Hnusitská epopej VII.: „Za časů Vladislava Jagellonského“

Chtěl být vidět ty dobráky, kteří poctivě přečetli všechny díly tohoto blábolu, včetně tohoto závěrečného, který je, ostatně jako všechny závěrečné díly, víc než zbytečný, ale komu není rady, tomu není ani rozhřešení

Za časů Vladislava Jagellonského

Uběhl zcela jistě už víc jak měsíc od smrti a následně i církevního, na královské poměry ovšem nápadně neokázalého, pohřbu krále Jiřího z Poděbrad, jak chtěl někdo evidentně manipulovat s pamětí národa, ale starý Vávra se pořád ještě neobjevil doma u své ženy.

„Kde ten můj mužskej zase furt lítá?“ bylo to konečně už i Vávrové, která si za ta léta společného života zvykla na ledacos, divné, že se její muž ještě nevrátil, „to je celý von, musí pořád roznášet ty svoje klepy po celý Praze, přeposílat je každýmu!

Ale tentokrát to už chlapec trochu přepísk!

Copak jsem vdova, abych už víc jak měsíc sušila hubu!

No počkej, až tě najdu, ty dostaneš co proto!“

A tak se jednoho, poněkud deštivého rána, Vávrová sebrala a šla rovnou do katedrály, stále ještě nedostavěné a torzovité, protože se domnívala, že její muž ještě pořád stojí nad rakví krále Jiřího z Poděbrad a nemůže od ní samým smutkem odtrhnout oči.

„Tak tady jsi!

A co já se tě nahledala!

Nevíš, kde máš skutečný domov, dědku jedna blaznivá!“ vpadla do krypty, v níž blaženě sní svůj věčný sen čeští králové.

Ale k jejímu údivu Vávra v kryptě nebyl, a to se dívala i do rakve. V kryptě našla jen pár promoklých zahraničních turistů, kteří mluvili cizí, až nepříjemně měkkou řečí a navíc měli ještě na tvářích respirační roušky. Byl to pro Vávrovou trochu kulturní šok, protože takové turisty, ani respirační roušky, ještě nikdy neviděla a takovou řeč neslyšela. A to uměla i trochu latinsky, kdo ví, kde tu latinu pochytila, ale ani na ni se turisté nechytali, když se ptala, jestli v kryptě neviděli někoho, kdo by vypadal jako její manžel.

Vávra v kryptě zkrátka a dobře nebyl.

Nezbývalo jí tedy, než hledat Vávru všude jinde. Prošmejdila celou Prahu, ptala se kdekoho, zástupců všech vrstev a společenských tříd, takže za ty tři dny, co tak činila, poskládala si v hlavě pestrý obraz pozdně středověké městské společnosti, ale nikdo ji nedovedl podat o jejím zákonitém muži bližší informaci.

„Takovýho člověka, jakýho hledáte, jsem viděl před novoměstskou radnicí. Jenže to bylo před padesáti lety při defenestraci, bylo mi tenkrát vosum, maximálně devět roků. Vidím to pořád jako dnes a v tom davu byl zrovínka takovej mužskej, jak mi ho popisujete,“ řekl jí jakýsi žebrák, který se samojediný vyhříval na liduprázdném Karlově mostě.

„Tak to byl určitě von, můj mužskej!

Vyprávěl mi vo tom za úplňku furt dokola s neskrývanou rozkoší, jak je vyházeli z okna!“ spráskla ruce paní Vávrová.

„To jsem rád, že jsem vám aspoň trochu pomoh. Von je každej člověk rád, že není na tom boží světě zbytečnej, že může bejt někomu i užitečnej, i když je jen žebrák, jako tudle já. Nic vod vás, milá pani nechci, žádnou almužničku, ten pocit vlastní užitečnosti je v dnešní době k nezaplacení,“ vyloučil žebrák předem možnost, že by chtěl po Vávrové almužnu.

Před novoměstskou radnicí ovšem Vávra nebyl, bylo to přece jen před padesáti lety, co ho tam žebrák viděl. Vávrová se šla tedy podívat ještě na Staromák, jestli se žebrák třeba nespletl, ale tam narazila jen na bandu zoufalých zevlounů, jejichž jediným povyražením byla promenáda apoštolů na orloji.

„Ne nikoho takovýho jsme tady neviděli. A to jsme tady už vod včerejška. Koukáme na vorloj a tak, zbývá už jen půl hodiny a apoštolové se zase vobjevej,“ řekli Vávrové zoufalí zevlouni.

