Šíření dezinformací ohledně koronaviru by mělo být trestným činem

Stejně jako v Maďarsku, tam se taky bude trestat šíření dezinformací odnětím svobody. Ale protože to nezavedl Brusel, ale Orbán, tak se pochopitelně nemůže jednat o cenzuru, ale právě naopak se tím svoboda slova jen posílí

            Osoby: Viktor Orbán

                          Démon moci

Orbán přechází po své pracovně, drží se za hlavu, vytahuje z boční kapsy saka prášek a zapíjí jej vodou

ORBÁN: „Zase ta tupá bolest. Kdesi hluboko v hlavě, kde se tam jenom bere? Ale za to může on! Když mě začne bolet hlava, vždy se mi zjeví. Musím si vzít prášek, tady je, rychle ho zapít vodou, tak, snad se mi nezjeví...

            DÉMON: „Zdravím, Viktore! Zase tě bolí hlava? Vzal sis prášek?“ (v pracovně se objeví Démon noci v podobě Václava Klause ml.)

            ORBÁN: „Co tady děláš!? Vzal jsem si přece prášek!“

            DÉMON: „Jsou to dobré prášky. Taky je někdy beru, když mě rozbolí hlava. Věřil bys, že mě taky občas bolí hlava?“

            ORBÁN: „Co mi zase chceš?“

            DÉMON: „A vždy zaberou. Polknu je, zapiju vodou a do pěti minut je po bolesti. Ale těch pět minut, to je někdy učiněné peklo.“

            ORBÁN: „Moje hlava!“

            DÉMON: „Už jenom tři minuty. To vydržíš. Pak bolest zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.“

            ORBÁN: „Kéž bys zmizel i ty.“

            DÉMON: „Já samozřejmě taky zmizím. Ale až potom, potom dám ti zase na chvíli pokoj.“

            ORBÁN: „Kdy potom? Můj bože, to je bolest!“

            DÉMON: „Až spolu probereme pár věcí. Ale ve stoje se mi o tom špatně mluví, na chvíli si sednu, mám už taky toho dost, to by jeden nevěřil, co se naběhám.“ (Démon moci si sedá do Orbánova křesla)

            ORBÁN: „Minule, minule jsi mi slíbil, že mě už necháš na pokoji.“

            DÉMON: „To je možné. Člověk toho naslibuje, že už ani sám neví, co všechno nasliboval.“

            ORBÁN: „Proč mi to děláš? Už čtrnáct, nebo kolik let mne držíš u moci!“

            DÉMON: „Asi proto, že jsem démon moci, asi proto to dělám, Viktore. Vím, nemáš to se mnou lehké, ale člověk si nevybere. Když už jsem na světě, tak musím koukat, abych byl, aby po mně něco zůstalo. A zůstaneš po mně ty, Viktore, a po tobě zase zůstane Maďarsko.“

            ORBÁN: „Ale jaké Maďarsko?! Vždyť já byl přece demokrat, ano, byl jsem na začátku demokrat, a ještě k tomu mladý demokrat!“

            DÉMON: „Všichni jsme byli mladí, Viktore. Já byl například v mládí ředitelem soukromé školy. Věřil bys tomu? A přece je to tak. Nebyla to samozřejmě obyčejná škola, financoval ji polostátní podnik, jemuž šéfoval člověk snad ještě mladší než já tenkrát a ten člověk byl velmi za dobře s lidmi ze strany, které zase šéfoval můj táta.

Určitě ho budeš znát, vždyť teď pracuje v MOL, je to vynikající odborník na energetiku, jak jsem pak nemohl být ředitelem školy?

Dnes už se tomu jen samozřejmě směji. Já a ředitel školy, hehe!“

ORBÁN: „Zničil jsi v Maďarsku demokracii, udělal jsi z něho autoritářský stát!“

DÉMON: „Já? Já přece nejsem maďarský premiér, maďarský premiér jsi ty, Viktore, už čtrnáct let. A pak, hyperdemokracie je přece škodlivá, to víme oba, je jí potřeba trochu oříznout.“

ORBÁN: „Ale tys mě k tomu naváděl! Tys po mně chtěl, abych z Fideszu udělal chobotnici, která v Maďarku všechno ovládá.“

