Velmi jasná zpráva o konci světa

Už jste si koupili dálniční známku v e-shopu naprogramovaném za dva dny? Já ne. Na co? Stejně bude konec světa

            Osoby: Žena

                        Muž

Žena a muž sedí v obýváku s obří zapnutou televizí

ŽENA: „Proč mlčíš, nic neříkáš?

Už celou minutu jsi nepromluvil, vždyť z toho tvého mlčení by se jeden strachem zbláznil.

            MUŽ: „Jen jsem si trochu zdříml. Zavřely se mi oči. Zdálo se mi o tom, že se mi nic nezdá.“

            ŽENA: „Mohl jsi přece mluvit ze spaní. Aspoň to jsi mohl, nemlčet, neděsit mě svým mlčením.“

            MUŽ: „To jsem mohl. Někteří lidé mluví ze spaní celé dny. Spí a přitom mluví, huba se jim nezavře. Když to dokážou oni, proč to nedokážu já.

            Proč jsi mne neprobudila, když jsem spal.“

            ŽENA: „Nevěděla jsem, že spíš. Oči se ti zavřely, ale copak lidé, kteří bdí, nemívají taky zavřené oči. Tuhle jsem na videu viděla zrovna jednoho takového člověka. Měl dvacet minut zavřené oči a přitom nespal. Byla to legrace.“

            MUŽ: „A mluvil?

            Když má člověk zavřené oči, mluví se mu mnohem hůř, myšlenky se mu pletou jedna přes druhou.“

            ŽENA: „Už si nepamatuji. Dnes už to bude dva dny, kdy jsem ho viděla po desáté a naosledy. Ani nevím, kdo mi poslal. Pořád mi posílá někdo nějaká videa a prosí mne, abych se na ně určitě podívala, že je to legrace.“

            MUŽ: „Vidíš, a já jsem spal. Spal a mlčel. Viděla jsi už video, kde někdo spí a mlčí?“

            ŽENA: „Takové video jsem neviděla. Vidělo jsem video, kde někdo spí, a viděla jsem video, kde deset tisíc lidí mlčelo najednou, bylo to ohromné. Ale aby někdo spal a mlčel, to jsem ještě neviděla.“

            MUŽ: „Měla jsi mne natočit. Celou minutu jsem spal a mlčel. Proč jsi mě vlastně nenatočila?“

            ŽENA: „Nevěděla jsem přece, že spíš, už jsem to říkala.

            Ale i kdybych to věděla, asi bych tě nenatočila.“

            MUŽ: „Proč?

            Promiň, že se ptám, jako bych neměl maturitu, ale rád bych věděl, proč bys mě nenatočila, kdybys věděla, že spím.“

            ŽENA: „Těžko se na to odpovídá, když máš otevřené oči.“

            MUŽ: „Zavřu je.“

            ŽENA: „Ale nebudeš spát, že ne.“

            MUŽ: „Slibuji, že ne. Nebudu spát.“

            ŽENA: „Nenatočila bych tě, jelikož bych se bála, že se na tom videu nepoznáš. Řekla bych ti, že jsi to ty, a ty bys tvrdil, že to nejsi ty, vypadal bys jako šílenec, protože kdo jiný by to mohl být než ty?“

            MUŽ: „Ale taky bys mi to video nemusela ukazovat. Nebo bys řekla, že je to někdo jiný, až bych se tě zeptal, kdo to je. Mohla bys tvrdit, že ti to video někdo poslal.“

            ŽENA: „Ale lidé by tě přece poznali. Napsali by ti, nebo zavolali, že jsi na tom videu fantastický, že oni by to nedokázali, spát a mlčet, a ty bys jim tvrdil, že to nejsi ty a vypadal bys jako šílenec, nebo přinejmenším lhář.“

            MUŽ: „Kdo dnes není šílenec? A kdo dnes nelže?

            Ono to ani dnes jinak nejde, než být šílenec a lhát, protože už nikdo neví, co je normální a co je pravda.“

            ŽENA: „Ale ty bys zrovna lhát nemusel.“

            MUŽ: „Proč ne? Všichni už dávno žijeme ve lži. Třeba i teď lžu.“

            ŽENA: „Jak to, proboha, myslíš?“

            MUŽ: „Třeba tak, že jsem celou tu minutu vůbec nespal, ale jen předstíral, že spím. Předstírat spánek minutu, to není vůbec těžké. Vždyť i ty často předstíráš, že spíš.“

            ŽENA: „Ale co mi zbývá, než dělat, že spím, když nemám chuť na sex?“

            MUŽ: „Přiznat to. Nelhat. Nežít ve lži. Říct otevřeně, že na to nemáš chuť.

            Myslíš, že bych to nepochopil?

            Pochopil bych to, pochopil bych to až moc dobře, vždyť mám za sebou taky hormonální léčbu, dokázal bych se vžít do tvých pocitů.“

            ŽENA: „Nevím, přijde mi to přirozenější dělat, že spím, než o svých problémech, o své nechuti k sexu mluvit otevřeně.

