Bude lidstvo zlikvidováno tajemným smrtícím virem z Číny?

Už Sibyla varovala před národem z východu, který bude bacilonosičem. A máme to tady. Konec světa. Hurá, veselme se, radujme se!

            My, bohové, jsme tuze citlivé povahy.

Nejvíce nás zraňuje, když se v nás nevěří, ačkoliv důkazů naši existence může mít každý, co hrdlo ráčí, a je úplně jedno, jestli se v nás nevěří vůbec, nebo se nevěří jen v nás, ale v nějakého jiného kolegu se věří, říká se tomu, tuším, monoteismus, ale tento monoteismus je pěkný nesmysl, protože nás, bohů, je samozřejmě nekonečně mnoho, jak vyplývá z podstaty naší existence.

Když se dozvíme o takovém nějakém v případu, že někdo nevěří v nás, ale v nějakého jiného kolegu, jsme z toho úplně paf a pořád dokola se trýzníme otázkami typu: „Proč věří zrovna v něho, a ve mě ne?

V čem je lepší než já?

A v čem jsem horší než on, vždyť jsem taky bůh!“

Abychom předešli těmto trýznivým depresivním stavům, zvoláme tu a tam, odhadem tak jednou za miliardu let (tento údaj je ovšem orientační, protože každý z nás, bohů, používá své vlastní patentově chráněné časové jednotky) zvoláme: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne!“

Většinou to zabírá, ale bohužel to nezabírá absolutně.

Chceme-li, aby se věřilo jen v nás, a žádného jiného boha, je to docela přirozené, protože víra v nás je potvrzením naší existence, kdyby v nás nikdo nevěřil, jak bychom se přesvědčili, že skutečně existujeme?

Samozřejmě, každý z nás, bohů, věří v to, že existují i jiní bohové, takže se ve své existenci utvrzujeme navzájem, protože když v něco věří všemohoucí bůh, když je něco obsaženo v jeho vědomí, tak to musí pochopitelně existovat, ale nikdo z nás samozřejmě nemá dost víry v sebe, chtěl by jí víc a víc.

Proto, a pro nic jiného, tvoříme, my, bohové, bez přestání nové a nové světy, a na těchto nových světech nové a nové bytosti, které v nás věří. Jistě, je to dílem důsledek naší marnivosti, ale mnohem víc je to důsledkem pudu sebezáchovy, protože bůh, ve kterého věří méně jak kvadrilión (kvadrilión, to je kritický počet) bytostí, je prostě mrtvý bůh, v tom musíme, chtě nechtě, souhlasit s Nietzschem.

A jelikož jsme my, bohové, jak už jsem naznačil, marniví, tak se chlubíme navzájem svými výtvory, soupeříme mezi sebou v tom, kdo vytvoří dokonalejší světy a dokonalejší bytosti.

Já jsem v tom, musím se přiznat, celkem dobrý, patřím k absolutní špičce ve stvořitelském oboru. Ale třeba jeden můj soused je v tomto směru naprostý nešika, i když jinak je to docela dobrák od kosti, ale ty jeho výtvory…, jeden neví, když je vidí, jestli se má smát, nebo plakat, ale každopádně se diví, jak může být někdo takový bohem.

Zrovna nedávno mi předváděl svůj nový výtvor, hotové monstrum.

„To jsem stvořil k obrazu svému!“ chlubil se, ukazuje na jakýsi nestvůrný chuchvalec stvořený z materiálu k tomu naprostého nevhodnému, protože podléhajícímu jednak rychlé zkáze a jednak vyžadujícímu pro své fungování tak specifické podmínky, že onen kolega, ač teoreticky všemohoucí, dokázal vytvořit tyto podmínky jen v tak nepatrném zlomku světa, který stvořil, že to jeden opravdu nedokázal pochopit.

„Proboha, co to je za zrůdu?“ vydechl jsem, spatřiv kolegovo veledílo.

„To je člověk,“ sdělil mi kolega a pustil se nadšeně do vysvětlování, „tady je hlava, to jsou ruce, trup, nohy, celé to budou ovládat žlázy s vnitřní sekrecí prostřednictvím hormonů. Při dobré údržbě by to mělo vydržet aspoň sedmdesát roků, ale musím přiznat, že je to ještě trochu poruchové.

