Pořádně perný den v Institutu Václava Klause

Nedávno zde jeden politický pracovník IVK básnil o tom, jak se v Maďarsku utužuje svoboda. Dnes sám zakladatel IVK označil Orbánovo převzetí moci za krizový plán. Jak vidno, v IVK pro samou práci nevědí, kam dřív skočit

            Ty první týdny po změně času ze zimního na letní Láďa doslova nenáviděl, bylo to jako by ho někdo, nějaký sociální inženýr, udeřil palicí do hlavy, rovnou mezi jeho dvě inteligentní oči.

            O co vlastně šlo?

            Šlo o to, že Láďa vstává do své práce už ve tři hodiny ráno.

Vstane, rychle do sebe hodí tři lahváče, zají je pár zrnky kaviáru, který mu pořád kdosi vozí z Moskvy a běží do práce, do Institutu Václava Klause, aby tam důkladně vykydal všechen hnůj, naložil Vajglovi do žlabu, vyhřebelcoval ho, zatopil v peci, nanosil vodu do velkých hrnců na plotně, aby pak mohl ve velké dřevěné kádi důkladně vydrhnout Václava Klause, který se musí umývat v práci, protože nemá doma teplou vodu (jeho manželka musela dokonce jeden čas jezdit kvůli teplé vodě až do Bratislavy, kde se sprchovala na českém velvyslanectví.

Zkrátka a dobře, Láďa se od čtyř hodin, kdy přijde do práce, až do osmi hodin ráno nezastaví, ale to je teprve začátek, protože pak musí ještě debatovat s Václavem Klausem ovšem možném a občas dokonce musí napsat i nějaký článek. Láďa má ovšem svou práci rád, je totiž bílý heterosexuální muž a jako takový miluje jen tvrdou chlapskou práci, které ostatně uvykl už od té doby, co totéž dělal i na Hradě, neměnil by ji ani za nic.

Ale co mu vadí, je to, že musí do práce chodit za tmy, protože to se ví, není žádný netopýr, ale Jakl. A právě ve chvíli, když už viděl světlo na konci tunelu, kdy už začínalo svítat, když vyvážel z Institutu desáté, nebo jedenácté kolečko hnoje, jakási kurva nemilosrdně posunula čas a Láďa se zase ocitl v temnotách, místo toho, aby kvapil do práce za rozbřesku a ptačího zpěvu.

A tak i dnes, pouhých pár dní po oné nelítostně změně, která zanechala na Láďově duši tolik šrámů, šel do své milované práce za tmy. Bylo mu přitom všelijak, i když měl na ksichtě roušku.

„Za hodinu už mohlo svítat!“ zatínal obočí v zoufalé bezmoci.

Ale když přišel do IVK, jako mávnutím kouzelného proutku zapomněl na všechna příkoří, která na něm páchal kdejaký liberální jouda a s nadšením se pustil do své práce.

Vykydal hnůj, naložil Vajglovi do žlabu, vyhřebelcoval ho, nanosil dřevo, zatopil v peci, pak nanosil do hrnců vodu a než se nadál bylo zase světlo a s ním i se objevil ve svém Institutu Václav Klaus.

„Láďo, nachystal jste mi vodu?“ zeptal se jako vždy.

„Vodička je jako malvaz,“ přikývl Láďa.

Václav Klaus si vlezl do kádě a poprosil Láďu: „Vydrhněte mi, Ládičku, zádíčka. Už je mám zase špinavá. Nesolím, nepiju, nekouřím a mám to moc rád.“

Láďa vzal ryžák a začal svému šéfovi drhnout záda.

„Dobrý, nebo mám ještě přitlačit?“ zeptal se šéfa.

„Jen přitlačte, Ládičku, nebojte se, jen přitlačte. Všichni si teď bude muset zvyknout na omezení svobod. Nám starým je hej, my si to ještě pamatujeme, jaké to bylo, my tomu lehko uvykneme jako tenkrát. Já kolikrát, když jsem seděl v té své kanceláři ve státní bance, nebo pak v prognostickém ústavu, ani nevěděli, že je nějaká nesvoboda, ale mladí, mladí s tím budou mít problémy, tuhle mi syn říkal, že to nepřežije.

