Za časů bezvládí
Bezvládně jsme seděli u stolu, celá naše rodina, která se už stačila, za tu dobu, co už trvají ty naše hnusitské lapálie, řádně rozvětvit. Já sám už patřím ke třetí generaci, která nezná nic jiného než jen hnus, který prosakuje vším, i šedou kůrou mozkovou, který se vpíjí i do hypotalamu, i hypofýzy.
Mlčeli jsme jako vždy. Ale tentokrát ne aktivně, jako po minulých třicet, nebo již kolik let, ale docela bezvládně, protože ve všeobecném bezvládí, které propuklo a které nyní převzalo žezlo nad našimi nicotnými životy, se ani nijak mlčet nedalo.
Pravím vám: „Všechno je lepší, i ta nejkrutější a nejkrvavější totalita než bezvládí!“
Samozřejmě, že za to pořád mohli hnusité.
Hlásali konec světa, hlásali příchod božího království, a namísto toho přišlo bezvládí.
Ale já už jsem nedokázal mlčet. Byl jsem příliš slabý, abych dokázal mlčet, neměl jsem v sobě ještě vypěstovánu onu vůli, jež zdobila naši rodinu a jež nám umožňovala mlčet již třicet let v pasivní, a proto nejúčinnější rezistenci, proti všudypřítomnému hnusu našich časů.
„Potřebujeme krále!
Aby český trůn nebyl osiřelý.
Vždyť je to ostuda, že na něm nikdo pořádně nesedí, že se pod každým třese!“ vykřikl jsem a praštil pěstí do stolu tak, až se mouchy na okně poplašily a ztrativší balanc začaly bzučet, „mě už je to všechno jedno, klidně ať si na něm sedí i Albrecht, co na tom, že je to Habsburk, hlavně, že nebude český trůn prázdný.
Copak se dá takto žít?
Bez krále?
Řekněte sami!“
Rozhlédl jsem se po své rodině, podíval se každému do jeho očí, ale všichni, jako vždy, mlčeli. Nestavili se mi na odpor, ale ani se nedá říct, že by se mnou souhlasili. Mlčeli jako vždy, mlčeli ještě zarputileji, nevím, k čemu se takto chtěli promlčet.
Mlčeli tak, že mi ani nikdo neřekl, abych mlčel, byl zticha, protože na tom, co si myslím a co chci já, stejně houby záleží. Udělalo se mi nevolno z těchto lidí, kteří středobodem svého života učinili svého drobné soukromé starosti, zatímco český trůn zel prázdnotou a na spadnutí byla další válka mezi pražská kavárnou a prostým lidem.
Moje rodina se mi hnusila tak, že jsem z toho taky umlkl. Zase jsem si sedl a zase mlčel jako všichni ostatní, maje v hlavě stejné bezvládí, jako všichni kolem. Mlčel jsem a seděl takto asi dva, nebo tři měsíce, když přiběhl soused Vávra, který se dal nedávno oholit i ostříhat, jak pak vyšlo najevo, přičemž se i okoupal tak, že se z něho stal takřka nový člověk.
„Tak máme zase krále, lidi!“ vykřikl a chvíli trvalo, než jsme poznali, že je to soused Vávra.
Ale když jsem ho poznal, okamžitě jsem vyskočil a zvolal: „Snad ne toho Poláka!“
„Kdepak Poláka, fuj!
Habsburka!“ odpověděl Vávra.
„Albrechta?“ zvolal jsem.
„To se ví!
Je to král jako lusk!
Zikmundův zeťák, kam se na něj hrabe ten usmrkaný Polák!“ odpověděl Vávra.
„To je ta nejlepší volba!
Děcka, já su tak šťastný!“ vykřikl jsem, ale nikdo z mé rodiny se k mé radosti nepřidal, všichni mlčeli.
Nikdy jsem se nestyděl za svou rodinu víc jako teď!
„Mlčí?“ ukázal Vávra na moji rodinu.
