhodnete vy. Na kříži, nebo v blázinci?

            Krátce poté, co jsem napsal článek o sexuálním životě boha, nemohlo být už nejmenších pochyb, že mne posedl zlý duch, neboť snad každičké slovo v tomto článku, i to nejposlednější z posledních, bylo v příkrém rozporu s tím, co hlásá církev, a vše, co je v příkrém rozporu s tím, co hlásá církev, je to nejčistší zlo, neboť to, co hlásá církev je zjevená Pravda.

            Naštěstí však byl ke mně povolán zkušený exorcista P. Vojtěch K., O. Carm., a ten už si se zlým duchem věděl rady!

            Tři dny a tři noci se neúnavně modlil u mého lůžka, na kterém jsem se zmítal, nedbaje pokušení, kterým se ho zlý duch smažil přemoci, takže ten nakonec musel ze mě odtáhnout jako pořádně zbičovaný pes. A sotva ze mne odešel, procitl jsem z onoho stavu posedlosti, kterých bych fakt nikomu nepřál zažít, a líbal svatému muži jeho ruce, děkuje mu za mé uzdravení.

            „Neděkujte mi, dělám jen to, k čemu mě bůh povolal,“ pravil skromně svatý muž a zeptal se mě, „už jen vám líp?“

            „Ano, mnohem líp, už nepociťuji žádnou nutkavou potřebu, jako dřív, zpochybňovat učení církve, ba právě naopak, se vším co hlásá církev, nyní bezvýhradně souhlasím!

Zdá se, že zlý duch tedy se ze mne odešel, protože jen to, co hlásá církev, je dobré, jen ten, kdo je pokřtěn, je dobrý a hodný člověk, neboť vše, co je mimo církev musí být nutně a logicky zlem, copak by dobrý, skutečně dobrý člověk mohl nevěřit v boha, copak by skutečně dobrý člověk mohl nevěřit v zmrtvýchvstání Ježíše Krista, copak by opravdu dobrý člověk nemohl chodit ke zpovědi, aby mu byly odpuštěny jeho hříchy a on byl zase dobrým?!

Jen ten je dobrý člověk, který je křesťan, protože jen křesťan může být spasen, protože spasen může být jen dobrý člověk,“ zvolal jsem zaníceně.

„Přesně tak,“ přikývl exorcista a upozornil mne, „boží Syn přišel, aby učinil Ďáblově činnosti konec. Ale to neznamená, že Ďábel s příchodem božího Syna na tento svět přestal existovat. Naopak existuje stále.“

„Takže boží Syn neučinil Ďáblově činnosti konec?

Znamená to snad tedy, že Ježíš není boží Syn, jestliže Ďábel dále působí, protože kdyby byl Ježíš boží Syn, musel by přece Ďábla zlikvidovat pouhým lusknutím prstu?“ chtěl jsem zeptat, ale můj anděl strážný na poslední chvíli tuto moji kacířskou otázku zlikvidoval (jako imunitní systém likviduje choroboplodné zárodky), takže jsem se jen zeptal, „Ďábel tedy stále působí?

Ostatně, proč se ptám?

Vždyť zlý duch, kterého jste ze mne vyhnal, a který mne donutil napsat onen článek, je toho nejlepším důkazem!“

„To se ví, že stále existuje!“ vykřikl exorcista a začal mi horečnatě vysvětlovat, „Ďábel působí stále stejně. Nepovšimneme si toho, pokud se v boji pro němu necvičíme. Nejzáludnějším způsobem jeho činnosti je pokušení – světce pokouší v jeho svatosti, hříšníka v jeho hříchu. To je nejběžnější styl, ale existují také další. Jeden, dnes velice rozšířený, se nazývá relativismus. Ježíš v Janově evangeliu (Jan 8,44) Satana nazývá ,lhářem a otcem lži‘.

Chce nás totiž přesvědčit, že ne církev, ale my sami můžeme rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Ubezpečuje nás v tom, že neexistuje objektivní dobro, kterým je ten bůh, v kterého věříme, my křesťané. Tato vize je nám dnes předkládána na globální úrovni, a proto není náhodou, že Benedikt XVI. mluvil o diktatuře relativismu, jelikož není možné s jistotou stanovit, co je pro celek dobré a zlé, co se považuje za hřích a co ne.

