Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Hnusitská epopej III.: „Za časů císaře Zikmunda“

Vážně se vám to ještě nezhnusilo? To se divím... Dnes maďarského vůdce velebíme, ale za dávných časů jsme Zikmunda, syna Karla IV., císaře a uherského krále  smrti nenáviděli. Inu, jsme Češi, co chcete?

Za časů císaře Zikmunda

 

U hnusitů jsem pak zůstal až do roku 1432. Tehdy už muselo být každému jasné, že je hnusitské hnutí u konce s dechem, že se vyčerpalo veškerý etický étos, který snad kdysi, ve svých počátcích mělo, v roce 1432 už ale veškerá jeho existence zaváněla trapností a odpor vůči bohem legitimně pomazanému císaři Zikmnudovi hraničil s bolševismem.

Hnusité už nebyli boží bojovníci, ale jen flákači, kterým se nechtělo dělat, a tak raději drancovali a zaštiťovali se přitom božím zákonem. Jenže už nebylo pomalu co drancovat. Země za ty roky zpustla, vylidnila se, ekonomický růst byl nulový a nebylo nic otravnějšího, než když se z dálky začal ozývat chorál božích bojovníků.

Mnohokrát jsem na to téma mluvil s Prokopem Holým po té či oné vítězné bitvě.

„AntiZikmund není program.

Co jiného dokážeme lidem nabídnout?

Boží království?

Snad kdyby měl přijít konec světa ještě dnes, tak by lidé na to slyšeli, volili nás.

Ale konec světa hlásáme už deset let, a volič, hlavně ten středový, není blbec. Chiliasmus je slepá ulička, musíme přijít s něčím pozitivním, ne jen s drancováním.

Nevěřím v předurčení a osud, který ovládá historii a vývoj společnosti. Věřím však v osud, který nás ovládne, když nebudeme nic dělat, když budeme jen nečinně přihlížet. Přišel čas vrátit zemi lidem, kteří pracují, platí daně, vychovávají děti... Přišel čas vzít si naši zemi zpět od těch, kteří ji jen pustoší, tedy od nás samotných radikálních hnusitů. Už svatý Karel Marx hlásal, že bohatství vzniká z práce, ne z hnusitství, které jen opiem lidstva.

Dnes jsme ještě zvítězili, rozdrtili nepřítele, ale co budeme dělat, jak zajistíme hospodářský růst, až nebudeme mít proti komu bojovat?

Máme připravenu nějakou alternativu než jen boj proti našim nepřátelům?“ apeloval jsem na Prokopa Holého po té či oné vítězné bitvě.

 Ale marně.

„Nějak bylo, nějak bude. Pán nám stokrát víc slibuje, když vyčistíme zemi od jeho nepřátel,“ odpovídal mi mechanicky Prokop, nedbaje na moje varování, dál zastával tu svoji blbou radikální pozici, jakoby radikalismus někdy vedl jinam než jen do horoucích pekel.

Nezbývalo mi tedy, jako rozumnému člověku, nic jiného, než se s ním i jeho fanatickým radikalismem jednou provždy rozžehnat a přidat se k těm, kteří chtěli pro naši zemi skutečně to nejlepší, kteří pochopili, že základem naší české zahraniční politiky musí být dobré vztahy se všemi našimi sousedy.

A tak jsem onoho již časně letního dne upaloval v Lipanech ty, kteří do poslední chvíle nepochopili, že se časy změnily, že jako se skončily časy vlády krále Václava IV., tak se končí i časy hnusitského šílenství, jež usilovalo o vytvoření božího království už tady na zemi, což je ovšem absolutní nesmysl.

Pár obličejů mi bylo povědomých, nakolik to ovšem byly ještě lidské obličeje, a ne už obličeje zvířat, jež jsou obětovány nenasytnému bohu, jako by bůh nežral nic jiného než jen maso, ten bůh, který nám jinak zakazuje zabíjet. A zda se, že někteří z těch, kteří již měli trpět stejně, ne-li víc jako Kristus, mne taky poznávali, soudě podle toho, jak se jim ještě víc zkřivily už tak dost znetvořené obličeje, když mne spatřili.

„Jidáši!

Antikriste!“ křikl na mne dokonce kdosi, koho jsem dokonce dobře znal jménem.