Tak jsem tomu dal ještě pro jistotu rozum. Jo, a rozmnožovat se to bude, až to vyženu z ráje a dám do oběhu, pohlavně.

„Pohlavně rozmnožovat?“ spráskl jsem obrazně ruce nad prostomyslností mého souseda, protože něco takového už je dávno překonáno, já sám se už ani nepamatuji, kdy jsem stvořil něco, co se pohlavně rozmnožuje.

„Přijde mi to jako dobrý nápad,“ hájil se kolega.

„To už zrovna můžeš posadit to svoje dílo do elektromobilu, hehe!“ musel jsem se zasmát, ale hned jsem zase zvážněl, „a na co si tomu, proboha, dával rozum?

Udělal jsi z toho ještě větší zrůdu!“

Soused se na mě rozpačitě podíval: „Tobě se to nelíbí?

Stvořil jsem to přece k obrazu svému.“

„Nerouhej se!

Copak jsme, my jediní bohové, zrůdy, abychom vypadali jako to tvoje dílo!

Copak ses nedíval do zrcadla, když jsi ten hnus tvořil?

Chceš říct, že vypadáš taky tak?“ napomenul jsem kolegu.

Ale asi jsem byl moc přísný, protože soused začal natahovat.

„A já se tak snažil!

Chtěl jsem stvořit něco, co ještě nikdo nikdy neviděl. Chtěl jsem stvořit bytost, která mne bude na slovo poslouchat.

Mám to teď všechno zničit?

Tolik práce mi to dalo, babral jsem se s tím šest dní!“ poplakával soused.

„Jsi bůh. Nemůžeš si dělat, co se ti zamane. Musíš tvořit jen dokonalé věci, takové, ve kterých bude obsaženo tvoje božství. To, co jsi vytvořil, to je, s prominutím, totální zmetek,“ musel jsem sousedovi připomenout, že je bůh a proto, co je dovoleno volovi, není dovoleno jemu, ale pak jsem pokračoval přece jen mírněji, „ničit to nemusíš. Trochu to vylepšíme, aby bylo hned poznat, že to stvořil bůh.“

„Jak to vylepšíme?“ zeptal se mne ten nebohý trumbera.

„Jak?

Docela snadno.

Podívej!“ ukázal jsem sousedovi věc, kterou jsem vmžiku stvořil, abych vylepšil to jeho veledílo.

„Jé, co to je?“ podivil se soused.

„Virus. To je virus,“ vysvětlil jsem.

„Virus?“ zeptal se soused, jako by nebyl vševědoucí.

„Jo, virus. Kvintesence života. Naprosto jednoduchá, a proto geniální věc. Skutečný obraz boží. Pošli hada, ať to rozhodí mezi ty tvoje troglodyty a za chvíli budeš mít od nich pokoj.

Na co si pořád připomínat svoji vlastní tvůrčí prohru?“ řekl jsem.

„To je fakt.

Vypadá to dobře, ten virus, opravdu je celý já.

Jak to, že mě to nenapadlo?

Vždyť je to tak jednoduché. Kde nic, tu nic, a přece to existuje. Zrovna jako já. Až budu příště zase něco tvořit, budu se muset na sebe líp podívat,“ řekl soused.

„Ty už raději nic netvoř,“ pomyslel jsem si, ale z vrozené taktnosti jsem to neřekl nahlas, nahlas jsem jen řekl, „jo, to se podívej.“

„Opravdu si ho můžu vzít ten virus?

Díky, pánbůh ti to zaplať!

Co za to chceš?“ děkoval mi soused.

„Nic. To je dobré. Nebo jestli chceš, zařiď, aby byl tento článek zveřejněn na blogu idnes dnes přesně v 8.23 středoevropského času,“ nechtěl jsem za to nic.

„Ale to je maličkost!

Co je nemožné u člověka, je možné u boha!“ ukázal soused na to svoje monstrum.

„To věřím,“ řekl jsem a srdečně se sousedem rozloučil, abych už byl pryč, protože bohy, kteří nikdy nic nedokázali, pohrdám, i když uznávám, že soused za to nejspíše nemůže, je už prostě takový od svého nestvoření.