Ještě, že neni letos bloger roku, stejně by zase vyhráli ti samí, co vždycky

2. 04. 2020 17:30:15
Já můžu být se svými bláboly vlastně jen rád, že letos není bloger roku, stejně bych zase nevyhrál, ač nejlepší sportovec, protože se svými bláboly plným právem patřím do zdejšího suterénu, ne-li rovnou septiku

Jezero, na jehož břehu jsem stál, připomínalo ze všeho nejvíce rybník. Bylo, dá-li se to takto v hutné a ovšem i v nutně zjednodušující zkratce říct, pravým opakem Máchova jezera. Dovedla mě k němu moje zákonitá žena, která na jeho břehu vyrostla a v nedalekém, nepříliš velkém, ač okresním městě, úspěšně vystudovala gymnázium, její maturitní slohová práce neztratila ani po takřka patnácti letech nic ze svého mladistvého půvabu a svěžesti.

„Tak tady jsem vyrostla, v těchto vodách se koupala už jako malá,“ řekla, ukazujíc na jezero, „snila jsem, že se sem jednou vrátím, už jako vdaná, a dnes se mi můj sen splnil. Jsem zase u svého milovaného jezera, v kraji svého dětství. Nic se tady nezměnilo, všechno je stejné jako před tehdy, když jsem odtud odešla za vzděláním.

Snad jen těch stromů je tady víc, vzpomínám si, že tamty tři borovice tady za mé puberty jistě nebyly.“

„Vypadají, že jsou celkem vzrostlé, měří na výšku jistě dvacet metrů“ poznamenal jsem na adresu borovic.

„Asi je někdo tady už takové vysadil. Myslím, že kvůli stínu,“ řekla žena.

„Borovice mají hluboké kořeny. Ve vichřici se spíše zlomí, než vyvrátí. A pak, nemyslím si, že stín borovic je z těch nejvydatnějších,“ poznamenal jsem trochu školometsky.

„Tak je třeba vysadil kvůli pryskyřici, na tom přece nezáleží, hlavní je, že vypadají, jako by tady byly vždy,“ nedělala si žena z toho těžkou hlavu, ptajíc se mě, „ty nepůjdeš do vody?“

„Blázníš?

Musí být ledová, vždyť teprve nedávno skončila astronomická zima a dnes v noci jistě mrzlo, vsadím se, o co chceš, že mrzlo. Kdepak, jdi si tam sama!“

„Jak myslíš,“ řekla žena a vmžiku se svlékla tak, že byla docela nahá, i obličejovou roušku si sundala, abych se přesvědčil, že má rty skutečně tak plné, jak jsem si představoval, a vběhla do jezera.

„Nebuď tam dlouho, nebo to odskáčeš!

Nezapomeň, že zdraví máš jenom jedno!“ zavolal jsem na ni.

Ale marně.

Žena se v tu chvíli proměnila v docela jiného člověka, než jak jsem ji stačil za těch pár let našeho manželství poznat, a to jsem byl i přítomen, třebaže za paravánem, i u porodu našich dětí, které jsme nechali u tchyně nedalekém v domově seniorů, z něhož bylo možno, hlavně v létě, zahlédnout hladinu jezera, jak se na ní zrcadlí zapadající Slunce.

Jezero moji ženu zcela pohltilo. Kdyby mi to neřekla už předtím, těsně po naší svatbě, že vyrostla na břehu jezera, musel bych se to teď jistě dovtípit. Nedá se to slovy popsat, jaké psí kusy ve vodě vyváděla. Po půlhodině se však bohužel zvedl dosti ostrý a dosti studený vítr, který mi pronikal skrze všechny vrstvy oblečení až k tělu.

Brzy mi začala být zima. Zavolal jsem tedy na ženu, ať už proboha, z té vody konečně vyleze. Ale zdálo se, že vlny, které se nyní na jezeře objevily, ji rozdováděly ještě víc. Ač jsem na ni křičel sebevíc, vůbec mne nevnímala a nevypadalo to, že by se jí mělo to její řádění brzy omrzet.

Již jsem se docela klepal zimou a nevěděl si rady. Za ženou do jezera jsem vlézt nemohl, to bych byl pak nemocný ještě nejmíň tři roky. Napadlo mne samozřejmě, že bych se mohl vrátit pod nějakou záminkou, například, že chci vidět děti, i bez ženy k tchyni do domova seniorů a tam se aspoň na chvíli ohřát.

Ale nenašel jsem v sobě dost odvahy, abych to risknul, i když jsem dost dobře nechápal, proč mám z toho vlastně takový strach. A aby toho nebylo málo, Slunce se schovalo za velký, nápadně tmavý oblak, z kterého každou chvíli mohlo dost dobře začít sněžit, to už bych byl docela ztracený.

Má beznaděj rostla, posilována dojmem, že se žena sice pomalu, ale přece jen vzdaluje od břehu jezera, místo toho, aby se k němu přibližovala.

Přestávalo mne to už všechno bavit.

Udělal jsem si z dlaní kornout, přiložil jej k ústům a zařval z plných plic: „Plav zpátky! Slyšíš? Já vím, že slyšíš!“

Ale na ženu působila má výzva právě opačným účinkem. Teď už nemohlo být nejmenších pochyb, že se od břehů vzdaluje hlouběji do nitra jezera.

„Kdybych měl aspoň loďku!

Nebo nafukovací člun!

Sedl bych do něj a přivezl ženu zpátky!“ začínal jsem už blouznit, protože jsem nikdy v takové loďce neseděl a neuměl ani proto veslovat, nejspíše bych se hned okamžitě potopil, šel ke dnu.