Neřekl jsem mu na to nic.

Respektoval jsem majestát smrti, i když jsem ho mohl kopnout do obličeje.

„Jidáši!

Antikriste!“ zopakoval svou nadávku, ale to už mí pomocníci, šikovní mladíci, hbitě zavřeli vrata od stodoly a já už nikdy toho člověka nespatřil, ba ani ve snu či ve vzpomínkách se mi jeho obličej nevybavoval, snad i dílem z toho důvodu, že takovýchto obličejů jsem už viděl milióny, a kdybych si je měl všechny pamatovat, musel bych se nepochybně zbláznit.

Stodoly lehly popelem a mě se zmocnil smutek. Ale nebyl to smutek, který se zmocní vojáka, když skončí válka a všude je najednou ticho a on pochopí, že jeho mrtví kamarádi jsou ti, kteří v této válce zvítězili. Byl to smutek docela jiného druhu a ražení, už jen proto, že válka se ještě zdaleka neskončila.

Bylo to na mě nejspíše poznat, protože sám Oldřich II. z Rožmberka se mě zeptal: „Zdá se mi, jako by tě něco trápilo. Měl jsi snad mezi nimi jaké dřívější přátele, nebo snad nějakou bývalou lásku?

Byly tam přece mezi nimi, tuším, i ženy.“

„Jsem profesionál, pane. Svůj osobní život odděluji od své práce, jedno se neprolíná s druhým a já jsem na to hrdý,“ odpověděl jsem s neskrývanou hrdostí a dodal, „ty stodoly byly pěkné. Až mi bylo líto je podpálit. Stodola, to je vždy symbol prosperity, obzvláště je-li plná, neboť dostatek píce, to je základ nynějšího, i příštího blahobytu. Mrtvých nelituji. Upaluji ty, kteří si to zaslouží, neboť tak o tom rozhodl Hospodin, bůh národů.

Ale nikdy mi nebylo líto stodol, které lehly, i moji zásluhou popelem, víc než dnes, kdy se jedna epocha zase pomalu končí a druhá, nová začíná.“

            „Taky jsem s nimi kdysi sympatizoval. Myslím hnusity. To víte mládí.

Ale brzy jsem pochopil, že to, co hlásají, není program, že v tom hnutí není nic demokratického. Máš pravdu, stodol je škoda, ale nemohli jsme je ušetřit. Ale tam, kde stály, vyrostou brzy nové, větší. Teď, když už je škodná zlikvidována, už nic nebrání tomu, abychom se zase vrátili k práci.

Nemám strach o to, že nevybudujeme nové stodoly, a že se v naši zemi znova, nebo přinejmenším na mých panstvích, usídlí prosperita zrovna jako tamta pěnkava ve svém hnízdě,“ ukázal Oldřich II. z Rožmberka na hnízdo, jež si pěnkavy vybudovaly na stromě, pod kterým jsme právě stáli, a na kterém by se dobře věšelo, kdyby ještě bylo toho dne koho věšet.

             Však jsem taky hbitě řekl: „Škoda, že jsme je všechny upálili, ten strom je moc pěkný. Má větve silné jako Herkulovy paže, a taky škoda, že Herkules není biblická postava, pak by ten příměr seděl jak vzdoropapežská prdel na zlatém hrnci,“

            „Škoda,“ přikývne katolický velmož a uhodí se do hlavy, „jsem to ale pěkný lídr Panské jednoty a katolické šlechty!

            Ani jsem se vás nezeptal, jestli jste dnes už mrdal?“

            „Mrdal. Ráno, ještě za rozbřesku,“ odpověděl jsem.

            „Ale teď už máme skoro soumrak.

            Ach ty letní dny, jak se zdají být nekonečné, obzvláště nám katolíkům,“ zvolal velmož a přátelsky mne objal kolem ramen, „jde o to, že manželka, pravicově založená katolička, by ráda okusila mimomanželský sex. Má na to plné právo, vždyť jsme spolu už šestnáct let. A tak mě napadlo, jestli byste nechtěl třeba vy…“

            Mocný velmož se na mne prosebně podíval, bylo vidět, že svou ženu miluje a že by jí proto rád dopřál i mimomanželský sex.

            „Milerád.

            Ale není to hřích?“ řekl jsem.