            Ale proč bys i mlčel, kdybys předstíral, že spíš?“

            MUŽ: „To ti neřeknu. Devadesát procent lidského jednání a konání je zcela nevědomých.“

            ŽENA: „Jo?“

            MUŽ: „Jo. Jen v jednom z deseti případů konáme a jednáme zcela vědomě. Zbytek má na svědomí nevědomí.“

            ŽENA: „To dokázali nějací vědci?“

            MUŽ: „Jo.“

            ŽENA: „Tady nebo na Marsu?“

            MUŽ: „Tam i tady.“

            ŽENA: „Stejně si to nedovedu představit, že to tam vypadá úplně stejně jako tady.“

            MUŽ: „Budeme si na to muset zvyknout. Budeme se s tím muset naučit žít. Byl to největší kulturní šok v dějinách lidského poznání. Ale už je to za námi. Naučili jsme se žít se změněným pohlavím, zvládneme i tohle.“

            ŽENA: „Už se mi ani nechce věřit, že jsem byla kdysi chlap. Naštěstí se to včas podchytilo, že jsem vlastně žena.“

            MUŽ: „Mně to bylo hned jasné, že nejsem ženská, pořád jsem jen masturboval, jako kdybych byl chlap, stačilo mě nechat ve školce chvilku bez dozoru a ve škole jsem musel mít kvůli tomu asistenta, jako všichni ostatní chlapci, tak by jen masturbovali, a nesoustředili se na výuku.“

            ŽENA: „Museli jsme se změnit, abychom zůstali stejní.“

            MUŽ: „Stejní ve své podstatě.“

            ŽENA: „Tu podstatu bych někdy ještě ráda viděla, než umřu, než přijde konec světa.“

            MUŽ: „Já taky. S tím koncem světa je to pravda?“

            ŽENA: „Ano. Tuhle se mi o tom zdálo celou noc.“

            MUŽ: „Myslel jsem, že jen předstíráš spánek, aby ses vyhnula sexu.“

            ŽENA: „Tentokrát jsem spala skutečně. Zdálo se mi o konci světa. Možná právě proto jsem spala, aby se mi o tom zdálo.“

            MUŽ: „Mně se občas zdává jen o konci pracovního týdne. Všichni, jsou šťastní a veselí, že už se to končí, i ti největší pesimisté.“

            ŽENA: „Na konci světa budou taky všichni veselí, že už se to končí, i ti největší optimisté.“

            MUŽ: „Říkáš, že i ti největší optimisté budou šťastní a veselí, že už se to končí?“

            ŽENA: „Ano, i ti největší optimisté. Aspoň v mých snech tak tomu je.“

            MUŽ: „Hm… Víš, už dlouho ti chci něco říct a myslím, že teď je k tomu ta nejvhodnější chvíle.“

            ŽENA: „Chceš mi říct, že jsem nemocná a že bych se měla léčit?“

            MUŽ: „Ano.“

            ŽENA: „Koronovirus.“

            MUŽ: „Uhádla jsi. Přesně tak. Mám vážné podezření, že ses taky nakazila. Zavolám ti sanitku. Nebo chceš raději vrtulník?“

            ŽENA: „Raději vrtulník.“

            MUŽ: „Dobrá zavolám ti vrtulník. Slyšíš to je on.“ (ozývá se hukot blížícího se vrtulníku)

            ŽENA: „Ano je to on. Znám ten zvuk moc dobře. UH-1Y Venom.“

            MUŽ: „Tak už jsou tady. Teď spustí lano, ty se toho lana vyhneš, oni tě vytáhnou nahoru a dopraví do bezpečí. Rozumělas, co máš udělat?“

            ŽENA: „Rozuměla. Chytit se lana. A co ty?“ (spustí se lano a žena se ho chytne)

            MUŽ: „Neboj, já už si nějak poradím. Mám tady jídlo ještě na tři dny. Nebo si můžu zase zdřímnout. Držíš se pevně?“

            ŽENA: „Držím.“

            MUŽ: „Můžete!“ (lano i se ženou se vytahuje nahoru)

            ŽENA: „Nezapomeň si nastavit budík, ať nezaspíš!“ (žena už zmizela je slyšet jen její hlas)

            MUŽ: „Co říkáš? Neslyším!“

            ŽENA: „Nastavit budík!“

            MUŽ: „Stejně to nebude asi nic důležitého, ženské myslí většinou jen na pičoviny, snad ji z toho vyléčí, hlavně si musím nastavit budík, abych to celé nezaspal, to chci vidět ty optimisty, jak se budou smát, hehe!

            Kde je ale ten mobil, že ona si ho vzala sebou, je v to řiti, jak se teď probudím bez budíku?

            Ale ne tady je. Ještě nejsem docela zpitomělý, dám to na šest třicet, to by mohlo stačit, nebo raději na šest třicet pět, každá minuta navíc dobrá, nikdo neví, co bude pak, teď už jen zavřít oči a mlčet, mlčet až do rána, dokud budík nezazvoní!“ (muž odloží mobil a lehne si na gauč, televize je pořád puštěná)