K mému nevýslovnému štěstí se však objevil na břehu nějaký muž. Zamával jsem na něj a on ke mně přišel. Ukázalo se, že je oblečený celý v neoprenu. Vysvětlil jsem mu svou, nepříliš komfortní situaci, ukázal na hlavu své ženy, která již byla sotva patrná a požádal ho, zda by pro ženu nedoplaval a nepřiměl ji k rozumu.

Muž se ukázal velmi ochotným. Hned, jak mne vyslechl a pochopil, o co jde, vrhl se do jezera a skutečně za půlhodinu byl zpátky i se ženou.

„Vidíš, všichni mají neopren, jen ty musíš být ve vodě nahá!“ dal jsem ženě co proto, když muž odešel, nechtěje za svou pomoc vůbec nic.

„Nemůžu za to, vyrostla jsem tady,“ řekla žena a zeptala se, „není ti zima? Vždyť celý se třeseš.“

Měla pravdu, celý jsem se třásl, byla mi zima, a jediné po čem jsem toužil, bylo to, abych seděl někde hezky v teple, někde hodně daleko od toho pitomého jezera, které mi chtěla žena tak moc ukázat, a které mi připomínalo rybník.

„Nemusíš na mě čekat, až se obleču. Můžeš jít napřed, jestli chceš,“ řekla mi žena a já už na nic nečekal a rozběhl se do domova seniorů, kde už na nás čekaly děti, celé vyplašené z toho, že se tak dlouho nevracíme.

Vrhly si na mne a tiskly se ke mně, zatímco tchyně seděla u počítače a vůbec si nás nevšímala, později, asi za měsíc, se mi děti svěřily s tím, že to tak bylo celou dobu, naštěstí jsem ale od té doby tchyni už ani jednou nespatřil.

Autor: Karel Trčálek | čtvrtek 2.4.2020 17:30 | karma článku: 9.96 | přečteno: 304x

Další články blogera

Karel Trčálek

Jak s Babišem dohnat a předehnat ne Západ, ale Putinovo Rusko?

Západ se nám rozpadá před očima. Zato Rusko doslova vzkvétá. S doháněním Západu je konec, teď už nám zbývá, než jen dohánět a předhánět Rusko...

18.3.2024 v 11:15 | Karma článku: 18.04 | Přečteno: 222 | Diskuse

Karel Trčálek

Čelíme statistickému zkreslení paní Šichtařové!!!

Počet lidí, kteří jsou přesvědčení, že je paní Šichtařová ekonomka, v roce 2023 stoupl o 173 000 na 4,224 milionu lidí. Vyplývá to ze statistik paní Šichtařové...

18.3.2024 v 8:43 | Karma článku: 17.82 | Přečteno: 336 | Diskuse

Karel Trčálek

Václav Klaus píše: „Musíme si pomoci sami, to je poselství výročí 15. března 1939!“

Nebýt prezidentů Edvarda Beneše a prof. Václava Klause, tak by nás váleční štváči, kteří se dožadovali zbraní, aby mohli vraždit Němce, tak by český národ už dávno neexistoval!!!

15.3.2024 v 17:35 | Karma článku: 23.69 | Přečteno: 384 | Diskuse

Karel Trčálek

Fašista Pavel by si měl vzít příklad ze slovenského prezidentského kandidáta Harabina!

Bohužel, i mezi bývalými komunisté se najdou fašisté. Naše smůla je v tom, že jeden takový fašista sedí na Hradě. To na Slovensku mají na bývalé komunisty mnohem větší štěstí...

14.3.2024 v 16:02 | Karma článku: 28.35 | Přečteno: 597 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Medová

Útřivé

Nevstoupíš dvakrát do stejné... lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka...Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.

18.3.2024 v 23:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 26 | Diskuse

Pavel Nitka

Jaký to je milý dědeček aneb Stářím moudrost nezískáš...

Vždyť určitě celý život pracoval, staral se o své blízké, jedl jen kvalitní potraviny a nikdy na veřejnosti nemluvil sprostě. Dokonce i mouchám vyrobil ve své dílně krmítko...

18.3.2024 v 19:20 | Karma článku: 8.14 | Přečteno: 206 | Diskuse

Ján Chomík

U kaderníka

Márne sa snažím spomenúť si, kedy som bol prvýkrát u kaderníka. Je to však pravdepodobne jedna z tých spomienok, ktorú moja pamäť už definitívne pochovala.

18.3.2024 v 18:37 | Karma článku: 4.71 | Přečteno: 78 | Diskuse

Josef Ulman

Ja ně prarassijskij...!

Včera jsem na jednom fóru dostal tip na video nechvalně proslulého Petra Hájka, ve kterém dělá rozhovor s Jindřichem Rajchlem.

18.3.2024 v 10:10 | Karma článku: 20.88 | Přečteno: 517 | Diskuse

Michal Merhaut

František Dvořák – archeologií proti nacistům

Do dveří kolínského muzea vešlo několik mužů, jeden po druhém, s potřebným časovým rozestupem. Hlavní bylo, ničím na sebe nepoutat pozornost okolí. Byl letní podvečer roku 1941.

18.3.2024 v 8:12 | Karma článku: 16.08 | Přečteno: 224 | Diskuse
Počet článků 2924 Celková karma 23.98 Průměrná čtenost 865

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Konec nadvlády programátorů. Pozic ubývá, na jednu se hlásí stále víc lidí

Premium Ochota firem splnit uchazečům skoro jakýkoli požadavek a velmi nízká konkurence. Tak by se ještě nedávno dala definovat...