DÉMON: „Ano, to jsem chtěl. Ale víš proč? Protože základem každé politiky a každé demokracie je stranický systém, to mne učil můj táta už do mala, učil mne, že Havel chce zničit demokracii. Nebo chceš, aby v Maďarsku vládly neomezeně neziskovky, a ne tvoje strana?“

ORBÁN: „Chci, aby mě už tak nebolela hlava.“

DÉMON: „Neboj, nebude tě bolet věčně. Jednou tě bolet přestane.“

ORBÁN: „Říkal jsi, že mě přestane bolet za tři minuty.“

DÉMON: „To jsem vážně říkal? Za tři minuty? Neříkal jsem za patnáct let?“

ORBÁN: „Cože!? Až za patnáct let?“

DÉMON: „No, možná za dvacet. Kolik ti je? Padesát šest? Dvacet let u moci ještě klidně vydržíš. Podívej se třeba na Erdogana. Jaký je to junák! Copak nechceš být jako on?“

ORBÁN: „Toho člověka bytostně nesnáším! Všechnu moc koncentroval do svých rukou! Copak je to normální?“

DÉMON: „U psychopata jako on je to docela normální. Nebo bys chtěl být raději kontraadmirálem?“

ORBÁN: „U nás nemáme moře.“

DÉMON: „A Zemplínská Šírava je co? Vždyť Maďarsko se přece táhne od Sedmihradska až k Mukačevu.“

ORBÁN: „Nechci nic z toho! Chci mít klid a pokoj!“

DÉMON: „Chápu. Moc dobře tě chápu, Viktore. Já to bych to taky chtěl. Mít klid a pokoj, pořád nepřemýšlet o tom, jak upevnit svoji moc. Žít někde na venkově, mít před domem trampolínu a dělat na ní salta, ano, taky bych to moc chtěl.“

ORBÁN: „Dej mi už, prosím, pokoj! Vždyť jsem byl premiérem poprvé v pětatřiceti, co je to za život?“

DÉMON: „Abych pravdu řekl, vůbec ti nezávidím. Ale na druhou stranu, kdo jiný než ty, Viktore?“

ORBÁN: „Proč já? Vždyť moje dětství bylo docela obyčejné, žil jsem na vesnici, hrál jsem fotbal, nebyl jsem už od narození žádný hajzl, ještě na střední jsem neprojevoval žádné mocenské sklony, chtěl jsem jen žít svobodně, jako všichni tehdy.“

DÉMON: „Proč zrovna ty? To ti neřeknu. Vlastně ani nevím, proč já. Ano, proč jsem vlastně já démonem moci a ne někdo jiný. Asi je to osud, co jiného?“

ORBÁN: „Kolikrát se hnusím sám sobě! Podívám se do zrcadla a vidím tlusté odulé prase opité mocí. To přece nemůžu být já!“

DÉMON: „Vidíš, a to já se zase sám sobě nehnusím. Ne, ani trochu se sám sobě nehnusím, asi proto jsem démon, že se sám sobě nehnusím. Ale pojďme k věci.“

ORBÁN: „Opravdu mě nemůžeš nechat na pokoji, najít si někoho jiného?“

DÉMON: „Ne, nemůžu, protože se mi dobře ovládáš. Jak ty ovládáš Maďarsko, tak já ovládám tebe. Ale proč jsem přišel, přišel jsem, abych ti řekl, že teď je ta nejvhodnější doba, abys strhl konečně všechnu moc na sebe.“

ORBÁN: Ale proč? Proč bych to měl dělat?“

DÉMON: „Protože ti to říkám. Koronavirus rozšiřují, jak známo uprchlíci, protože i virus i oni jsou pohybu. Proto je potřeba, abys řídil zemi prostřednictvím vládních dekretů, které nemůže parlament nijak zrušit.

