Hnusitská epopej V.: „Za časů Jiřího z Poděbrad“

O Jiřím z Poděbrad vědí historici jen to, že se jmenoval Jiří z Poděbrad. Co by bylo u někoho zoufale málo, je u Jiřího z Poděbrad, který se jmenoval Jiří z Poděbrad, víc než dost

Za časů Jiřího z Poděbrad

Strýc nikdy nevyprávěl o tom, co zažil v Horních Uhrách, mlčel o tom, jako jsme mlčeli my všichni, když jsme se každý den sešli u rodinného stolu. Ale z držení jeho hlavy, v rámci naší rodiny tak specifického, dalo se vytušit, že tam, v Horních Uhrách, připravil v nějaké hře o život nemálo Maďarů, kterými každý poctivý Čech opovrhuje už od časů krále Zikmunda, jako tupými a k ničemu inteligentnějšímu se nehodícími barbary, třebaže mluví latinsky.

Lákalo mne mnohokrát zeptat se ho, co všechno v horních Uhrách prožil, ale úcta k rodinné tradici, jež mi velela mlčet, nakonec vždy zvítězila. A jako jsem se nikdy nedozvěděl, co dělal strýc v Horních Uhrách, nedozvěděl se nikdy strýc, nebo ne aspoň od nás, své rodiny, co se dělo tady v době jeho nepřítomnosti.

Já sám jsem se narodil 28. 10. 1453, deset dní před termínem, jak se mi pak matka sama v slzách přiznala na své smrtelné posteli, omlouvajíc se mne za to, že mne přivedla na svět předčasně.

„Tak jsem se na tebe těšila, byl jsi mé sedmé dítě, a sedmička je šťastné číslo, že jsem tě ani řádně nedonosila,“ byla její poslední slova, jež mi adresovala přes Messenger.

Co to bylo za den, v čem tkvěl jeho význam, nemusím snad ani připomínat, naše drahá vlast měla zase na svém trůnu krále a do toho jsem se narodil já, třebaže předčasně.

Moje první jasná a zřetelná vzpomínka je pak o čtyři roky mladší.

Seděli jsme u stolu a mlčeli, když v tom přiběhl soused Vávra.

„Jede!

Král už jede!

Vypadá jako poupátko!“ oznamoval nám, ale nikdo mu nic neřekl.

„Seďte si doma, když chcete, když vás nic nezajímá!

Ale já vezmu aspoň tady malého, ať má zážitek na celý život, vždyť král je prapraprapravnukem Přemysla Otakara II.!“ řekl soused Vávra a, aniž by čekal na odpověď, protože znal naši rodinu víc než dobře, posadil si mne, caparta, na ramena a hbitě vyběhl se mnou ven.

Krále jsem viděl, asi dvě sekundy, vypadal opravdu jakou poupátko.

Neuplynul snad ani půlrok a Vávra se se objevil zase.

„Král je mrtev!

Je po něm!

Do prdele práce, u nás snad nebude nikdy dobře!“ oznamoval nám.

Ten král, kterého jsem před pár měsíci viděl, byl najednou mrtvý, stejně jako kanárek, když ho chytí kočka. Touto smrtí, jak bylo hned jasné i mně, sotva čtyřletému capartovi, se skončil první pokus o vytvoření mohutného podunajského soustátí, což byl pro naši rodinu o důvod víc mlčení.

Nic se nezměnilo ani potom, když Vávra na jaře příštího roku přiběhl a radostně jásal: „Máme krále! Už zase máme krále!

Vlastního!

Krále spodních deseti miliónů!

Kališnického!“

„To se dalo čekat, že si česká utrakvistická šlechta chce zachovat nejen ve své paměti, ale v reálu dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto si postavila do svého čela ,hnusitského krále‘ (toto označení je nutno ovšem chápat jako král umírněných hnusitů).

Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku, stejně jako při druhé Klausově prezidentské volbě, však Jiřík dosáhl toho, že mu své hlasy dalo také české katolické panstvo. Musíme si ovšem zároveň i otevřeně přiznat, jakkoliv je to nepříjemné, že se Jiříkova zvolení nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české, a že nezískal podporu ani od moravských katolíků z pražské kavárny, takže nelze mluvit o tom, že je králem celého našeho národa.

Co se mne týče, mého osobního mínění, tak si myslím, že se v předvečer své korunovace tajně zaváže papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře, tedy především Jednotu Bratrskou a Trikolóru,“ pomyslel jsem si.

 Zdálo, že soused Vávra pochopil, co jsem chtěl říct, protože přikývnuv, řka: „Zdá se, chlapče, že máš pravdu.

Ale co basilejská kompaktáta?