Vávrová se po těch slovech unaveně rozhlédla kolem sebe. A v tom ji to napadlo. Napadlo ji, kde by ještě tak Vávra mohl bejt.

„Ježišmarjá, jestli von ten můj mužskej nebude nakonec u sousedů, ty divný lidi jsou schopný všeho!

Že mě to nenapadlo hned!

Já husa hloupá!“ spráskla ruce, zlobíc se na sebe, že si mohla odpustit celou tu štrapác po čerstvě jagellonské Praze, protože to byl právě týden, co usedl Vladislav Jagellonský na trůn a po Praze se už šířily zvěsti, že na Hradě vyroste nový moderní sál, aby bylo kde předávat státní vyznamenání a volit prezidenta.

Vávra byl skutečně u sousedů, seděl tam u stolu a mlčel jako všichni.

„Tak tady seš!

Já myslela nejprve, že seš u Jiříka z Poděbrad, u jeho vostatků, ale ty seš tady!

Co já se naběhla po celý Praze a ty si tady sedíš, jako by se nechumelilo!

Víš ty vůbec, ty blázne stará, že už máme týden novýho krále?

Je to Jagellonec jako poleno, dynastická politika Jagellonců slaví úspěch jako kráva a ty místo toho, abys běhal po celý Praze a každýmu to vykládal, jako by neměl svůj rozum, tak sedíš tady a mlčíš?

Jde se domů!“ nařídila Vávrová muži.

Ale Vávra nevstával.

„Slyšíš?

Nemůžeš sedět celou věčnost u cizejch lidí!

Co si vo tobě pomyslej?“ vzala Vávrová svýho muže a chtěl ho vodvlíknout domů.

A tu se stal něco neslýchaného.

Z rodiny, jež seděla u stolu a mlčela už tolik let, se zvedla jedna mladá žena a promluvila. Přivdala se se sem teprve nedávno, pocházela odněkud z Řeporyjí, v obličeji měla ještě zdravou venkovskou barvu a její povaha neuvykla dosud zcela mlčení.

„Jen ho nechte, paní sousedko. Váš mužskej u nás nic nejí, ani nepije, jakpak by nám mohl bejt na vobtíž? Místa u stolu je dost, ať si posedí,“ řekla ta mladá žena.

„Dělej, jak rozumíš. Ale jestli nepůjdeš domů, tak si tam začnu tahat chlapy. Úplně cizí chlapy, který potkám na ulici. Ať si aspoň na starý kolena trochu užiju,“ oznámila Vávrová muži.

Ale ten seděl dál, nezvedal se, seděl a mlčel, a tak se Vávrová začala tahat s chlapama, jak slíbila.

Byl už podzim, když si Vávrová dotáhla domů chlapa, kterej si sebou přitáhl i Vondrušku.

„To je Vondruška. Nejlepší kronikář. Chci, aby popsal náš orální sex, abych měl, až budu skutečně starej, na co vzpomínat. Budu nemohoucí plesnivej dědek, ale když mi to někdo přečte, promění se vzpomínka ve skutečnost.

Budu to všem ukazovat a říkat: ,Koukejte, jakej jsem byl mužskej!‘

Nevadí ti, že bude Vondruška u toho, když mi to budeš dělat?“

„Vy chlapi, vy už jiný nebudete,“ prohodila Vávrová, ale pak dodala, „ale nesmí uvíst mý pravý jméno. Přece jen jsem pořád vdaná žena, co si vo mně slušný lidi pomyslej?

,Vdaná a přitom kurva!‘ si pomyslej a to já nemám zapotřebí.“

„No, to právě nejde. Kdyby neuved tvý pravý jméno, tak prej by to už nebyla kronika, ale historickej román, protože by ti musel dát nějaký jiný jméno, který by musel předtím vyfabulovat, a prej jak se fabuluje, tak už to není kronika, ale hotovej román, aspoň tak jsem to pochopil,“ vysvětlil Vávrové chlap.

„No tak, dobrá!

Vždyť na tom vlastně hovno záleží, která vdaná ženská není zároveň kurva?

A pak stejně nemám cyklus, co je mi potom, že tam bude mý pravý jméno?“ mávla rukou Vávrová.

„Ty seš v tom, že nemáš cyklus?“ podivil se chlap.

„Ne, nejsem v tom,“ odpověděla Vávrová.

„Tak jak to, že nemáš cyklus, když nejseš v jináči?“ nechápal chlap.

„To bys nepochopil,“ řekla Vávrová a pustila se do práce, a Vondruška taky.