Rozumíš?“

ORBÁN: „Ale to je přece nedemokratické!“

DÉMON: „K čertu s demokracií, nejde o demokracii, ale o tebe, Viktore. Je nouzový stav, lidé do ulic nevyjdou, aby proti tomu protestovali, všechnu moc soustředíš ve svých rukou, podmínky pro to máš, každý snad už v Maďarsku pochopil, že jestli to chce někam dotáhnout, musí být ve Fideszu, že jedině přes něj vede cesta k úspěchu.“

ORBÁN: „Neměl jsem ten Fidesz nikdy zakládat.“

DÉMON: „Už se stalo, Viktore, s tím už nic nenaděláš, tady ten systém, co jsi vytvořil, už šlape jako dobře promazané Colnago, jen si vzpomeň, kolik státních prachů jsi nalil do startu Gira v Budapešti, aby sis udělal reklamu.“

ORBÁN: „Ale k tomu jsi mě navedl přece ty.“

DÉMON: „Jo, mám pro Giro slabost. Víš, jednou, když jsem byl ještě malý, jsme byli s našima v trabantu u Balatonu. A já už si tehdy přál, abych to bylo u nás jako v Maďarsku, všichni Češi si přáli, aby to bylo u nich, jako v Maďarsku, a přejí si to i teď, aby to bylo u nich jako v Maďarsku. Nemůžeš Čechy zklamat, musíš jim dát naději, že se dá vzepřít bruselskému diktátu tak, že se vysereš na nějakou hyperdemokracii, když z ní necháš jen fasádu.“

ORBÁN: „Ale co opozice?“

DÉMON: „Opozice? Ty kvičící mangaliky? Stačí, když vydáš zákon, že všichni, kdo šíří dezinformace, půjdou bručet, a kdo jiný může šířit dezinformace, jako že například coronavirus nešíří uprchlíci, než opozice?“

ORBÁN: „Ale co svoboda slova?“

DÉMON: „Na tu se vyser, ta není k ničemu dobrá, respektive je dobrá jen k tomu, abys mohl obviňovat facebook z cenzury. Tak co, uděláš to pro mě, starého kamaráda?“

ORBÁN: „A když neudělám?“

DÉMON: „To bych ti, kamaráde, neradil. Neradil, protože tě mám upřímně rád. Vzpomínáš, jak jsme se objímali, když jsi poprvé vyhrál volby?“

ORBÁN: „Myslel jsem si, že to bude jiné.“

DÉMON: „Vždycky je to stejné, když přičichneš k moci, když se mi upíšeš.“

ORBÁN: „Chtěl jsem změnit život k lepšímu.“

DÉMON: „A nezměnil? Soros už v Maďarsku není, spousta lidí si díky vstupu do Fideszu našla slušnou práci ve státní správě a i ta média jsi ovládl. To je přece lepší život.“

ORBÁN: „Opravdu je to lepší život? Opravdu jsem to dokázal?“

DÉMON: „O tom žádná! Proč by tě jinak lidé volili?“

ORBÁN: „To je pravda.“

DÉMON: „No tak vidíš! Uděláš, co jsem ti řekl, život bude zase o něco lepší, a i ta hlava tě přestane bolet, protože ta bolest, víš, to je vlastně abstinenční příznak, jsi závislý na moci, a potřebuješ další dávku.“

ORBÁN: „Já vím. Musím si to zase šlehnout. Říkáš, řídit zemi prostřednictvím vládních dekretů, a tak se vzepřít bruselskému diktátu, vydat zákon trestající šíření dezinformací, aby byla utužena svoboda slova?“

DÉMON: „Jo, to je ono.“

ORBÁN: „Ale nebudu vypadat jako Erdogan?“

DÉMON: „Copak jsi plešatý pantáta s knírkem a navíc ještě Turek? Ty jsi přece Attila, Bič boží, táta všech Hunů.“

ORBÁN: „Ano, Attila, Bič boží, táta všech Hunů, dej to sem, ať si to šlehnu! Bolest zmizela, zase je mi dobře!“ (Orbán se přestane držet za hlavu, sedí démonovi na klín, tváří se blaženě, démon moci ho hladí po hlavě).

DÉMON: „A je to tam. Jak to bylo snadné. Jen toho Gira je škoda, ale co se dá dělat? Virus je v pohybu, cyklisté jsou taky v pohybu, celý svět je v pohybu, přišel čas si ho vzít zpět. (démon vytáhne Orbánovi z kapsy zrcátko a dívá se do něj) Ukažte, jak mi to sluší, ten můj škleb, sluší mi skvěle, padne mi jako ulitý, božínku, jak se mám rád, není na světě hezčí démon moci než já. Já!“ (padá opona)