Pokud skrýváme ďáblovu existenci, ohrožujeme víru. Bez pochopení toho, kdo je Satan a jeho volba, která vede k zavržení, nelze pochopit ani vtělení a církev, vedoucí ke spáse.“

„Brr, ještě že už je to ze mě venku!“ otřásl jsem se při představě toho svinstva, které mne ovládalo a protože jsem chtěl o něm vědět co nejvíc, už jen proto, abych se mohl příště lépe ubránit, zeptal jsem se, „a co to bylo vlastně za zlého ducha?“

„Byl to, dle všeho, zlý duch z téže čeledi, jakým byl i zlý duch, který posedl třeba i Nietzscheho,“ vysvětlil mi svatý muž.

„Cože, toho Nietzscheho, který řekl, že poslední křesťan zemřel na kříži, čímž v jedné větě shrnul veškerou podstatu křesťanství, přičemž on sám zemřel v blázinci!?

No to jsem měl z pekla štěstí, že jste ho ze mě vyhnal!“ oddechl jsem si.

„Ano, toho Nietzscheho, jednoho z největší lhářů, otce lži,“ přikývl svatý muž a ukázal na sebe, „jen se podívejte na mě.

Jsem křesťan, a copak zemřu na kříži?

Pravděpodobnost toho, že, ač jsem křesťan, zemřu na kříži, je absolutně nulová, ergo Nietzsche lže, ergo je posedlý zlým duchem.

Škoda jen, že jsem toho zlého ducha z něho nemohl vyhnat!

Nebo z Ladislava Klímy?

Zlý duch, kterým byl posedlý, byl rovněž z téže čeledi jako váš.“

„Cože!?“ otřásl jsem se opět děsem a samozřejmě i hnusem, který jsem musel pocítit, „toho L. Klímy, který vložil do ústa Panny Marie tato slova: ,Vaši pitomci lámali si odjakživa hlavu, kdo je otcem Krucifixa. Já ti tu záhadu nerozhřeším, protože nemohu! Devět měsíců byla jsem současně se sedmi muži. Jeden z nich je jistě jeho otcem. Myslím, že jistý potulný žebrák a zloděj.‘!?“

„Ano, toho,“ přikývl vážně exorcista.

„U všech čertů, tak vážné to se mnou bylo, vždyť já stál už jen nepatrný krůček od věčné záhuby, být ten můj zpropadený článek o jedno slovo delší, tak už jsem milosrdným bohem navždy zatracen!“

„Ano, navždy. Ďábel dobře ví, že člověk bez opěrných bodů, neukotvený v církvi, je snadno manipulovatelný. Ďábel stále rozděluje a staví do protikladu Ježíšovu čistotu a špatnost církve, kterou zajímají jen peníze, pro kterou neexistuje nic jiného než jen její dogmata, ba dokonce ani bůh ne, a která tak údajně člověku nedopřává svobodu, aby si myslel a dělal, co chce, bez toho, aby tuto svobodu nazývala největším zlem, neboť popírá její monopol na vládu nad člověkem a světem, kterou jí pověřil bůh,“ přikývl exorcista.

„Fuj, to je ale svinstvo, takto stavět do protikladu Ježíšovu čistotu a zkaženost církve!

Už aby Ježíš konečně Ďáblovi zakroutil krkem!“ zvolal jsem rozhořčeně.

„Jo a ještě bacha na reiki, vyvolávají se přitom duchové,“ upozornil mne ještě exorcista, než vyletěl stropem ven.

Otvor, který po něm ve stropě zůstal, měl dokonale vejcovitý tvar. To se hned pozná svatý profík, zkušený exorcista, vždyť vejce symbolizuje život, křehkost univerza a jeho boží proměnlivost. Znovuzrození, čili zmrtvýchvstání, je nezbytně doprovázeno i záhubou (rozbitím skořápky), ale ze zkázy, jako jeden druh ptáka Fénixe, se zrodí něco nového, jeden pták, v případě křesťanského vejce ten, který je Pravda, Cesta, i Život.