Ještě přitlačte, Ládíčku!“

Láďa už byl celý červený od toho, jak tlačil na rýžák.

„Koronavirus z Vuchanu u nás taky nemáme. Přesto i v den brexitu Kellenerova, a Kellner financuje i náš Institut, televize Nova věnovala prvních 23 minut svých Televizních novin výhradně jen této epidemii. A podobně i jiné dny a podobně i jiné televize, rádia, noviny i internetová zpravodajství.

A co se děje?

Na druhém konci světa má dvacet tisíc lidí chřipku, u které je úmrtnost pravděpodobně o hodně vyšší, než u běžné chřipkové nákazy. Mimo zemi původu je několik desítek nakažených a jeden mrtvý. Počty mohou pochopitelně narůst a je správné věnovat riziku přiměřenou pozornost.

Je ale přiměřenou pozorností zasedání Bezpečnostní rady státu?

Dennodenní přítomnost chřipky na prvních stránkách novin a na hlavních místech všech médií?

Je přiměřenou pozorností mnoho opatření na úrovni zdravotnických zařízení, dopravy a různých kontrol? Férově odpovídám, že nevím. A že chci doufat, že to není pozornost přestřelená, Až zase uvidíme dvacetiminutové zpravodajství o chřipce a nulové o masové migraci, ptejme se po přiměřenosti. Nejen mediální pozornosti, ale i té od povolaných státních institucí,“ řekl Láďa a dodal, „to jsem psal před dvěma měsíci a tak se chci zeptat, je nutné, aby Orbán v Maďarsku vyřadil z rozhodování parlament, který byl zvolen ve svobodných volbách?

Proč se ptám?

Ptám se, protože jsem 18.02. 2020 napsal, že to vše jsou pro michprdy lepší cesty, než kudy se ubírá dnešní Maďarsko. Protože v očích těchto bojůvek je správnou cestou pouze ta, na níž nepřekáží volič. Vyslyší voliči jejich vábení a půjdou do ulic protestovat proti tomu, aby jejich vlastní hlas u voleb měl nějaký smysl?

Půjdou demonstrovat sami proti sobě?

Ano, přesně to michprdi po oslovené veřejnosti chtějí.

No a teď, když Orbán bude vládnout sám, bez parlamentu, mám snad napsat nějaký článek sám proti sobě?“

Nutno přiznat, že to byla pro Láďu skutečně trochu prekérní situace. Ale šéf ho uklidnil, on byl Láďův šéf vůbec náramný dobrák.

„Toho bych se, Ládíčku, vůbec nebál, že byste mohl vypadat jako pitomec. Vláda v Maďarsku pouze připravila stát na krizový scénář, což by měla mít mimochodem připravena každá vláda, i v Turecku. A pokud chceme hodnotit maďarskou demokracii podle krizového plánu, který dává veškeré pravomoci Orbánovi, tak je to velmi, ale velmi zjednodušující.

            Já ho znám. Orbám není Havel, kdyby to udělal Havel, tak bych bil na poplach, ale Orbán pomáhal svrhnout komunismus, ne to je naprosto vyloučené, aby usiloval o to, soustředit ve svých rukou veškerou moc. Havel jo, ten jo, ale naštěstí jsem mu v tom zabránil, ale Orbán ne, Havel jo, ten jo, nebýt mě, tak jo.“

            Po těch slovech se Láďovi ulevilo.

            „Já už myslel, že jsem blb,“ odfrkl si.

            Ale nebylo všechno tak růžové, jak si myslel.

            „Ládíčku, vy mi ta záda ale vůbec nedrhnete. Víte, co vezměte ten ocelový kartáč, já vůbec nevím, kde si záda vždycky tak zašpiním,“ nařídil šéf Láďovi.

            Láďa vzal ocelový kartáč a celý den nedělal nic jiného, než jím dřel šéfovi záda, než špína konečně povolila.

            V osm hodin večer se dopotácel domů skoro mrtvý, praštil sebou do postele, ale neusnul, protože venku bylo ještě světlo.

            To jsou, prosím následky sociálního inženýrství, tady je máte jako na dlani, že těžce pracující muž nemůže po šichtě ani usnout, aby si odpočinul, protože ve tři hodiny ráno zase vstává do otročiny v IVK!