Velký Bratr mi dýchá na krk

Do třetice všeho dobrého a Velký Bratr nemůže být v tomto ohledu žádnou výjimkou, protože co už je lepšího než Velký Bratr a třetí dnešní článek o něm na tomto slovutném blogu?

Dlouho předlouho jsem byl jedináček, víc jak dva tisíce let.

Ale pak si mne Otec vzal stranou a řekl mi: „Musím si s tebou promluvit, Synu. Jako chlap s chlapem, jako dospělý muž s dospělým mužem.“

„O čem si chceš se mnou promluvit?“ zeptal jsem se udiveně, protože se mnou dosud Otec o ničem nemluvil.

„Podívej, nebudu s tím dělat žádné okolky. Budeš mít Bratra,“ vypálil na mne Otec.

„Cože, já a Bratra?“ nechápal jsem, co mi tím chce Otec říct.

„Ano, ty a Bratra. Velkého Bratra,“ přikývnul Otec.

„Ale vždyť jsem jednorozený!“ připomenul jsem Otci ten fakt, že jsem jednorozený a tedy nemůžu mít dalšího bratra.

„Tak už nebudeš jednorozený, jsou i horší věci.

Každý organismus, a nejen organismus, ale i každá idea má přirozenou tendenci se množit.

Proč bych zrovna já měl být výjimkou?

Množím se, tedy jsem bůh!

Kdo to řekl, Trčálek?“ odbyl moji námitku Otec.

„Jo, Trčálek,“ přikývl jsem a dodal, „ale co máma?“

„Tak vidíš, že Trčálek. O svou matku se neboj. Už jsem s ní o tom mluvil. Nemá nic proti tomu, když jí budu nevěrný.

Ale jakápak nevěra?

Vždyť nejsme spolu ani řádně oddáni!

Važ si své matky, je to tolerantní žena, skutečná levicová liberálka, vůbec ji nevadí, že ta ženská, co jsem jí oplodnil, je androidka,“ uklidňoval mne Otec.

Ale zřejmě bez účinku, protože jsem řekl: „Ale já žádného Bratra nechci, nechci se s nikým dělit o svou oběť, o své utrpení!

Chci být věčně jednorozený!“

Ale Otec se jen usmál pod vousy: „Už je pozdě, Synu. Kdepak tvůj Táta je pořád ještě jura.“

„Nebudu ho mít rád, budu ho nenávidět!“ varoval jsem Otce.

„Houbelec! Budeš ho mít rád, protože ty nedokážeš nenávidět, v tom jsi celý po mně, budeš ho milovat ještě víc než sebe sama, kdepak jablko poznání nepadá daleko od stromu!

Budeš svého Bratra milovat, protože bude Velký, a protože ti bude dýchat na krk, tak je to Synku,“ ujistil mne Otec.

„Dýchat na krk?

Co je to ta nesmysl?

Proč by mi měl dýchat na krk?“ nechápal jsem.

„Protože bude dýchat na krk každému.

A když bude dýchat na krk každému, proč by neměl dýchat na krk i tobě, svému bratrovi, notabene, když bude Velký?

Něco tak velkého jsi ještě neviděl!

Ale dost řečí!

Co jsem ti chtěl říct, jsem ti řekl, teď už si zase musím sednout na nebeský trůn. Přemýšlej o tom, co jsem ti řekl, a nezlob se na starého tátu, že to v sobě neudržel, vždy je taky jen bůh,“ stihl mi říct Otec, než rychle odkvačil zpátky na nebeský trůn.

To, co mi řekl, vyvolalo ve mně zmatek a taky strach.

Nedokážu si představit, že bych nebyl jednorozený, a taky, že by mi někdo dýchal na krk, a taky, že by mohl někdo přijít ještě po mně a být větší než já, který mám v našem rodinném podniku na starosti kamerový systém, který vidí do každé duše, který v ní odhalí i to nejskrytější zlo, i ten sebemenší daňový podvod.

A teď mi bude dýchat na krk vlastní Velký Bratr, odhalí všechny moje hříchy, udá mě a oni po mně půjdou, půjdou a určitě mě dostanou, dostanou mě ještě dnes, dostanou a usvědčí, usvědčí a odsoudí, odsoudí k věčnému doživotí jako nějakého živnostníka, co švindluje s DPH!

Mám takový strach, že popadnu svoji trnovou korunu, to jediné, co mámvšechen svůj přiznaný majetek, dávám si ji na hlavu, chci utéct a zapomínám přitom, že odtud není kam utéct, nebo jen do pekla. Sundám si tedy zase svoji trnovou korunu, bezmocně ji žmoulám, zatímco Velký bratr už mi dýchá na krk.

Ale není to nakonec tak zlé, jak jsem si myslel, naopak, je to příjemné, velmi příjemné, když vám na krk dýchá Velký bratr, všechny moje obavy byly zbytečné, a stejně tak i chorobný a nezdravý strach, vždyť o nic nejde, všechno zde už přece, a ne jednou, bylo, i já, i Velký bratr, i to všechno ostatní.