            Velmož se usmál: „Hřích je to jen tehdy, když se nevyzpovídáte a nedostanete rozhřešení. Ale my Rožmberkové jsme měli vždy dobré zpovědníky, dokázali nás vysekat před bohem i z těch největších svinstev. Jsou, pravda, trochu tlustí, ale to u zpovědníků nevadí, ba právě naopak.

            „Ale co vy?

            Vám nebude vadit, když budu šoustat s vaší manželkou?“ zeptal jsem se.

            „Jak by mi to vadilo!

            Když jí to odpustí bůh, jak bych jí to potom neměl odpustit já, obyčejný smrtelník, byť lídr katolické šlechty?“ řekl s úsměvem a dodal, „Vondrušku asi znáte.“

            „Znám. Je to nejlepší současný kronikář.

            Bude přitom?“ přikývl jsem.

            „Ano, bude dobré, když se budoucí generace dozvědí, jak to bylo u nás, katolické šlechty, s mimomanželským sexem.

            Hodně zdaru, příteli!

            Opravdu je škoda, že jsme je všechny upálili,“ stiskl mi vděčně ruku.

            A tak jsem, pod bedlivým Vondruškovým dohledem, šoustal s takříkajíc první dámou české katolické šlechty. Nikdy mi dosud žádná žena nezarývala své prsty do zad s takovou vehemencí jako tato cizoložící, pravicově založená katolička, manželka lídra české katolické šlechty, i sám Vondruška měl, co dělat, aby to všechno věrně zachytil, kvůli spoustě citoslovcí, jimiž tato žena rozhodně nešetřila.

            Pak jsme, po třech hodinách intenzivního mrdání, už jen klábosili o politice.

            „Co myslíte, bude-li brzy Zikmund přijat za českého krále, když manžel konečně zničil ty odporné radikály z hnusitského státu?“ zeptala se mě moje milenka.

            „Nu snad do dvou let by to mohlo být,“ odpověděl jsem.

            „Dva roky uletí jako těžká voda,“ neskrývala radost moje milenka.

            „Ale i kdyby to bylo za dva roky, bude to už stejně pozdě, příliš pozdě. Měli jsme, my Češi, přijmout Zikmunda za krále v roce 1419 a vyhnuli bychom se velkým obloukem té hloupé hnusitské blamáži. Naše země by vzkvétala, bylo by nám mnohem líp.

            Všichni chtěli najednou přijímat pod obojím, ale co vlastně z toho, že přijímám pod obojí?

            Stane se z hajzla poctivý člověk se skvělým charakterem jen proto, že přijímá pod obojím?

            Zcela určitě ne, ale my jsme si museli kvůli tomu zpustošit celou zemi.

            A proč vlastně?

            Aby pár hnusitských radikálů určovalo, co je jedině správná pravda?

            Konec světa nepřišel. Země je rozvrácená a zpustošená. Ale hlavně, že milujeme pravdu, hlavně že nám nad hlavami vlály rudé hnusitské prapory, a že jsme mohli hulákat, kdož sú boží bojovníci!“ nešetřil jsem konstruktivní kritikou na adresu radikálů z hnusitského státu.

            „Nu, snad už je to nejhorší za námi. Se Zikmundem se nemusíme ničeho bát, je to přece schopný panovník, syn největšího Čecha. Jen pohleďme, k jakému ekonomickému a kulturnímu rozkvětu přivedl ty pitomé Huny, zatímco my teď vypadáme jako nějaké opice!“ povzdechla si milenka.

            „Nevím, ale dle všeho si Zikmunda dlouho jako českého krále neužijeme. Prostě tak všivý národ jako my si někoho takového, kdo mluví sedmi jazyky a je tedy spíše univerzalistou než českým vlastencem, na trůnu příliš dlouho nezasloužíme,“ řekl jsem.

            „Ježišmarjá, jestli Zikmund zemře, co bude pak, vždyť nemá žádného následníka!?“ zděsila se moje milenka.

            „Jo, milá paní, to nikdo neví. Jediné co je jisté, je to, že když žena nedostane svůj měsíční cyklus, tak je v tom, je naprcaná,“ odpověděl jsem a na moje slova došlo.