O deset minut později už se mohl Vondruška odejít a sbalit, aby mohl v klidu doma zpracovat skicu, jež zde načrtl, do opulentního originálu.

„Zůstanu na noc, neva?“ zeptal se chlap, když se za Vondruškovou, mírně shrbenou, postavou zavřely dveře z neohoblovaných prken.

„Neva, můžeš spát v posteli vedle mně,“ odpověděla Vávrová.

„Hele a fakt seš vdaná?

Netaháš mě za fusekli, páč seš ve skutečnosti vdova?“chtěl vědět týpek.

„Jsem vdaná. Nelžu ti,“ odpověděla Vávrová po pravdě.

„Takovejch už bylo, co ze sebe dělaly vdaný a přitom byly vdovy.

A kde máš teda starýho, když seš vdaná?

Ve cvokhausu?“ zajímalo chlapa.

„U sousedů,“ odpověděla Vávrová.

„To sou ty divný lidi vedle?

Co vod nich jde to příšerný ticho?

Páni, takový strašný ticho jsem nikdy neslyšel, člověku je, když to slyší, jako by už hnil v hrobě, fuj,“ odplivl si chlap a zeptal se, „a sou to utrakvisti, nebo katolíci?“

„To i to. Ta jejich rodina je rozvětvená, větví se a větví, to se pak jeden nemůže divit, že sou mezi nima jak utrakvisti, tak katolíci,“ řekla Vávrová.

„A co ty?

Ty jak přijímáš?

Teda, jestli se můžu voptat?“ vyzvídal chlap.

„Pod vobojím, abych došla skutečný spásy, protože za dobrý i zlý skutky musíme přijmout karmické vyrovnání.

A ty?“ podívala se Vávrová na chlapa.

„Mi je to jedno. Já můžu přijímat tak i tak, hlavně když je to vod faráře vysvěcenýho v apoštolský posloupnosti. Já si vzal z jednoho i z druhýho jen to dobrý, a to špatný je mi putna. Svině jsou mezi utrakvisty i katolíky, tak proč si lámat hlavu s tím, co je lepší a co horší?

Dnes přijmu tak a zítra zase tak, ať si to bůh přebere sám, von musí sám vědět, co je dobrý, a co špatný, já se mu do toho plíst nebudu.

No ne?“

„Já už si na to víno docela zvykla,“ podotkla Vávrová.

„Zvyk je jen převlečená žízeň.

Tuhle se prý zase v Mělníku pobili utrakvisté a katolíci. Aspoň tam by si s tím mohli dát pokoj, když je tam vdova po Jiřím.

Jak vona k tomu přijde, aby se jí pod voknem řezali utrakvisti s katolíky, aby si navzájem nadávali do sluníčkářů a fašistů?

Aspoň na ni by mohli mít vohled,“ prohodil chlápek.

„U nás se furt budou lidi mlátit navzájem, štvát se proti sobě, kdepak u nás ňáká demokratická diskuze!

Vždyť už je zase válka!

Je to normální, aby zase byla válka?“ řekla Vávrová.

„No jo, když von si ten Korvín nedá pokoj a nedá pokoj. Tudle mi vyprávěl jeden známej, co se vrátil z Moravy, vod dcery, co se tam provdala, že tam každej den bylo někde vystoupení skupin historickýho šermu při rekonstrukci bitvy, von se totiž vo to zajímá, vo historii, a že až pak mu došlo, že to nejsou žádný rekonstrukce bitev, že to jsou ty bitvy samotný, voriginály takříkajíc, přímo ty historický události,“ pravil chlap.

„Co myslíte, přijde ten Korvín až sem do Prahy?

Prej byl agentem StB,“ chtěla vědět Vávrová.

„Těžko teď říct. Může a nemusí. Vono taky dost záleží na tom, jaký na to vypsaly kurs sázkový kanceláře, ale řek bych, že většina sázkovek věří tomu Jagelloncovi, co nám teď kraluje,“ uvažoval chlap.

„Mně připadá docela neschopnej, dyť nemá ani maturitu.

Kolik mu je,

Patnáct?

Co ten může vědět vo sexu?

A takovej chce vládnout nám, věčně nespokojenejm Čechům?

To zas bude epocha, už to vidím, a já už toho pamatuji hodně!“ varovala Vávrová.

„Uvidíme. My s tím stejně nic nenaděláme, když nemáme volební právo.

Jo, takhle mít volební právo, to by bylo ouplně něco jinýho, to bychom hned zatočili se vším neřádstvem, každé čtyři roky by nám museli skládat politici účty, hezky z ručky do ručky, přežili by jen ti nejschopnější, jako v přírodě, kde funguje tendleten přirozenej výběr.