Máme se o ně teď strachovat?“

„O ta nemějme zvířecí strach, aspoň zatím ne, od těch Jiřík neustoupí, je ve znamení Býka, proto je v lásce stálý. Bouřlivé emoce od něj nečekejme, za to nás však bude zahrnovat luxusními dárečky a zvát na dobré večeře,“ pomyslel jsem si.

„Zase máš pravdu, chlapče!

Je to býk, když se nadchne pro nějakou myšlenku, bude tvrdě a neúnavně pracovat na jejím uskutečnění!“ přikývl soused Vávra.

O tom všem, ani o tom, jak Jiří z Poděbrad vtrhl do Rakouska a přinutil Albrechta VI. Habsburského, aby se vzdal nároků na Moravu, ani o tom, jak Slezsko a obojí Lužice uznali Jiříka za krále až na přelomu let 1459/60, jsem však strýci nevyprávěl, nevyprávěl mu to nikdo.

Psal se rok 1462, když k nám opět vtrhl soused Vávra.

„Král je mrtvý!

Našli ho oběšeného v ložnici!“ vykřikl Vávra a jedním dechem dodal, „to ho dal jistě zavraždit kvůli přijímání pod obojí ten starý zvrhlík Pius II., co sám sebe prohlásil za jedinou bránu, kterou lze dojít spasení!“

Nikdo na to nic neřekl, ale já si dobře všiml, jak se strýci přitom radostně zablýsklo v očích, a jak mu zrak naopak potemněl smutkem, když se ukázalo, že zpráva o králově smrti je jen další z mnoha dezinformací.

„Strýc je papežský agent!

Pracuje pro katolické neziskovky financované z Vatikánu!“ bylo mi hned jasné.

Proto jsem v noci, když už všechno v našem domě spalo, tiše vešel do ložnice rodičů, vytáhl opatrně zpod otcova polštáře dýku, kterou tam měl schovanou pro případ, že by si pro něj v noci přišli z finančáku, a s ní v ruce se vydal do strýcova pokoje, který byl v podkroví.

Strýc spal tvrdě, nicméně se neustále převaloval na loži a vykřikoval pořád něco nesrozumitelného o Vondruškovi, nejlepším kronikáři naší doby. Já jsem však trpělivě čekal na vhodnou chvíli, a když ta nastala, bez váhání jsem vší svojí dětskou silou pohroužil dýku do strýcova srdce.

Následné vyšetřování ukázalo, že strýc byl skutečně už přinejmenším od druhé poloviny roku 1461 napojený na katolické neziskovky, jejichž cílem bylo svrhnout demokraticky zvoleného krále prostřednictvím katolického Majdanu, ostatně v jeho slamníku se našla spousta zlaťáků, ačkoliv strýc nikde nepracoval.

Nuž, každá rodina má svou černou ovci…

Mír jsem tím ale nezachránil, zase se všechno začalo mydlit mezi sebou, do toho přišla papežská klatba. A to i na vždy vitálního souseda Vávru už bylo příliš. Když se ukázal, tak už jen mlčel, jako my všichni ostatní, už nám neoznamoval, že se Matyáš Korvín nechal v Olomouci zvolit katolickou šlechtou za českého krále, takže Jiřík vládne už pouze kališnickým Čechám.

Vávra promluvil až v roce 1471, v první jarní den, kdy mi řekl: „Měl bys jít navštívit krále. Zaslouží si to.“

A tak jsem se, v ten první jarní den věčného ročního cyklu, jenž bude ukončen až s druhým příchodem Krista, vypravil za králem.

Stál jsem před dveřmi komnaty, ve které dlel král a chystal se na ně zaklepat, zprvu normálně, a pak, pokud by se nikdo neozval, mnohem důrazněji s tím, že bych v případě nutnosti začal i do dveří kopat. Ale dveře se otevřely samy a vyšel z nich Vondruška, nejlepší kronikář naší doby spolu s královnou Johannou, která byla, jak jsem si stačil všimnout, lehce zardělá.

Když kolem mne prošli, ozval se králův hlas: „Pojď dál!“

Vešel jsem a spatřil jsem krále přesně takového, jakým ve skutečnosti byl, nijak upraveného ve fotoshopu, tj., spatřil jsem ho se smrtí na jazyku.

„Posaď se u nás,“ řekl a pokračoval, „co si dáš?

Čaj, nebo kávu?“

„Čaj,“ řekl jsem.

„Dobře děláš, mormoni taky nepijí kávu,“ řekl Jiřík z Poděbrad a pokračoval, „ale čert vem, aspoň protentokrát, to pitomé náboženství, které nám jen otravuje sexuální život.