„Mlčí,“ přikývl jsem a sklopil hlavu.
„Nezlob se, chlapče, oni už nikdy jiní nebudou. Mají to v sobě, nepamatuji se, a to už tady chodím víc jak třicet let, že by se tady nemlčelo.
Hlavně, že máme krále!
Možná by sis měl zajít do bordelu a tam to oslavit. Já právě odtamtud jdu. Snad mi to nebudeš mít za zlé, že jsem byl napřed tam, než jsem šel sem k vám, svým nejbližším sousedům, abych vám vyklopil tu novinu, že máme zase krále.
Ale kdybych běžel hned sem k vám, tak bych od samého vzrušení koktal a vy byste vůbec nevěděli, co vám chci říct,“ omlouval soused Vávra moji rodinu i sebe.
„Nezlobím se na vás,“ ujistil jsem ho, dodávaje, „a nebojte se, do bordelu si jistě zajdu.“
„Tak já už musím běžet. Abych si doma vychutnal tu novinu hezky při žejdlíku vrchně kvašeného piva. Buďte tady všichni sbohem!“ rozloučil se soused Vávra.
„Sbohem, sousede!“ rozloučil jsem se jediný se sousedem Vávrou.
„Máme krále!
Krále!
Český trůn již není osiřelý!
Bůh se nad námi slitoval, dal nám krále!
Krále!“ musel jsem si ještě jednou od samé radosti zavýsknout, ale opět se mnou nikdo nesdílel moji radost.
Všichni mlčeli, jako by před sebou měli mobily, vlastně už ne ani mobily, ale kapesní, velmi výkonné a po všech čertech výkonné počítače, které by byly pro umělou inteligenci tím, čím jsou pro biologický život viry, či bakterie, všechna ta drobotina, co způsobuje mor a jiné rány, pod nimiž otřásají se základy středověkého státu.
„Eh, k čertu s vámi!
Vy z toho svého mlčení všichni jednou zcepeníte!
Kdyby byli všichni takoví jako vy, tak neexistuje žádná orální historie!“ mávl jsem do rukou a šel do bordelu.
Všude však bylo plno, jak všichni slavili to, že máme zase na českém trůnu z boží vůle krále. Teprve až ve čtvrtém bordelu, který patřil pražskému arcibiskupovi, a neměl zrovna nejlepší pověst, protože se tam šidilo, se na mě štěstí usmálo. Vešed do něj se sklopenou hlavou, jak se sluší a patří, vcházíme-li do budovy, jež patří Kristu, jsem se ocitl v malé, sice trochu temné, ale jinak vcelku útulné komůrce, ve které ovšem seděl na takové nízké stoličce z neohoblovaného dřeva nějaký chlap.
„Co ten tady chce?
To je taky nějaký zákazník?“ zeptal jsem se kurvy, která si mne do tohoto pokojíku dovedla.
„Kdepak zákazník, co tě nemá!
To je Vondruška!“ opáčila kurva, sundávajíc ze mne kalhoty.
„Ten Vondruška?!“ podivil jsem.
„Ano, ten. Nejlepší kronikář naší doby. Dostal grant na to, aby zmapoval prodejný sex v časech bezvládí. Sedí tady a vše si podrobně zapisuje,“ vysvětlila mi kurva, odhazující mé kalhoty stranou.
„No to je prima!
To aspoň vejdu do dějin stejně jako králové,“ hvízdl jsem nadšením a na oplátku vysvobodil kurvě její cecky z příliš těsného sevření šněrovačky, nebo co to bylo.
Nemrdali jsme dlouho, byl to přece jen prodejný sex v církevním bordelu, kde člověk chytil vši, ani nevěděl jak, ale zase jsme si na druhou stranu dobře pokecali.
„Co máš za školu?“ zeptal jsem se kurvy, když jsem jí všechno, tak jak to vídám v pornu, a jak se o tom baví chlapi v práci, nastříkal do ksichtu.
„Úkáčko,“ řekla kurva.
„Gender?“ zeptal jsem se.