Ale takhle?

Takhle ještě nakonec může bejt tendle puberťák uherským králem po Matyášovi a manželem vdovy po něm!

U tědle panovnickej rodů je možný všechno, ouplně všechno, u nich není vo nečekaný zvraty žádná nouze. Vona ta historie je už stejně předem domluvená, voni ti světovládci na nás hrajou jen takový divadýlko, abychom si mysleli, že se to všechno dělá samo.

Ale myslim, že už je pozdě. Že už bychom měli spát.

Slyšíte?

Venku na ulici není taky už ani živáčka.

Všude je teď ticho, zrovínka jak u těch vašich sousedů. Všichni už chrněj, málo platný, spát se musí v každý v době, i v tý naší. Aby byl člověk ráno zase vodpočatej do toho věčnýho boje vo svůj holej život v tý naší středověký džungli, kde silnější požírá toho slabšího. Jen blbec vobírá sám sebe vo blahodárnej spánek planejma diskuzema vo politice.

Smířit se s tím, že jsem docela bezmocnej, to je první nezbytnej krok k nirváně. Mocní ať se handrkujou o každou píď země, když je to baví, ale my se tím nesmíme trápit. Tak to vždycky bejvávalo, a tak tomu je i teď.

Vezměte si třeba takový časy Václava IV. Říkaj se o nich moc pěkný věci, a přece i tehdy lidi spali, museli spát, protože jak by jinak přežili?

Lucemburk, Jagellonec, Habsburk, světovládci, vono je to všechno ve finále prašť, jak uhoď. Když chrněj, jsou si všichni lidi rovni, páč sou docela bezbranný.

A vo to jde.

Abychom byli všichni bezbranný a tak si i rovný, a to jde jenom, když všichni chrněj. To všechno vokolo, všechna ta historie, celý ty slavný dějiny, včetně našejch posranejch životů, to je jenom taková rajská vomáčka.

Heleď, víš, co mě napadlo, když jsem šel kolem těch vašejch sousedů, co jsou tak divný, jak tam všichni seděj a mlčej, jak si libujou v tom svým tichu, včetně tvýho starýho, jak říkáš, že tam s nima sedí a drží hubu taky?

Napadlo mě: ,Jen si držte huby, stejně vám je to hovno platný!

Staří stejně nakonec pomřou a na jejich místo nastoupí jejich potomci, který se vám vyserou na to vaše mlčení a budou si hledat vlastní svět na sociálních sítích, váš svět středověkýho mlčení bude nahrazen užvaněnou renesancí se všeobecným volebním právem a internetem, a osudy hnusitských generací se definitivně uzavřou, už se jenom třikrát vyspíte, hehe!

Jak to začalo, tak to i skončí!

Žádnej vývoj, žádná změna, žádný překvapení za všechny ty roky prožitý v mlčení, stálo vám to za to,hehe?‘

To jsem si teda jako pomyslel, a řeknu ti na rovinu, že jediný, co z týto naší doby zůstane životný, tak to bude monumentální Vondruškova kronika sexu, protože lidskej život je pomíjívej, ale sex, zvlášť, když vo něm píše Vondruška, je věčnej.

Co si vom tom myslíš?

Máš na to svůj názor, nebo seš taky zmanipulovaná Českou televizí?“

Ale Vávrová neodpověděla, protože spala. Nebyla od přírody stavěná na takovýto dlouhý monology, a teď, když už neměla cyklus, se to projevovalo ještě markantněji, usnula už druhý věty.

A když se ráno probudila, chlap už byl pryč. Zůstala po něm jen zacákaná, pozdně středověká koupelna, jak si v ní myl to svý chlupatý tělo chlapa, kterýmu zbývá do důchodu už jen pár roků a tak si myslí, že je nejchytřejší na celým světě, že prokouk všechny ty habaďůry včetně důchodový reformy.

Chlap byl pryč, nejspíš nadobro, jako to bejvá u takovejchto náhodných známostí. Ale Vávrová ještě chvíli ležela, nevstávala, nikam se nehrnula, protože tušila, že když vstane, bude si muset vyhrnout suknici, a když si vyhrne suknici, tak uvidí svou vulvu, a když uvidí svou vulvu, tak pochopí, že je opravdu konec.

Ale nakonec přece jen vstala, protože nemohla ležet do nekonečna, vyhrnula si suknici, uviděla svou vulvu a pochopila, že je opravdu konec tydletý hnusitský epopeje.