Viděl jsi Vondrušku?“

„Viděl,“ přikývl jsem.

„Chtěl jsem, aby věrně zachytil můj poslední sex s královnou Johanou. Zítra totiž umřu,“ přiznal se král.

„Snad nebude tak zle,“ poznamenal jsem.

„Ne, nebude,“ řekl král a dodal, „teď už bude jenom líp!

Zítra umřu a až se znova proberu, bude už poslední soud.

Věříš přece ve zmrtvýchvstání.“

„Věřím. Copak lze v něho i nevěřit?“ odpověděl jsem.

„Proto vím, že teď už bude jen líp. Zítra si to odbudu a pak, děj se vůle boží!“ řekl král a pobídl mě, protože právě přinesli čaj, „jen pij, chlapče, dokud je to vřící. Já mám taky čaj nejraději, když je vřící. Proto jsem si tě vlastně zavolal. Abych před tebou zrekapituloval poslední dekádu svého života.

Kde jenom začít, co myslíš?“

„Třeba u sjednocení Evropy,“ odpověděl jsem.

„Ano, třeba tam,“ přikývl král a sám se napil vřícího čaje, „to je ještě lepší než přijímání pod obojím. Tak tedy za mým pokusem o sjednocení Evropy nebylo nic jiného než jen snaha o totální likvidaci tradičních národů, třebaže něco takového de facto v dnešní době neexistuje.

Řekni sám, jsme my Češi národ?

Hovada, hovada to jsme, ale národ?

Víš, už mě všechny ty národnostní aspekty docela sraly. Národy, to je docela zbytečná věc. Proto jsem chtěl národy zlikvidovat a vytvořit toliko křesťanstvo.

Křesťanstvo, aby to už na zemi bylo jako v božím království. Aby byl člověk napřed křesťanem, a pak až třeba Čechem, ale je-li člověk křesťanem, nepotřebuje už být Čechem.

Co myslíš, chlapče?

„Zdá se, že máte pravdu,“ přitakal jsem.

„Jenže jsem přitom trochu odsunul stranou papeže. Víš, já si stejně pořád myslím, že hlavou křesťanstva je Kristus a ne papež, který může být maximálně Ďáblem, který se staví mezi nás a Krista, žádaje si, abychom ho uctívali jako boha.

Byla to hovadina, já vím, však mi to taky Klaus mladší ve volbách omlátil o hlavu.

Ale co jsem měl dělat?

Když jsi král, musíš pořád něco dělat, respektive musíš vládnout, a na svou obhajobu mohu říct, že jsem chtěl, aby centrum Evropy nebylo v Bruselu, ale v Paříži.

Viděl jsi někdy utopenou ze Seiny?“

„Viděl,“ přikývl jsem.

„Nádhera co?

Ta utopená ze Seiny!

U nás máme jen toho ohyzdu Nepomuka.

Kdepak, Paříž není Brusel, tam by si všichni rádi jezdili pro notičky,“ povzdechl si král a pokračoval, „a pak je tady ta věc s Matyášem Korvínem.

Věřil bys tomu, že se na něj vůbec nezlobím, i když mi nadělal hodně zla?

Ano, nezlobím a víš proč?

Protože na jeho místě bych jednal zrovna tak, a mnohdy jsem tak i sám jednal.

Kdo má hodně, chce ještě víc, Buddhou, to jest osvíceným, se může stát jen jeden z miliónů. Svět je jen vůle k moci a pak už nic.

Řekni, co má Matyáš dělat?

Má se spokojit s tím co má, aby o to přišel právě proto, že už mu to stačilo, protože ho o to připravil někdo jiný, kdo měl toho ještě málo?

On je vlastně nemocný, měl by dostat papíry na hlavu a invalidní důchod. Nezkrotný chtíč ho žene vpřed, až ho to nakonec docela semele, rozdrtí. Vím to podle sebe, dotáhl jsem to až na krále, pořád někoho podplácel, pořád někomu něco sliboval, pořád s někým o něco válčil, ale dynastii jsem stejné nezaložil.

V našem prostoru soupeří o moc Jagellonci a Habsburkové, copak proti tomu zmůže nějaký Poděbrad, nebo Hunyadi, nebo Hyundai?

Já, nebo on, my jsme jen krátkodobá anomálie, chvilkové vybočení z normálu, které světovládci, skutečné globální elity, tolerují právě jen proto, že to jsou světovládci. Abychom pochopili psychologii jejich uvažování, musíme si uvědomit, že většina z nich je svázána s finančním velkokapitálem, s nímž je spojena řada rizik, například může se zkazit, není-li skladován v suchu a chladu, proto globální elity vybudovaly mayské pyramidy, aby v nich mohly spolehlivě skladovat finanční velkokapitál, i když někteří si myslí, že mayské pyramidy jsou ve skutečnosti datová úložiště.

