Vynáším soud nad Kristem: „Ukřižovat!“

Stejně jako před dvěma tisíci lety i dnes vynášejí farizejové soud nad Kristem a stejně jako před dvěma tisíci lety to považují za důkaz své zbožnosti

            Soud nad tím, který byl, jak mělo již brzy vyjít najevo, Kristem a proto i božím synem, se skončil a odsouzence, už notně zbičovaného, odvedli neurvalí biřici, aby mu byly vzaty míry kříž. Farizejové, kteří ho soudili, užívali si nyní zaslouženého oddechu a taky se ládovali, neboť právě nadešel čas oběda.

            „Je to ale práce!“ povzdechl si velekněz Vlastík, maje plná ústa tradičního jídla, které se, na příkaz boha, jídává v tyto sváteční dny, „není snad rok, aby se nevynořil někdo takový!

            Snad jen před deseti lety, pokud si dobře vzpomínám, jsme nikoho takového nesoudili, aby zase byla náramná zima, byl to ten nejstudenější pesach, jaký náš vyvolený národ v zemi zaslíbené pamatuje.

            Kde se pořád jen berou takoví to falešní Mesiáši?

            Vždyť tady ten Ježíš neznal nazpaměť ani jeden žalm!

            Jak může být někdo boží syn a naznat nazpaměť ani jeden žalm?

            To mi hlava nebere, a to znám všechny žalmy nazpaměť. I kdyby mě v noci vzbudili, tak je všechny odříkám, i pozpátku, protože, kdo nezná žalmy, nemůže nikdy poznat boha!“

            „Ano, úroveň znalostí těchto mesiášů je opravdu tristní, a tady tohoto Ježíše obzvláště,“ přikývl farizej Semín a pokračoval, „to ať mi někdo vysvětlí, jak mohl být Mesiáš, když to, co hlásal, nemělo žádnou oporu ve svatých knihách, a ani to tam mít oporu nemohlo, protože to, co hlásal, všechna ta jeho podobenství a kdoví co ještě, ani ve svatých knihách není!

            Bůh nám zjevil pravdu ve svatých knihách, a co ve svatých knihách není, to není ani pravda, protože k čemu by pak svaté knihy byly, a k čemu bychom pak byli my, farizejové, znalci těchto svatých knih?

            Že prý je božím synem!

            Copak je bůh králík, aby se množil jako my?

            Nebo má snad nějaký sexuální život?

            To, je když dovolíte, to největší rouhání, protože i my jsme přece stvořeni bohem, oživeni jeho dechem a prohlašujeme se snad proto za jeho syny, o ženách samozřejmě nemluvím, protože by jsou tvořeny z našich žeber!

            Nikdo nemůže být boží syn, protože bůh nemá žádnou DNA!      

A to si dovolil tvrdit do očí nám farizejům, nejzbožnějším lidem na celém světě!“

            Všichni farizejové přikývli a farizej Richard k tomu dodal: „Věc je podle mě zcela jasná. Ten člověk je prostě frustrovaný a má nějaký problém s bohem. Udělali jsme jen to, co jsme udělat museli, a to i pro jeho dobro, odsoudili ho k ukřižování. Tam na kříži ho ta jeho frustrace přejde, to vám garantuji, tam na kříži pochopí, kdo je bůh, totiž že bůh je to, co považujeme za boha my, a ne on.

            Není možné, aby nám tady, ve svaté zemi, někdo hlásal něco, co odporuje našim představám boha, protože kdo jiný ví už o bohu docela všechno, kdo jiný zná každou boží myšlenku, kdo jiný ví, co bůh udělá dřív než on sám?

            Jedině my, farizejové, protože naše zbožnost nezná jakýchkoliv mezí a proto jedině naše představy musí být zákonem, mimo který nic jiného nemůže existovat, už jen proto, že jsme na bohu zcela závislí, závislí tak, že bychom bez něho nedokázali žít, závislí tak, že kdybychom ho nevelebili minimálně stokrát denně, tak bychom z toho byli celí špatní.

            Jak říkám. Ten, koho jsme před chvílí odsoudili, byl frustrovaný a měl s bohem problém, veliký problém a my jsme povinni boha před takovýmito individui chránit. Abych se přiznal, není mi ho ani trochu líto, tohoto Ježíše, ba právě naopak, pociťuji náramné uspokojení z toho, že jsem ho odsoudil, protože bůh ví, že mám v tomto ohledu svědomí zcela čisté.“

            „Prý činil znamení. Ale tím se jen usvědčil, protože znamení může činit jen bůh, ne člověk. Prý říkal, že kdyby naše víra byla skutečná, tak pohneme horou.

            Jsme snad jogíni, abychom svou vůli dokázali zázraky, abychom chodili po vodě jako on?

            Ne, my nejsme a nikdy nebudeme žádní jogíni, protože nemáme jiného boha, mimo boha, který nám, zbožným lidem, zjevil pravdu ve svatých knihách. Taky jsem rád, že jsme ho odsoudili, protože bůh nás za tuto naši pevnou víru zajisté odmění. Neodsoudit ho, jistě bychom na sebe přivolali boží hněv za to, že dovolíme, aby po zemi chodil někdo, kdo bere boží jméno nadarmo!“ přisadil si farizej Semín.

            I velekněz Vlastík, který už konečně dojedl a utřel si ruce do svého roucha, přikývl: „Lidé ani nevědí, před čím jsme je právě zachránili, neboť je nepochybné, že kdybychom nechali tohoto Ježíše chodit po světě jen o den déle, bůh by se jistojistě na nás rozhněval.

Ale to už je naše práce, hlídat, aby boží jméno nebylo poskvrněno všemožným rouháním, jak to předváděl tady ten Ježíš, ale naopak velebeno.

            Proto navrhuji, abych si teď hned, jak tady jsme zarecitovali nějaký žalm, ať bůh vidí, že my nejsme frustrovaní a nemáme s ním žádný problém.“

            „Zarecitujme si všechny žalmy, hezky popořádku, ať jen bůh vidí, že my v něj věříme!“ zvolali farizejové Semín i Richard současně.

            Velekněz Vlastík si odkašlal, a začal recitovat první žalm hlasem dokonale slavnostním a bohabojným, zatímco odsouzenci už nachystali biřicové jeho kříž. Byl z pěkného cedrového dřeva a zrovna v tom místě, kde měl mít odsouzenec svoji hlavu, prýštila z něho pryskyřice, sice lepkavá, ale za to omamně vonící.