„Ne, tam jsem se nedostala. Mám politologii,“ odpověděla kurva.
„Politologii?
Tak ty jsi fakt politoložka?
No, to je paráda!
To mi můžeš říct, jako to všechno teď bude!“ luskl jsem prsty.
„Jak to bude?“ ušklíbla se kurva a pokračoval, „bude to jako vždy. Albrechtovi bude šlechta házet klacky pod nohy, bude dělat všechno proto, aby nebyl králem on, ale Polák, kterého by ho Ptáček z Pirkenštejna mohl hezky vodit. A když Albrecht umře, protože se nakazí na výpravě proti Turkům, vypukne v zemi naprostá anarchie. Všechen královský majetek se rozkrade, protože u nás to ani jinak nejde a až se rozkrade královský majetek, tak se všichni začnou okrádat navzájem, protože ani to jinak nejde.
Zemský sněm sice zvolí za krále Albrechta III. Bavorského, ale ten korunu odmítne, protože jen blázen by chtěl být českým králem.
,Urvi, co můžeš!‘ to bude heslo těchto dní a těchto let a nikdo nebude vědět, jestli jsou větší svině a zloději katolíci, nebo kališníci, všichni budou krást stejně.
Takže nic nového pod Sluncem, na to jsem nemusela ani studovat politologii, abych ti to řekla.
Ale pro mě je důležitější, jestli dostanu každý měsíc svůj cyklus, nebo ne, protože se říká, že žena, která nedostane cyklus, je v tom.“
Kurva domluvila a já se jí vyzvracel do obličeje hnusem z toho, co nás čeká, jako kdyby se u nás nedalo snad nikdy žít ani trochu normálně.
Když pak na slova kurvy došlo, už jsem taky jen mlčel, jako celá naše rodina, hleděl nějak časy bezvládí přežít tak, abych se za to nemusel stydět, a na to je nejlepší mlčení.
Doma jsme mlčeli a kurvy mi v bordelech říkaly stále totéž, predikujíce politický vývoj v naši. Všechny měly vystudovanou politologii, některé i s červeným diplomem, a já se tomu už ani nedivil, ať už jsem byl, kde jsem byl, ať mě osud zanesl do Plzně, do Písku či do jiných měst, či dokonce do Tábora.
V Táboře se ovšem docela zastavil čas, i když už byl teď královským městem. Jeho obyvatelé měli pořád stejné oblečení, jako by se psal rok 1420, kdy v Táboře vládl komunismus, a nejen oblečení, ale i myšlení. Když jsem do Tábora vešel, hned jsem si toho všiml, té do očí bijící staromódnosti, která se zde pokládala za největší ctnost. Všechno zde bylo retro, ačkoliv ještě před pouhými dvaceti lety mohli se hnusité považovat za revoluční předvoj, tak se zdály být jejich dogmata a myšlenky nové, neokoukané, nanejvýš moderní.
Ale nejintenzivnější pocit, který se mne zde zmocnil, byl ten, že už jsem zde někdy musel určitě být, už někdy v době halštatské, neboť všechno, kdejaký půdní pór, kdejaká částice vzduchu, mi bylo v Táboře nápadně povědomé. Samozřejmě jsem zašel i do bordelu, klasické kubistické dřevostavby z počátku dvacátých let patnáctého století, a tam tento pocit byl nejsilnější.
„Nejmenuješ se Markéta?“ zeptal jsem se nápadně dlouhovlasé kurvy, která se mnou šla.
„Jak to víš?
Někdo ti už o mně řekl?
Nebo jsi někde zahlíd můj profil na Instagramu?“ zeptala se mne.
„Vím to. Nevím, jak to vím, ale vím to,“ řekl jsem, když jsme byli spolu na pokoji v prvním patře, přičemž mne pořád pronásledoval intenzivní pocit, že je zde ještě někdo třetí, někdo, kdo nás bedlivě pozoruje.
„Poslouchej, nebyl v tomto pokoji někdy Vondruška?