A to ještě nemluvím o chasidském finančním kapitálu!

Všechny ty královské rody soupeří o moc, o země, ale proč, proč pořád dokola, a nedopřejí si ani chvilku oddechu?

Protože je k tomu nutí jak Mayové, tak Chasidé, jedni úvěrují Jagellonce a druzí úvěrují Habsburky!

Něco ti řeknu, chlapče, ale nech si to pro sebe, nikde to nevykládej a už vůbec ne doma, nikdy nemůžeš vědět, co je tvá rodina ve skutečnosti zač.

Být králem, to je boží trest!

Ano, boží trest a nic jiného.

Bože, co já viděl už špíny a o jaké špíně mi vykládal Zdeněk Lev z Rožmitálu. Kdybych ti o tom všem řekl, chtělo by se ti z toho zvracet. I já jsem byl potrestán královskou korunou, bože, jak mnohem, raději bych nosil šaškovskou čepici, ale vždyť já i vlastně i nosil, protože co jiného je královská koruna v dnešním globalizovaném světě!

A Matyáš, ten nebožák, je na tom stejně, ač král, je nejposlednějším z posledních, šaškem!

Jako zeťák nebyl Matyáš špatný, byl jsem rád, že se k nám přiženil, snad byl jen příliš vzdělaný, a to vzdělání to ho trochu zkazilo, ale co se dá dělat?

Bude ještě dlouho polovičním českým králem a snad z toho bude mít radost, snad se bude cítit šťastný, protože lidé jako on, jsou šťastní jen, když můžou pořád makat, jak si myslí, pro sebe.

Jen co zítra zemřu, začne okamžitě jednat o svém možném nástupu na český trůn.

Chudák, kdyby jen tušil, co to znamená být celým českým králem!

Mám ho pořád ještě rád na to, abych mu přál českou korunu celou.

Ať si ji nasadí hloupý Jagellonec, kterého ovládají Mayové, ten má na to stvořenou hlavu, padne mu jako ulitá, světovládci jedni, i druzí zkurvení, zasraní, pičusové, kokoti, čuráci, zmrdi, do piče se všemi a se vším!“

Snad v tu chvíli Jiří z Poděbrad pochopil, jak byl jeho život nicotný a směšný, jak to všechno, co prožil, bylo jen nesmyslným pachtěním, a já byl na sebe hrdý, že to pochopil právě přede mnou, sotva plnoletým výrostkem, a ne před někým jiným.

Rychle jsem, několika chvatnými doušky, dopil čaj, který už sice nebyl vřící, ale byl pořád ještě dost horký, že ne všichni by něco takového dokázali, a zvedl se k odchodu.

Věděl jsem, že by se slušelo říct něco povzbudivého, ale co říct povzbudivého umírajícímu českému králi?

„Na shledanou u posledního soudu!“ řekl jsem nakonec po krátkém přemýšlení.

Jiří z Poděbrad přestal klít a posílat všechny světovládce do piče a vcelku klidně mi rovněž odpověděl: „Na shledanou u posledního soudu.

Kdo nemá svědomí, ten se nemá čeho bát!

Vzpomínej na mne v dobrém, chlapče, neopovrhuj mnou jen proto, že jsem král.“

„Vynasnažím se,“ slíbil jsem, protože slibem, jak známo, nikoho nezarmoutíš, a umírajícího teprve ne.

To řka, vyšel jsem z komnaty. Ukázalo se, že za dveřmi nás poslouchalo nemálo lidí, což bylo jen dobře pro historii. Čím více přímých pamětníků a aktérů historických událostí, tím líp pro paměť národa, dokud tento existuje, protože každý staví se ve svých vzpomínkách do lepšího světla, takže i národ pak vychází ze všech těch dějinných sraček mnohem lépe, než tomu bylo zcela jistě ve skutečnosti.

Když jsem přišel domů, ukázalo se, že tam Vávra na mě pořád ještě čeká, ačkoliv mu nikdo nedal nic najíst a napít.

„Tak co?“ vrhl se ke mně, celý hoře zvědavostí.

„Dali jsme si čaj,“ informoval jsem ho.

„A jinak?“ vyzvídal Vávra dál.

„Jinak?

Jinak finito, s námi, i se světem,“ ukázal jsem palcem k zemi.

„Můj ty bože!

Už je to tady zas!

Finito!“ zhrozil se Vávra a bezmocně klesl zpátky na židli, která zavrzala jen docela tiše, a už z ní nikdy nevstal, stal se organickou součástí naší rozvětvené rodiny.