Zikmund zemřel, nebylo mu ještě ani blbých sedmdesát, a nikdo, až na pár lidí, co tahali za nitky, nevěděl, co bude.

            Silvestr 1437 tak byl opravdu smutný, vůbec ne veselý, jak by se slušelo a patřilo na poslední den starého roku, kdyby ovšem ten taky nebyl tak smutný, vždyť jeho jedinou radostnou událostí byla smrt vůdce hnusitských teroristů Jana Roháče z Dubé.

Prostí i bohatí, vzdělaní i nevzdělaní lidé hleděli jen tupě před sebe a báli se, co přijde zrána na Nový rok. Optimisté, kteří úderem půlnoci odpálili ohňostroj a otevřeli si vychlazený šampus, se dali v celém českém království spočítat na prstech jedné, a to ještě levé, tedy nečisté, Kristovy ruky.

Autor: Karel Trčálek | pondělí 30.3.2020 11:11 | karma článku: 10,91 | přečteno: 293x
  • Další články autora

Karel Trčálek

Minuty pro Hitlera z Institutu Václava Klause

Majitelé jediných pravd, např. ti z IVK, jsou-li přitlačeni ke zdi důkazy, že zadupávají svobodu slova, že destruují voltairovský princip a že umlčují a zastrašují své oponenty, vytáhnou obvykle svůj poslední zoufalý argument...

24.4.2024 v 15:09 | Karma: 9,51 | Přečteno: 112x | Diskuse| Ostatní

Karel Trčálek

Zrádce Beneš zachránil republiku, málo platné!

Západní spojenci měli naštěstí dost rozumu, na rozdíl od tehdejších našich domácích chciválků, aby zabránili v Mnichově masakru českého národa, takže Edvard Beneš mohl v klidu vyvěsit bílou fangli, abychom přežili

21.4.2024 v 16:51 | Karma: 22,06 | Přečteno: 645x | Diskuse| Společnost

Karel Trčálek

Cos to porobil, Pavelenko Pavle?

Tuto píseň si dost možná prozpěvovali někteří učitelé na Slovácku, když na obličeji pana prezidenta viděli malou, asi půlmetrovou řeznou ránu

21.4.2024 v 12:42 | Karma: 25,31 | Přečteno: 695x | Diskuse| Politika

Karel Trčálek

Íránské střely a Institut ajatolláha Václava Klause

Mudrlanti, kterým se dnes v médiích říká experti, vytrubovali do světa, jak prý Írán zpackal nejen svůj víkendový útok, ale jak nepovedené je prý i íránské pivo...

19.4.2024 v 14:06 | Karma: 24,21 | Přečteno: 674x | Diskuse| Společnost

Karel Trčálek

Integrace imigrantů v německých školách nefunguje, ale nesmí se o tom mluvit nahlas

Ještě nedávno se za podobné názory dával ban. Jo, když jsme to před 5 lety my xenofobové říkali, tak nás různí lepšolidi, sluníčkáři a vítači přesvědčovali, jak ta multikultůra krásně prosperuje

17.4.2024 v 14:54 | Karma: 21,36 | Přečteno: 627x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Desítky miliard dolarů pro Ukrajinu a zákaz TikToku. Biden to podepsal

24. dubna 2024  17:16,  aktualizováno  17:18

Aktualizujeme Ve středu podepsal americký prezident Joe Biden po několikaměsíčním schvalování v Kongresu zákon...

Izrael pokročil v přípravě akce v Rafáhu, civilisty ochrání, uvedl mluvčí vlády

24. dubna 2024  16:55

Izrael pokročil v přípravách pozemní operace namířené proti palestinskému hnutí Hamás v Rafáhu na...

V nahrávkách si stěžoval na bankovky. Bystroně z AfD potápí důkazy

24. dubna 2024  16:53

Nové důkazy v kauze německého politika strany Alternativa pro Německo Petra Bystroně potvrzují...

Bývalý ředitel finančního úřadu kryl úniky a bral „dárky“, dostal podmínku

24. dubna 2024  15:01,  aktualizováno  16:48

Bývalý ředitel brněnského finančního úřadu Miroslav Kuba si už třikrát vyslechl podmíněný trest za...

  • Počet článků 2948
  • Celková karma 25,01
  • Průměrná čtenost 867x
Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Seznam rubrik