Mám pocit, jako by nás někdo pořád šmíroval,“ řekl jsem, když už jsme vedle sebe leželi.
„Podle jedné Jiráskovy staré pověsti české v tomto pokoji Vondruška kdysi byl. Ale kdoví, co je na tom pravdy, ten chlap byl přece všude,“ přikývla Markéta.
„Je to pravda!
Byl tady!
Ještě tady pořád je!
Jeho duch!“ vykřikl jsem.
„Ty věříš na duchy?“ zeptala se mne Markéta.
„A ty ne?“ zeptal jsem se já.
„Ne. Já přijímám pod obojím. Všichni tady v Táboře přijímáme pod obojím. Žádní duchové nejsou, je jenom Kristus, ale ten není duch,“ řekla mi Markéta.
„Snad možná,“ řekl jsem a zeptal se, „vystudovala jsi politologii?“
„Jo. Bez toho by mě sem ani nevzali,“ odvětila Markéta.
„Řekni mi, jak dlouho, to ještě potrvá, to bezvládí?
Není pro našeho, tj. pozdně středověkého prostého člověka nic hroznějšího než bezvládí. Našinec má rád odvěký řád, potřebuje, aby mu někdo vládl, aby zde byl jasně vymezený vztah mezi vládcem a jeho poddanými. Centrální orgány moci jsou zcela ochromeny, abych se přiznal, tak vůbec nevím, ač jsem ze středostavovské kupecké rodiny, kdo vlastně vybírá daně a na co je vlastně vybírá.
Lidské duše, lidské charaktery, jakož i mravní profil malého středověkého českého člověka, to všechno je tímto bezvládím již dokonale zpustošeno. Šlechta nám docela zdivočela, utrhla se z řetězu, zadlužuje se, zastavuje svá panství, dokonce i snubní prsteny, a buržoazie?
Buržoazie ještě u nás není, doba vymknuta z kloubů šílí, nebo šílíme my?
Šílíme my, zavřeni v blázinci, který považujeme za boží království?“ zvolal jsem.
Markéta mi vzala ruku a položila si ji na svá studená, huspeninu připomínající, prsa: „Neboj, už to nebude dlouho trvat. Už jenom tři roky, všechny vnitropolitické procesy směřující k ukončení tohoto tristního stavu už běží na plné obrátky, byť se zatím skrývají pod povrchem každodennosti, oku běžného, patřičně nevzdělaného, a ovšem i mediálně negramotného občana, tak spolehlivě skryty.
Slyšel jsi něco o strakonickém dudákovi?“
„Něco jsem o něm slyšel, ale moc toho není. Vypravil se, tuším, do světa a zase se z něho vrátil,“ odpověděl jsem.
„Prima, tak to víš, že Strakonice nejsou biblické město, které Židé na příkaz Hospodina srovnali se zemí, ale město v jižních Čechách, které reálně existuje, určitě jsi v něm už byl,“ řekla Markéta.
„Přísahám bohu, že jsem tam byl!“ vykřikl jsem.
„Prima, protože podle Strakonic je pojmenovaná jednota, která se už peče,“ řekla Markéta.
„Jaká jednota?“ zeptal jsem se.
„Strakonická, vždyť říkám,“ řekla Markéta a pustila se do přednášky, „tato Strakonická jednota, jako všechny jednoty v naší zkurvené době, bude zformována za určitým mocenským cílem a přijde s požadavkem změny současných poměrů, kterou bude ovšem prezentovat jako návrat k dřívějším poměrům, a bude spjatá s politickou aktivitou panstva.“
„To je pěkné!“ vpadl jsem Markétě do přednášky.
„Ano, pěkné,“ přitakala Markéta a pokračovala, „i Strakonická jednota vznikne jako reakce na konkrétní politické události, ale zároveň bude odrážet jisté dlouhodobé tendence v politice české šlechty, zvláště panstva, stále výrazněji přebírajícího podíl na politické moci v království, které se, jak si už určitě všiml, vyvíjí ke stavovské monarchii.
Abych to tedy zkrátila, protože i pro mě jsou čas peníze, Strakonická jednota je pokračováním nejen polipanského konzervativního šlechtického bloku, ale i strany Zikmundových příznivců z období hnusitské revoluce. I po smrti lucemburského císaře pokračovala totiž spolupráce katolické strany, vedené Oldřichem z Rožmberka, a strany nejmírnějších utrakvistů Menharta z Hradce.
Obě podporovaly krátkou vládu krále Albrechta II. Habsburského a po jeho smrti přes jistá zakolísání hájily a hájí nároky Albrechtova syna Ladislava. Časem ovšem obě skupiny postupně splynuly v jedinou konzervativní stranu, reprezentovanou především starými panskými rody. Momentálním cílem veškerého snažení těchto vážených šlechticů je zachování vlastní mocenské pozice a udržení klíčových úřadů, získaných za vlády Zikmunda a Albrechta, a samozřejmě taky nejen udržení, ale i rozšíření si nemalých majetkových zisků, kterých dosáhli během hnusitských válek.
Rozhodně není a ani nemůže být v jejich zájmu plný návrat k předrevolučnímu stavu, pokud jde o moc panovníka či církve. Dlouhodobě neusilují o nic jiného, než o upevnění vedoucí role panstva ve veřejném životě a o kontrolu panovnické moci.
Chápeš už?“
„Snad,“ řekl jsem a rozhodně dodal, „ale co chápu naprosto, je to, že obsazení osiřelého českého trůnu by napomohlo k posílení mezinárodní prestiže státu, uklidnění mocenských bojů i nekonečných soukromých válek a také k upevnění svazků všech zemí České koruny a taky, že by konečně zastavilo ten hnusný a stále trvající rozklad tradičních hodnot, kdy už skoro všichni pochopili, že to, co se dnes nejvíc vyplácí je bezuzdné kořistění na základě krátkodobých oportunních spojenectví.“
„To chápeš dobře.
Tím vším chci říct, že nás čeká už jen pár roků bezvládí, nějaká ta občanská válka a zase bude dobře,“ řekla Markéta.
„Zase bude dobře!
Už jen pár let!
Ani se tomu věřit nechce!
Jaký je vlastně letos rok, jak je to dlouho, co se narodil Kristus?“ zeptal jsem se.
„1446 let to je, co se narodil Kristus,“ odpověděla mi Markéta.
„Cože už tolik?
Vždyť to není zase tak dávno, co zastřelili sv. Václava, a už máme rok 1446!
Toto letí!
Za chvíli bude po bezvládí a neuplyne ani dalších šest set let a začne nám tady zase řádit novodobá inkvizice!“ zvolal jsem a dodal, „a co ty?
Jak jsi na tom s měsíčním cyklem?“
„Ale jo, dobře. Zatím se vždycky dostavil,“ ujistila mne Markéta.
„Tak to je fajn,“ řekl jsem a zaplatil.
Nebylo to mnoho, platil jsem za sex už i mnohem víc, nemluvě o tom, kolik bych za něj platil, jsa ženat, poměr výkon/cena byl vynikající a to nesporně přispělo k dobrému pocitu, s nímž jsem Tábor opouštěl, byť všude pořád ještě vládlo totéž bezvládí.
Doma jsem o tom, co mi řekla Markéta, nevykládal, nikoho by to stejně nezajímalo, a i kdyby zajímalo, stejně by mi na to nic neřekli. Ale já už jsem chápal, co se u nás děje, kroky jednotlivých aktérů na politickém kolbišti, byť zdánlivé nesmyslné a nepochopitelné, mi začaly najednou dávat smysl a když pak opravdu vznikla Strakonická jednota, vůbec ničemu jsem se nedivil, a o to víc se těšil na konec blížícího se bezvládí, který jednou musel přijít, kurvy by mi přece nelhaly.
Politici jo, ale kurvy ne.